Krajinou mrtvých mužů

Próza, , , , , , , , , ,

Autor: Robert Ryan Nakladatelství: nakladatelství Plus Rok vydání: 2015 Počet stran: 456

Kdyby Sir Arthur Conan Doyle nedal světu postavu geniálního detektiva Sherlocka Holmese, současná detektivka by sotva vypadala tak, jak ji známe. Z Holmese a jeho společníka doktora Johna Watsona se stal fenomén světového věhlasu, který dokonce mnohonásobně přerostl samotného autora. Stalo se tak ještě za jeho života, což nebývá zrovna běžné. Není divu, že ke konci života mu šel jeho knižní hrdina pěkně na nervy.

Postavu Sherlocka Holmese si „vypůjčilo“ bezpočet spisovatelů, obdivovatelé detektivova brilantního úsudku se našli i mezi tuzemskými autory. Spisovatel Rudolf Čechura, který byl od šedesátých let členem londýnské Společnosti Sherlocka Holmese, napsal soubor povídek Sherlock Holmes v Čechách a jiné příběhy.

Příznivci dua Holmes & Watson se našli i v sousedním Polsku. Waclawa Golembowicze mrzelo, že v původních povídkách nedostal více prostoru Holmesův koníček – chemie. Proto v roce 1967 napsal Chemické příběhy Sherlocka Holmese, kde jeho hrdina naplno využívá svých znalostí ze světa chemie.

Robert Ryan na to šel jinak. Namísto Sherlocka Holmese se zaměřil na jeho přítele a pomocníka doktora Watsona. Coby již pána v letech ho umístil do zákopů první světové války, kde se vrací k původní profesi, tedy vojenskému lékařství. Že tam má plné ruce práce asi netřeba dodávat.

„Popadl mahagonovou krabičku s revolverem ráže pětačtyřicet a vydal se k pokoji Caspara Mylese. Nikdo se neozval. Zaváhal a potom otočil držadlem primitivního západkového systému, protože kláštery očividně nevěřily na klíče nebo soukromí, a vstoupil do místnosti. Závěsy byly ještě zatažené a on je rozhrnul, aby pustil dovnitř trochu bledého ranního světla.“

Zraněných i mrtvých mu pod rukama projde bezpočet. Nikdo se nad tím nepozastavuje a ani Watson, i když jeho humanistické založení trpí. Bere to však jako nutné zlo a zároveň příležitost být i na sklonku života užitečný.

Zpozorní ve chvíli, kdy se objeví zmodralá mrtvola s hrozivou grimasou ve tváři a vyvalenýma očima. Na první pohled je jasné, že voják umíral v příšerných křečích. Nejdřív se zdá, že jde o oběť plynového útoku, jenže v dané oblasti se žádný neuskutečnil. Watson se na vlastní pěst pouští do vyšetřování. Časem začne podobně znetvořených těl přibývat.

Samo o sobě udělat z doktora Watsona hlavní postavu příběhu byl originální nápad, stejně jako umístit ho na bojiště první světové války. Jeho postava vystupuje civilně a snadno uvěřitelně. Při řešení problémů neustále o svých schopnostech pochybuje a v duchu se sám sebe ptá, jak by se zachoval jeho přítel a učitel. Válečný konflikt je tady vykreslený realisticky a bez zbytečného patosu.

Kromě Watsonova pátrání po pachateli hrůzných činů Robert Ryan v knize vystavěl několik dalších dějových linií dílčích postav. Otázkou je, proč to udělal, na příběh ani závěrečné rozuzlení záhady nemají prakticky žádný vliv. Kniha se tak čte rozvláčně, příběh se rozmělňuje a tempo vyprávění zbytečně zpomaluje.

S odstupem století, kdy Sir Arthur Conan Doyle začal psát první Holmesovy příběhy, působí jeho dílo téměř archaicky. Ryan se částečně pokouší na tento styl navázat, výsledkem jsou ale více než čtyři stovky stránek někdy až únavného textu. Když se za polovinou knihy musíte do čtení skoro nutit, není všechno úplně v pořádku.

S trochou ironie můžeme za archaismy považovat i překlepy, kterými se kniha jenom hemží. V dnešní době se s nimi již téměř nesetkáváme, v dobách minulého režimu ale byly vcelku běžné. Dosud u nás vyšla dvě pokračování Watsonovy reinkarnace nazvané Záhada mrtvých mužů a Mrtví nikam neutečou. Ač se považuji za velkého příznivce Sherlocka Holmese a doktora Johna Watsona, budu se hodně rozmýšlet, zda se k dílu Roberta Ryana ještě někdy vrátím.

Související:

Elizabeth Speller – Návrat kapitána Johna Emmeta

Robert Merle – Víkend na Zuydcoote

Robert Merle – Pro nás slunce nevychází

 

V lese visí anděl

Próza, , , , , , , ,

Autor: Samuel Bjørk Nakladatelství: nakladatelství Plus Rok vydání: 2015 Počet stran: 384

Mrtvá šestiletá děvčátka pověšená v lese v upravených nažehlených šatech, se školními aktovkami a cedulí “Cestuji sama” jsou středobodem detektivního románu V lese visí anděl. Po stopách vraha se pouští na první pohled nesourodá dvojice vyšetřovatelů – Holger Munch a Mia Krügerová.

Munch je stárnoucí policejní veterán s rozpadlým manželstvím, kily navíc a zálibou v jídle a kouření. Mia byla policejní celebritou s řadou úspěchů na kontě. Nyní je to jen zlomená a opuštěná žena systematicky pracující na tom, aby skončila se svým životem.

Pod románem V lese visí anděl je podepsaný Samuel Bjørk což je pseudonym slavného norského spisovatele, autora divadelních her, zpěváka a skladatele Frodeho Sandera Øiena. Na kontě má již několik knih, tentokrát jde však o první detektivní román.

„Když se Tobias Iversen plazil při kraji kopečku, snažil se co nejvíce přikrčit. Seshora měl na usedlost dobrý výhled. Stan postavil kousek za stromy, kde ho nikdo nemohl zahlédnout, a přenocoval v něm. Původně se chtěl vrátit, ale po setkání s dívkou v šedých šatech tady prostě musel zůstat. Ráchel. Tak se jmenuje. Napsala mu vzkaz, požádala ho o pomoc.“

Najdeme tady typické atributy toho, čemu se před lety začalo říkat „severská detektivka“. Příběh tvoří několik dějových linií vyprávěných řadou více či méně důležitých postav. Postupně autor odrývá souvislosti a vazby mezi nimi a objasňuje jejich role v příběhu. S přibývajícími stránkami se osudy začnou splétat dohromady.

Kouzlo severského žánru je v peripetiích, které musí hlavní postavy řešit mimo vyšetřování, tedy ve svém soukromém životě. Ne jinak je tomu i tady. Holger Munch ani Mia Krügerová to nemají v životě zrovna jednoduché. Kromě vnučky Holgerovi v životě mnoho radostí nezbylo, Mia přišla o všechny členy rodiny a sebevražda se jí aspoň z počátku zdá jako jediné řešení.

 

V lese visí anděl se čte velmi příjemně, tedy pokud se dá takto mluvit o textu pojednávajícím o vyšetřování vražd malých holčiček předškolního věku. Ačkoliv se bavíme o téměř čtyřech stovkách stránek textu, V lese visí anděl se dá zvládnout přečíst doslova za pár dnů. Svižnost čtení ještě zrychlují poměrně krátké kapitoly.

Nepatřím mezi čtenáře, kteří se při čtení snaží odhalit pachatele dřív, než kniha skončí. Nepokoušel jsem se o to ani tentokrát. Pár dní poté, co jsem román dočetl můžu říct, že autor Samuel Bjørk již v druhé polovině odhalí dost indícií k tomu, aby nějaký bystrý „soukromý detektiv“ záhadu rozlouskl dřív, než kniha skončí. Jestli se o to pokusíte, nechám na vás.

Související:

Henning Mankell – Číňan

Henning Mankell – Neklidný muž

Jo Nesbo – Přízrak

Jo Nesbo – Levhart

Jo Nesbo – Sněhulák

Jo Nesbo – Spasitel

Jo Nesbo – Netopýr

Jussi Adler-Olsen – Složka 64

Jussi Adler-Olsen – Žena v kleci

Jussi Adler-Olsen – Vzkaz v láhvi

Jussi Adler-Olsen – Zabijáci

Utajovaný projev

Próza, , , , , , , ,

Autor: Tom Rob Smith Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2011 Počet stran: 352

Utajovaný projev je volným pokračováním úspěšné knihy Dítě číslo 44. I tentokrát sledujeme Lva Děmidova a jeho ženu Raisu snažící se o normální život v kulisách kruté totality tehdejšího Sovětského svazu. Lev již není u tajné policie, místo toho pracuje v oddělení vražd. Společně s manželkou Raisou adoptovali Zoju a Jelenu, dvě dívky, jejichž rodiče byly zavražděny Lvovým kolegou v předchozí knize.

Pocit viny za jejich smrt byl jedním z důvodů adopce. Ani několik let poté se Lvovi nepodařilo najít k Zoje cestu. Dívka ho nenávidí a dokonce plánuje jeho smrt. Několika lidem, jejichž minulost je spojená s nechvalně proslavenými čistkami, kdosi posílá krabice s fotografiemi zabitých a umučených lidí. Lva Děmidova se věc z počátku netýká. Aspoň prozatím.

Středobodem knihy Utajovaný projev je skutečná historická událost roku 1956. Tehdejší generální tajemník Nikita Chruščov šokoval nejen Sovětský svaz, ale i celý svět, když na 20. sjezdu sovětských bolševiků odsoudil kult osobnosti Josifa Visarionoviče Stalina a jeho diktátorské praktiky označil za zločinné. Zatímco část obyvatelstva tuto zprávu přivítalo s opatrnou radostí, členy bezpečnostních složek či přímo tajné policie, které se na zločinech přímo podílely, vyloženě rozzlobil. Role se totiž najednou obrátily a z lovců se stala lovná zvěř. Lidé si s nimi chtěli vyřizovat účty za spáchaná příkoří.

„Dívka bezmocně vzhlédla k namířené pistoli. Než stačila žena vystřelit podruhé, vyhoupl se jí Mališ na záda a zaryl jí prsty do očí. Ňurinová se rozječela, upustila zbraň, zběsile mu zatínala nehty do rukou. Chlapec ještě zesílil tlak a křikl na Zoju: „Dveře!“

V souvislosti s Utajovaným projevem se logicky nabízí srovnání s předchozím dílem Dítě číslo 44. V tomto ohledu Utajovaný projev vcelku pokulhává. Ačkoliv bylo Dítě číslo 44 vymyšleným konstruktem, přesto si uchoval důvěryhodnost a uvěřitelnost. Utajovaný projev je však jen těžko uvěřitelný příběh. Nic proti fabulacím, pokud mají své opodstatnění a aspoň trochu dávají smysl. Tady však Tom Rob Smith vyloženě pokouší čtenářovu trpělivost a testuje, jak až daleko může zajít.

Autor nechá Lva Děmidova zavřít do trestaneckého tábora, kde vyvolá povstání, aby ho vzápětí nechal uprchnout. Budiž. Později jej společně s Raisou vyšle do Budapešti, kde zrovna zuří protisovětské povstání, aby zachránili adoptivní dceru Zoju. Jsme svědky scény, kdy vzbouřenci strhnou Leninovu sochu, hlavu zachytí za auto a tahají po náměstí. Zoju nenapadne nic lepšího, než si ji osedlat a vozit se po ní. A takto bych mohl pokračovat.

Ponechme stranou nesmysly i nelogické chování některých postav, jakých je kniha plná. Na Utajovaný projev můžeme pohlížet i z jiného úhlu. Je to výpověď o hrůzách komunistického režimu, který vlastní občany zavíral do gulagů, fyzicky i psychicky týral a zabíjel. Výpověď je to o to děsivější, když si uvědomíme, že i v dnešní době se najdou tací, kteří takové praktiky schvalují a komunismus obdivují. Utajovaný projev je kniha o beznaději, smrti, utrpení, ale také o lásce, hledání, nacházení a odpuštění.

Související:

Tom Rob Smith – Dítě číslo 44

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Elizabeth Speller – Návrat kapitána Johna Emmetta

Robert Merle – Muži pod ochranou

Cizí země

Próza, , , , , , , ,

Autor: Charles Cumming Nakladatelství: Vyšehrad Rok vydání: 2016 Počet stran: 320

Špionážní romány můžeme v zásadě rozdělit do dvou skupin. V první jsou ty věrohodné, u kterých si říkáme, že by se více méně mohly odehrát i ve skutečnosti. Příběh dává smysl, jednání postav i akční scény, pokud tam jsou, působí uvěřitelně. Ve druhé skupině jsou pak ostatní romány. Obě skupiny mají svá pro a proti a záleží spíš na nás, co od nich čekáme a kam až jsme ochotni nechat se autorovou fantazií zavléci. Cizí země od Charlese Cumminga se nachází někde mezi oběma kategoriemi.

Cizí země začíná ve chvíli, kdy jsou při letní dovolené v Egyptě brutálně zavražděni manželé Malotovi z Francie. O několik dní později zmizí Amelie Leveneová – nově zvolená šéfka britské MI6. Shodou okolností to je pár týdnů před datem nástupu na novou pozici. Tajná služba chce věc řešit mimo dosah médií a vzpomene si na svého bývalého zaměstnance – Thomase Kella, který byl před časem „odejit“ ze služeb Jejího veličenstva. Na Thomasovi je, aby Amelii našel dřív, než se zpráva o jejím zmizení dostane na veřejnost.

Vydává se tedy do Francie, kde by se podle zjištěných informací budoucí šéfová MI6 měla nacházet. Nejdříve to vypadá, že se dáma jen „zapomněla“ s nějakým milencem. Časem Thomas zjistí, že situace je mnohem vážnější. Kromě svěřeného úkolu musí vyřešit ještě jeden – rozpadající se manželství.

„Kell ležel na Ameliině posteli a chystal se k několikahodinovému odpočinku, když konečně dorazila zpráva. Vstal z postele, zadal do sejfu čtyřmístný kód a uslyšel uklidňující zvuk odemykajícího se zámku. Dveře v pantech se svou vlastní vahou otevřely.“ 

Cizí země vychází z otřepaného modelu vysloužilého agenta na cestě za vyřešením záhady a očištěním svého jména. Je to sice klišé, přesto stále funguje jak ve špionážních románech, tak i v detektivkách staré drsné školy. Akční scény či pěstní souboje tady nečekejte.

Thomas Kell je agent, který má ledacos za sebou, přesto si v zabíjení a násilných konfrontacích zrovna nelibuje. Problémy raději řeší s rozvahou a rozumem. Má mnohaleté zkušenosti z oboru a navíc spoustu užitečných kontaktů po celém světě. Když se třeba ocitne v Paříži a potřebuje drobnou službu, hned ví, na koho se obrátit.

Byť se jedná o špionážní román, Cizí země je vcelku lehké čtení. Knihu ocení i čtenáři, kteří se za fanoušky tajných agentů nepovažují. Charles Cumming píše civilně, drží se při zemi a fantazii nepouští z uzdy víc, než je zdrávo. Většina popsaných situací působí věrohodně a realisticky.

Jistě, najde se pár momentů, kdy autor překročí pomyslnou hranici a nám se objeví úsměv na tváři. K takové situaci dojde při setkání Kella s manželi Knightovými v Paříži. Postava pana Knighta je skoro až komická. Do jisté míry to je podobné i u únosců, víc už ale prozrazovat nebudu.

Jednoduše řečeno je celkem jedno, zda knihu zařadíme do první či druhé skupiny, o kterých byla zmínka v úvodu. Cizí země je napínavé a přesto pohodové čtení. Tato a další podobné knihy mohou fungovat jako protipól neveselým událostem a informacích o činnostech tajných ruských čínskcýh tajných služeb, které dnes a denně prosakují na povrch.

Související:

C. J. Sansom – Zima v Madridu

Robert Ludlum – Matlockovo pověření

Robert Ludlum – Agent bez minulosti

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

James Grady – Šest dnů Kondora

Robert Ludlum – Hádův faktor

 

Totální rauš – Drogy ve třetí říši

Próza, , , , , , , , , ,

Autor: Normal Ohler Nakladatelství: Host Rok: 2015 Počet stran: 344

Čtete knihy o druhé světové válce a myslíte si, že vás již nic nepřekvapí? Máte dojem, že o německém vpádu do Polska a Francie víte všechno? Považovali jste Adolfa Hitlera za zásadového asketu? Začtěte se do knihy Totální rauš a zjistíte, že všechno bylo úplně jinak.

Spisovatel Norman Ohler několik let studoval německé archivy, pečlivě procházel dostupné historické prameny a udělal bezpočet rozhovorů s řadou vědeckých kapacit. Výsledkem jeho práce je kniha pojednávající o zálibě německé veřejnosti v pro někoho šokujícím preparátu – pervitinu.

První metamfetamin připravili japonští farmaceuti na konci devatenáctého století. Od té doby se začal v menší míře používat pro léčebné účely. K širšímu využívání došlo až ve třicátých letech v Německu, kdy si v roce 1934 německá firma Temmler Werke nechala patentovat výrobní postupy. Netrvalo dlouho a za podpory masivní reklamní kampaně pervitin zaplavil trh.

Užívali ho dělníci v těžkém průmyslu, na stavbách, brali ho herci, spisovatelé i intelektuálové. Ve formě pralinek byl nabízen i ženám v domácnostech. Pervitin pomáhal zvládat fyzickou i psychickou zátěž, zaháněl chuť k jídlu nebo potřebu spánku. Jeho účinky pochopitelně nezůstaly skryty před představiteli nacistické armády. Pervitin byl podáván hlavně letcům a tankistům. Když vypukla válka, tuby se stimulujícími tabletami již patřily ke standardní výbavě vojáků Wehrmachtu.

Totální rauš tvoří několik rovin vyprávění. I když jde na první pohled o odbornou knihu, ve skutečnosti to je román s prvky thrilleru. Hlavní postavou je Theodor Morell – osobní lékař Adolfa Hitlera. Díky jeho injekčním koktejlům složených z výtažků ze zvířecích orgánů, vitamínů, ale hlavně z chemických stimulantů, se z „pacienta A“ brzy stal regulérní narkoman, který se bez ranní injekce ráno nezvedl ani z postele. Na sklonku života má fyzickou závislost na velmi silném opiátu eukodal.

„Časté útěky  před realitou Göringovým úředním záležitostem příliš nesvědčily. Aby u něj někdo mohl zastávat vysoký post, spíše než odbornost se očekávalo, že daná osoba umí být zábavná. Kritiku jednoho z jeho nejbližších spolupracovníků, Bruna Loerzera, kterého sám Göring popsal jako svého nejlínějšího generála, šmahem odmítl s poznámkou: „Potřebuji někoho, s kým si budu moct večer vypít láhev červeného vína.“ Něco podobného nejspíš sehrálo roli také při jmenování Ernsta Udeta do funkce takzvaného generála zbrojmistra luftwaffe a tím i jednoho z nejvlivnějších mužů třetí říše.“ 

Druhá popisuje situaci v nacistické armádě, kde úspěchy při vpádu do Polska a vzápětí do Francie jsou nepřímo připisovány právě pervitinu. Na jeho účincích byla v podstatě postavena koncepce tzv. bleskové války. Díky zázračnému stimulantu se mohla celá armádní uskupení přesouvat bez zastávky několik dní a nocí, což na straně spojenců vyvolávalo úžas a zděšení. Třetí linie se odehrává v současnosti, kdy se Norman Ohler setkává s odborníky, prochází archivy a navštěvuje místa související s knihou.

Normal Ohler odhaluje paradox, kdy diktátorský režim hlásající čistotu rasy a všechny návykové látky striktně zakazoval, sbíral energii ke svému fungování v tvrdé droze. Byly to chemické preparáty, díky kterým se Hitler držel dál od skutečného světa. Pervitin resp. eukodal mu umožňoval nepřipouštět si stále se zhoršující situaci německé armády. I když generálové trvali na změně strategie, Hitler si dál udržoval euforickou náladu a byl nadále přesvědčen o konečném vítězství nacistického Německa.

O Hitlerově závislosti na drogách se historici zmiňují již od konce druhé světové války. Stejně jako o využívání stimulantů pro chemické účely. Mimochodem nešlo pouze o výsadu nacistů, spojenci své letce dopovali benzedrinem. Začali s tím ale až poté, co u sestřelených německých pilotů našli tuby s pervitinovými tabletami. Norman Ohler tato fakta doplnil o nové poznatky ve čtivé formě nabídl ve zcela nových souvislostech.

Související:

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Elizabeth Speller – Návrat kapitána Johna Emmetta

Joseph Kanon – Istanbul – Křižovatka cest

 

Amsterdam

Próza, , , , , , , , ,

Autor: Ian McEwan Nakladatelství: Odeon Rok vydání: 2012 Počet stran: 168

„Je to knížka úplně o ničem“, svěřilo se mi několik známých, když jsem se zeptal na jejich názor na knihu Amsterdam. Vlastně nevím o nikom, kdo by Amsterdam chválil. Někdy se ale vyplatí nedat na to, co říkají druzí a obrazně řečeno se vydat proti proudu. V případě Amsterdamu se to vyplatilo. Pro pořádek dodám, že při rozhodování nehrálo roli, že kniha jako jediná z autorových děl získala prestižní Man Bookerovu cenu.

Na počátku Amsterdamu je setkání dvou přátel na pohřbu jejich společné milenky. Clive Linley patří k předním skladatelům současné vážné hudby. Sebestředný umělec je fascinován sám sebou a opájí se vědomím vlastní geniality. Vernon Halliday šéfuje vlivným novinám Judge, které se momentálně potýkají s problémem úbytku čtenářů.

„Kdyby šel někdo s ním, mohl by žertovat o ponížení, jaké člověku přináší stárnutí. Neměl ale dnes v Anglii žádné blízké kamarády, kteří by s ním jeho vášeň sdíleli. Všichni, které znal, se docela dobře obešli bez divoké přírody – venkovská restaurace, jarní Hyde Park, to byl veškerý pobyt na čerstvém vzduchu, jaký kdy potřebovali. „

Molly Lane, jak se žena jmenovala, si s životem hlavu zrovna nelámala a milenců měla mnohem více. Jedním z nich byl i ministr zahraničí země Julian Garmony. Jeho kariéra se vyvíjí natolik slibně, že se o něm mluví coby o budoucím ministerském předsedovi. Všechny tyto postavy se při smutečním obřadu sejdou a jak se později ukáže, pro některé z nich bude mít setkání fatální následky.

Nechci prozrazovat příliš, přesto zmíním, že o žádné z postav se nedá mluvit coby o kladné. Každá je sebestředná, egoistická a jediné, o co se zajímá, je vlastní prospěch. Je ovšem zajímavé sledovat, jak si každý z protagonistů snaží svá morální selhání vnitřně ospravedlnit.

Amsterdam je absurdní, přesto pozoruhodná sonda do lidského chování. Mimo jiné pokládá otázku, kam až je člověk při touze po pomstě ochoten zajít. McEwan tady absurditu žene až na samou hranici únosného. Po přečtení poslední stránky ji možná někdo označí za hodně černou komedii. Odpusťme autorovi, že ne všechno v knize dává úplně smysl. V některých momentech protagonisté jednají vyloženě nelogicky.

Amsterdam není typickým McEwanovým románem. Neodpovídá tomu rozsah ani styl psaní. Kniha Amsterdam snese označení nedoceněná. Je to jedno z těch děl, které sklidí větší úspěch u kritiky než u běžných čtenářů.

Související:

Ian McEwan – Nevinný

Robert Merle – Ostrov

Joseph Kanon – Istanbul – Křižovatka cest

 

Zátopek …když nemůžeš, tak přidej!

Komiks, , , , , , , , , , , ,

 


Autoři: Jan Novák Kresba: Jaromír 99 Nakladatelství: Paseka, Argo Rok vydání: 2016 Počet stran: 200

Těžko bychom v dějinách československého sportu hledali významnější postavu, než jakou byl Emil Zátopek. O jeho běžeckých výkonech dodnes ví každý, a už je jedno, zda jde o zapáleného sportovního fandu nebo naprostého ignoranta, který si plete basketbal s volejbalem.

Zátopkův životní příběh před lety zaujal režiséra Davida Ondříčka a scénáristu Jana Nováka, který se chopil napsání filmového scénáře. Z natáčení nakonec sešlo, což se tak nějak dalo v Česku čekat. Počítám, že místo toho se peníze vložily do nějaké k smrti zábavné rodinné komedie.

Místo světa pohyblivých obrázků se pozornost Jana Nováka obrátila do světa obrázků kreslených, statických a s bublinami. Oslovil kreslíře Jaromíra 99 s nabídkou, zda by se Zátopkova příběhu neujal. Jaromír 99 aka Jaromír Švejdík jinak také mj. zpěvák kapely Priessnitz souhlasil.

Komiks nebo chcete-li grafický román nakonec vyšel ve spolupráci nakladatelství Paseka, Argo a Českého olympijského výboru. S ohledem na rozmanitý a kolikrát těžko uvěřitelný Zátopkův život se museli autoři zaměřit pouze na některé jeho etapy.

Příběh začíná v třicátých letech, kdy v životě náctiletého zaměstnance Baťových závodů ve Zlíně běhání dostává čím dál větší význam. A to přesto, že s tím jeho rodiče nesouhlasí. Sledujeme, jak se Zátopek seznámí s budoucí ženou, oštěpařkou Danou, sblíží se a později jí pomáhá s přípravou na olympiádu.

Když Zátopek překoná český rekord v běhu na tři kilometry, jeho hvězda československé atletiky pozvolna stoupá vzhůru. Při tom zvládá studovat školu a chodit do zaměstnání. Jeho úspěchy autoři dávají do kontextu doby, tedy První republiky, Protektorátu a následného převzetí moci komunisty.

Úspěšnému atletovi však komunistická garnitura nepřeje, spíše naopak se mu snaží co nejvíce ztrpčovat život. Děj graduje ve chvíli, kdy na rozdíl od Zátopka povolení k účasti na olympiádě nedostane jeho přítel mílař Stanislav Jungwirth. Zátopek se postaví na jeho stranu a odmítne bez Jungwirtha odletět.

Kdo zná tvorbu Jaromíra 99 bude možná překvapen. V Aloisi Nebelovi, Kafkově Zámku a dalších dílech si vystačil pouze s černou a bílou. Tady barvy používá, ovšem v souladu s minimalistickým stylem kresby to jsou pouze světlý odstín zelené, šedá a cihlově oranžová.

Přečtení knihy Zátopek …když nemůžeš, tak přidej! je otázkou několika hodin. To na její kvalitě nic neubírá. Čtenáře si najde mezi sportovními fanoušky i mezi těmi, kterým je sport naprosto ukradený. Je to jedna z těch knih, ke které se po čase rádi vrátíte. Současně vás bude hřát u srdce, že Zátopek má místo právě ve vaší knihovně.

Související:

Agatha Christie – Záhada modrého vlaku

Eric Powell – Goon – Nic než utrpení

Sir Arthur C. Doyle, Petr Kopl – Pes Baskervillský

Steve Niles, Ben Templesmith – 30 dní dlouhá noc 

Robert L. Stevenson, Mark Jones – Únos

 

Křik Halidonu

Próza, , , , , , , , ,

Autor: Robert Ludlum Nakladatelství: Domino Rok vydání: 1999 Počet stran: 415

Stejně jako každý literární žánr, tak i ten špionážní nebo chcete-li politický román má svoje klasiky. Kdo se aspoň částečně orientuje, jako první mu na mysl vytanou Frederick Forsyth, Graham Greene nebo John le Carré. Je jich mnohem víc, proš je ale všechny vypisovat? S velkým zdráháním uvádím i Dana Browna. Spíše než spisovatel to je literární dělník toužící po slávě a penězích a kvůli tomu je schopen před celým světem dělat ze sebe hňupa. Ostatně téměř pohrdlivý postoj nedávno zesnulého Umberta Eca k Brownovi hovoří za vše. 

Kdo tady ale rozhodně nesmí chybět, je Robert Ludlum. Během života, který před šestnácti lety pohasl, si vysloužil přízvisko “čtivý Forsyth.” Tady asi není třeba cokoliv dodávat. Jeho někdy až neuvěřitelná znalost prostředí tajných služeb, postupů policie, ale i zákulisních politických her mu dávala potenciál, kterého při psaní využíval.

Bohužel po jeho smrti pod jménem Robert Ludlum začaly vycházet tituly nemající s jeho psaním pranic společného. Nakladatelství vlastnící práva se rozhodlo dál vydělávat peníze na jeho jménu. To ale není případ Křiku Halidonu, první vydání totiž spatřilo světlo světa již v roce 1975. Mimochodem jej Ludlum napsal pod pseudonymem Jonathan Ryder.

Alex McAuliff je zkušený a ve svém oboru respektovaný geolog mající za sebou řadu vědeckých výprav. Společnost Dunstone se na něj obrátí s nabídkou vést výpravu do hloubi jamajské džungle za účelem jistého projektu. Odměna je více než štědrá – dva miliony dolarů. Členy výpravy si McAuliff může vybrat sám, o pravém účelu výpravy však musí pomlčet.

Nedlouho po skončení schůzky se zástupci Dunstone se na něj obrátí agent britské tajné služby. McAuliff se dozvídá, že jedna taková výprava již před časem proběhla a všichni její členové během ní zemřeli. Podezřelí jsou právě lidé z Dunstone. MI5 začne McAluliffa připravovat na nelehký úkol, který ho na Jamajce čeká. Ovšem i ona má svoje zájmy. Alex McAuliff se tak ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny, kromě odhalení, o co na Jamajce doopravdy jde, musí to nejdůležitější – přežít.

„A pak ho McAuliff uviděl. Za pomalu se zavírajícími dveřmi, na zadním konci chodby. Zavalitého muže ve tmavém saku a světlých kalhotách. Právě odemkl dveře a chystal se vstoupit do pokoje; při tom si odhrnul sako, aby vrátil klíče do kapsy u kalhot. Pod sakem zazářila žlutá košile. Dveře výtahu se zavřely.“

Stojí za to položit vedle sebe knihy vyšlé před desítkami let a těmi, které se v nabídce knihkupectví objevily relativně nedávno. Dnešní tituly nesoucí Ludlumovo jméno jsou jako vystřižené ze série o nesmrtelném agentovi Jamesi Bondovi. Jedna akce střídá druhou, děj má spád a spíše než o literaturu jde o popisy klipů. Čtenář nemusí čekat dlouho, aby věděl, s kým má tu čest, kdo kope za hodné a kdo za ty zlé.

Křik Halidonu je vyprávěn o poznání pomaleji, leckdo by mohl říct rozvláčněji. Scény jsou popisovány s větším rozmyslem a dějové zvraty si tak trochu dávají načas. Při popisu tehdejších reálií občas narazíme i na roztomilý archaismus a o to snáze se přeneseme do sedmdesátých let minulého století.

Křik Halidonu jinak splňuje všechny atributy předchozích i budoucích knih Roberta Ludluma. Opět tady máme hrdinu, který se nikoliv vlastním přičiněním připlete do „velké hry velkých hochů“ a je postaven do role “sám proti všem”. Tedy když nepočítáme krásnou ženu, která nesmí chybět a v níž hlavní hrdina najde nejen morální oporu.    

Křik Halidonu je sázka na jistotu. Je to precizně napsaný špionážní román, jaký od klasika žánru můžeme čekat. Samozřejmě je možné, že čtenář zvyklý na rychlé čtení, nad pozvolna vyprávěným příběhem ohrne nos. To je ale problém čtenářův nikoliv pana spisovatele. 

Související:

Robert Ludlum – Jansonův rozsudek

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

Robert Ludlum – Matlockovo ultimátum

Robert Ludlum – Agent bez minulosti

James Grady – Šest dnů Kondora

Robert Ludlum – Hádův faktor

Přechod

Próza, , , , , , ,

Justin Cronin - Přechod

Autor: Justin Cronin Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2010 Počet stran: 688

Se čtením Přechodu jsem dlouho váhal. Znám lidi, které objemné knihy odrazují, sám se mezi ně však nepočítám. I když je mám naopak docela rád, tady jsem znejistěl. Při letmém prolistování a začtení se do několika pasáží ve mně totiž vyvolalo podezření, jestli má autor na tak velkém prostoru vůbec co říct. Nepůjde jen o literární onanii přenesenou na papír? Jak na dalších řádcích uvidíte, moje předtucha se potvrdila.

Justin Cronin - Přechod

Přechod je postkatastrofický román zjednodušeně řečeno rozdělený do dvou částí. První se odehrává v současnosti, kde poznáváme malou Amy, na první pohled obyčejnou holčičku vyrůstající jen s matkou v karavanu. Podrobně se seznámíme s ní i neveselými okolnostmi jejího raného dětství. 

„Peter se s Calebem rozběhl k žebříku. Alicia za nimi dál pálila, výstřely zněly jako tlumený praskot a jejich zvuk se vracel s ozvěnou. Peter si hodil pušku na rameno a začal šplhat po žebříku. Na poslední příčce se podíval dolů. Alicia stála zády ke zdi a pálila do stínů. Pak její zbraň ztichla, když si ji hodila na rameno a začala šplhat. Peter zamířil hlaveň stejným směrem jako ona a stiskl kohoutek. Pažba ho kopla, střela neškodně vylétla do povětří. Peterovo tělo se otřáslo mohutným zpětným nárazem i pocitem mocné síly výstřelu.“

Poznáme i zvláštního agenta Wolgasta, jehož úkol je Amy najít a dopravit do vojenské laboratoře v Coloradu. Kromě Amy do tajného prostoru míří i další “objekty”, na kterých se mají provádět přísně tajné výzkumy a testovat účinky nového viru. Jedním z “objektů” je i Anthony Carter, zločinec odsouzený na smrt.

Justin Cronin - Přechod

Během testů dojde k selhání a pokusné “objekty” se dostanou z karanténních cel ven. Vlivem experimentů se z nich stali krvežízniví upíři. Co se jim postaví do cesty buď na místě roztrhají nebo kousnutím promění ve stejný živočišný druh jako jsou oni sami. Tolik k první části knihy.

Druhá část na první pohled s tou první nesouvisí, dokonce se zdá, že jde o zcela odlišný román. Sledujeme tady úplně nové postavy ve zcela neznámém světě. Teprve časem zjistíme, že jsme se přesunuli v čase o několik desítek let po nezdařených pokusech. Dozvídáme se, že se smrtící virus rozšířil po světě, miliony lidí buď zahynuly nebo byly proměněny v upíry.

Justin Cronin - Přechod

Města a vesnice byly zničeny nebo zůstaly zcela opuštěny. Přežily jen hrstky nenakažených lidí žijících v izolovaných osadách za vysokými ploty chráněnými silnými reflektory. Světlo je totiž jednou z mála věcí, která čmoudům, drakům, zářivkám nebo virákům, jak lidé tvorům říkají, může ublížit.

Cronin vystavěl Přechod na pohledech několika postav vystupujících v různých časových rovinách. Samo o sobě by to bylo v pořádku, pokud by se řídil aspoň základními literárními pravidly. Justin Cronin si však s nějakými zákonitostmi hlavu nedělá. S linií příběhu si hraje jako se stavebnicí, jednotlivé kusy odděluje a zase spojuje dohromady. Skládá jednu součástku za druhou nebo je dokonce pokládá přes sebe. Uvede do děje postavy, podrobně nás s nimi seznámí, aby je na stovky stránek nechal zmizet.

Již od prvních řádků knihy Cronin na čtenáře valí ohromné množství informací a detailů, u kterých není jasné, jaký význam mají a zda jsou pro další vývoj knihy důležité. Všechny postavy vykresluje až do absurdních detailů. Stejné to je i u popisu snových obrazů zabírajících velkou část knihy.

Justin Cronin - Přechod

Zatímco vykreslení snové imaginace obětuje klidně tři listy, informaci zásadní pro další vývoj příběhu sdělí v jedné větě a ještě jen jakoby mimochodem. Přechod místy více než román působí jako dílo grafomana píšícího pro psaní samotné než pro obsah. Budiž mu dík za to, že román nezakončil velkým patetickým finále a spokojil se s přiměřeným závěrem.

Pořádek a logické posloupnosti se v záplavě textu autorovi daří udržovat hlavně díky spisovatelskému talentu, jenž je nesporný. Cronin je vynikající spisovatel píšící poutavým a čtivým stylem. Za jiných okolností by nedovolil čtenáři knihu odložit. Bohužel tím, že nedokáže udržet na uzdě svoje vášně a pokládá jednu vrstvu literárního balastu na druhou udělal z knihy obtížně stravitelné dílo, které až do konce dočte jen málokdo.

Související:

Robert Merle – Muži pod ochranou

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Georges Jean Arnaud – Ledová společnost – F Station

Krajina půlnočních stínů

Komiks, , , , , , ,

Autor: Joseph Michael Straczynski Kresba: Gary Frank Nakladatelství: Comics Centrum Rok vydání: 2015 Počet stran: 320

Pokud čtete komiksy a čekáte od nich víc než jen polopatickou dějovou linii a akční scény v podání létajících superhrdinů, pak Krajina půlnočních stínů nesmí uniknout vaší pozornosti. Nebudu přehánět, když hned na úvod řeknu, že to je jeden z nejlepších komiksů, jaký se mi za poslední dobu dostal do rukou.   

Krajina půlnočních stínů je příběh losangelského policisty Davida Graye, kterému pěšáci – postavy z paralelního světa ukradly duši. Davidovi nezbude mu tak nic jiného, než ji získat zpátky. Z našeho světa se propadne “mezerou” do paralelního mezisvěta, kde má jedenáct měsíců na to, aby ztracenou duši našel. Z Los Angeles se vydává na cestu napříč kontinentem až do dalekého New Yorku, kde si ji má vyzvednout.

Joseph Michael Straczynski - Krajina půlnočních stínů

Průvodce mu na cestě dělá tajemná Laurel. Dívka ho postupně zasvěcuje do situace, ve které se ocitl. Kromě podivných figurek a ztracených existencí dvojici na cestě čeká spousta nástrah, které musí překonat. Zároveň musí překonat bariéru, kterou mají sami mezi sebou.

Straczynski ve svém oboru není žádným nováčkem, za sebou má práci na řadě filmových scénářů, knih a rozhlasových her. Do širšího povědomí se dostal coby autor sci-fi seriálu Babylon 5. V poslední době se podílel na tvorbě mysteriózní série Sense8. 

S věhlasnými komiksovými nakladatelstvími DC Comics a Marvel spolupracoval na příbězích o Batmanovi, Fantastické čtyřce, Spider Manovi nebo Thorovi. Je chválihodné, že se odpoutal od světa mainstreamových superhrdinů a vytvořil Krajinu půlnočních stínů, která je všechno jen ne o superhrdinech. Mimochodem práce na knize mu trvala neuvěřitelných dvacet let.

Kdybych měl napsat, v čem tkví hlavní kouzlo Krajiny půlnočních stínů, pak je to do detailu propracovaná líbivá kresba. Tvoří tak protipól velmi temného příběhu. Snadno přístupná kresba nutí k rychlému otáčení stránek, zatímco hloubka tématu naopak četbu zpomaluje. Kniha je mixem filozofických debat vedených ústřední dvojicí a akčních scén, kdy David a Laurel bojují s pěšáky.

Joseph Michael Straczynski - Krajina půlnočních stínů

Autor věnuje dost prostoru k vykreslení jednotlivých charakterů. Najdeme tady i řadu odkazů, které však rozklíčuje jen málokdo např. na Bibli. Krajina půlnočních stínů je cestě životem, zásadních rozhodnutí, která musí každý z nás dělat. Současně je o lidech, kteří žijí mezi námi, ale my je buď přehlížíme nebo nevidíme. Nebo vidět nechceme?

Nepovažuji se za komiksového znalce, v tomto žánru už ale pár knih přečtených mám. A i kdybych neměl, troufám si říct, že Krajina půlnočních stínů je jednou z nejlepších komiksových knih, které jsem v poslední době přečetl. Obecně je málo knížek, ke kterým se s odstupem času znovu vracím. Ke Krajině půlnočních stínů se ale určitě zase vrátím.

Související:

Robert Kirkam – Živí mrtví 1: Staré dobré časy

Steve Niles – 30 dní dlouhá noc

Richard Corben – Ragemoor

Joe Hill – Zámek a klíč – Vítejte v Lovecraftu