Přechod

Justin Cronin - Přechod

Autor: Justin Cronin Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2010 Počet stran: 688

Se čtením Přechodu jsem dlouho váhal. Znám lidi, které objemné knihy odrazují, sám se mezi ně však nepočítám. I když je mám naopak docela rád, tady jsem znejistěl. Při letmém prolistování a začtení se do několika pasáží ve mně totiž vyvolalo podezření, jestli má autor na tak velkém prostoru vůbec co říct. Nepůjde jen o literární onanii přenesenou na papír? Jak na dalších řádcích uvidíte, moje předtucha se potvrdila.

Justin Cronin - Přechod

Přechod je postkatastrofický román zjednodušeně řečeno rozdělený do dvou částí. První se odehrává v současnosti, kde poznáváme malou Amy, na první pohled obyčejnou holčičku vyrůstající jen s matkou v karavanu. Podrobně se seznámíme s ní i neveselými okolnostmi jejího raného dětství. 

„Peter se s Calebem rozběhl k žebříku. Alicia za nimi dál pálila, výstřely zněly jako tlumený praskot a jejich zvuk se vracel s ozvěnou. Peter si hodil pušku na rameno a začal šplhat po žebříku. Na poslední příčce se podíval dolů. Alicia stála zády ke zdi a pálila do stínů. Pak její zbraň ztichla, když si ji hodila na rameno a začala šplhat. Peter zamířil hlaveň stejným směrem jako ona a stiskl kohoutek. Pažba ho kopla, střela neškodně vylétla do povětří. Peterovo tělo se otřáslo mohutným zpětným nárazem i pocitem mocné síly výstřelu.“

Poznáme i zvláštního agenta Wolgasta, jehož úkol je Amy najít a dopravit do vojenské laboratoře v Coloradu. Kromě Amy do tajného prostoru míří i další “objekty”, na kterých se mají provádět přísně tajné výzkumy a testovat účinky nového viru. Jedním z “objektů” je i Anthony Carter, zločinec odsouzený na smrt.

Justin Cronin - Přechod

Během testů dojde k selhání a pokusné “objekty” se dostanou z karanténních cel ven. Vlivem experimentů se z nich stali krvežízniví upíři. Co se jim postaví do cesty buď na místě roztrhají nebo kousnutím promění ve stejný živočišný druh jako jsou oni sami. Tolik k první části knihy.

Druhá část na první pohled s tou první nesouvisí, dokonce se zdá, že jde o zcela odlišný román. Sledujeme tady úplně nové postavy ve zcela neznámém světě. Teprve časem zjistíme, že jsme se přesunuli v čase o několik desítek let po nezdařených pokusech. Dozvídáme se, že se smrtící virus rozšířil po světě, miliony lidí buď zahynuly nebo byly proměněny v upíry.

Justin Cronin - Přechod

Města a vesnice byly zničeny nebo zůstaly zcela opuštěny. Přežily jen hrstky nenakažených lidí žijících v izolovaných osadách za vysokými ploty chráněnými silnými reflektory. Světlo je totiž jednou z mála věcí, která čmoudům, drakům, zářivkám nebo virákům, jak lidé tvorům říkají, může ublížit.

Cronin vystavěl Přechod na pohledech několika postav vystupujících v různých časových rovinách. Samo o sobě by to bylo v pořádku, pokud by se řídil aspoň základními literárními pravidly. Justin Cronin si však s nějakými zákonitostmi hlavu nedělá. S linií příběhu si hraje jako se stavebnicí, jednotlivé kusy odděluje a zase spojuje dohromady. Skládá jednu součástku za druhou nebo je dokonce pokládá přes sebe. Uvede do děje postavy, podrobně nás s nimi seznámí, aby je na stovky stránek nechal zmizet.

Již od prvních řádků knihy Cronin na čtenáře valí ohromné množství informací a detailů, u kterých není jasné, jaký význam mají a zda jsou pro další vývoj knihy důležité. Všechny postavy vykresluje až do absurdních detailů. Stejné to je i u popisu snových obrazů zabírajících velkou část knihy.

Justin Cronin - Přechod

Zatímco vykreslení snové imaginace obětuje klidně tři listy, informaci zásadní pro další vývoj příběhu sdělí v jedné větě a ještě jen jakoby mimochodem. Přechod místy více než román působí jako dílo grafomana píšícího pro psaní samotné než pro obsah. Budiž mu dík za to, že román nezakončil velkým patetickým finále a spokojil se s přiměřeným závěrem.

Pořádek a logické posloupnosti se v záplavě textu autorovi daří udržovat hlavně díky spisovatelskému talentu, jenž je nesporný. Cronin je vynikající spisovatel píšící poutavým a čtivým stylem. Za jiných okolností by nedovolil čtenáři knihu odložit. Bohužel tím, že nedokáže udržet na uzdě svoje vášně a pokládá jednu vrstvu literárního balastu na druhou udělal z knihy obtížně stravitelné dílo, které až do konce dočte jen málokdo.

Související:

Robert Merle – Muži pod ochranou

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Georges Jean Arnaud – Ledová společnost – F Station

Krajina půlnočních stínů

Joseph Michael Straczynski - Krajina půlnočních stínů

Autor: Joseph Michael Straczynski Kresba: Gary Frank Nakladatelství: Comics Centrum Rok vydání vydání: 2015 Počet stran: 320

Pokud čtete komiksy a čekáte od nich víc než jen polopatickou dějovou linii a akční scény v podání létajících superhrdinů, pak Krajina půlnočních stínů nesmí uniknout vaší pozornosti. Nebudu přehánět, když hned na úvod řeknu, že to je jeden z nejlepších komiksů, jaký se mi za poslední dobu dostal do rukou.   

Krajina půlnočních stínů je příběh losangelského policisty Davida Graye, kterému pěšáci – postavy z paralelního světa ukradly duši. Davidovi nezbude mu tak nic jiného, než ji získat zpátky. Z našeho světa se propadne “mezerou” do paralelního mezisvěta, kde má jedenáct měsíců na to, aby ztracenou duši našel. Z Los Angeles se vydává na cestu napříč kontinentem až do dalekého New Yorku, kde si ji má vyzvednout.

Joseph Michael Straczynski - Krajina půlnočních stínů

Průvodce mu na cestě dělá tajemná Laurel. Dívka ho postupně zasvěcuje do situace, ve které se ocitl. Kromě podivných figurek a ztracených existencí dvojici na cestě čeká spousta nástrah, které musí překonat. Zároveň musí překonat bariéru, kterou mají sami mezi sebou.

Straczynski ve svém oboru není žádným nováčkem, za sebou má práci na řadě filmových scénářů, knih a rozhlasových her. Do širšího povědomí se dostal coby autor sci-fi seriálu Babylon 5. V poslední době se podílel na tvorbě mysteriózní série Sense8. 

S věhlasnými komiksovými nakladatelstvími DC Comics a Marvel spolupracoval na příbězích o Batmanovi, Fantastické čtyřce, Spider Manovi nebo Thorovi. Je chválihodné, že se odpoutal od světa mainstreamových superhrdinů a vytvořil Krajinu půlnočních stínů, která je všechno jen ne o superhrdinech. Mimochodem práce na knize mu trvala neuvěřitelných dvacet let.

Kdybych měl napsat, v čem tkví hlavní kouzlo Krajiny půlnočních stínů, pak je to do detailu propracovaná líbivá kresba. Tvoří tak protipól velmi temného příběhu. Snadno přístupná kresba nutí k rychlému otáčení stránek, zatímco hloubka tématu naopak četbu zpomaluje. Kniha je mixem filozofických debat vedených ústřední dvojicí a akčních scén, kdy David a Laurel bojují s pěšáky.

Joseph Michael Straczynski - Krajina půlnočních stínů

Autor věnuje dost prostoru k vykreslení jednotlivých charakterů. Najdeme tady i řadu odkazů, které však rozklíčuje jen málokdo např. na Bibli. Krajina půlnočních stínů je cestě životem, zásadních rozhodnutí, která musí každý z nás dělat. Současně je o lidech, kteří žijí mezi námi, ale my je buď přehlížíme nebo nevidíme. Nebo vidět nechceme?

Nepovažuji se za komiksového znalce, v tomto žánru už ale pár knih přečtených mám. A i kdybych neměl, troufám si říct, že Krajina půlnočních stínů je jednou z nejlepších komiksových knih, které jsem v poslední době přečetl. Obecně je málo knížek, ke kterým se s odstupem času znovu vracím. Ke Krajině půlnočních stínů se ale určitě zase vrátím.

Související:

Robert Kirkam – Živí mrtví 1: Staré dobré časy

Steve Niles – 30 dní dlouhá noc

Richard Corben – Ragemoor

Joe Hill – Zámek a klíč – Vítejte v Lovecraftu

Plavec

Joakim Zander - Plavec

Autor: Joakim Zander Nakladatelství: Host / Krimi román Rok vydání: 2015 Počet stran: 384

Můžeme tomu říkat třeba podezíravost, ale knihy s velkou reklamou ve mně budí nedůvěru. Když vidím poutače v metru nad eskalátory, na bannerech a kdoví kde ještě, začnou ve mně hlodat pochybnosti. Pak se mi dostane svazek do ruky, na přebalu se dočtu, jaké významné noviny na ni napsaly pochvalnou recenzi, nebo jaký slavný spisovatel ji vychválil, je prakticky rozhodnuto. Knihu vracím do regálu a můj zájem uvadá.

Pořád totiž věřím, že dobrá kniha se prodá sama, lidi si o ní zkrátka mezi sebou řeknou. O reklamě na knihy resp. o přebalech knih se třeba rozepíšu v budoucnu v samostatné glose, dnes bych se rád věnoval Plavci. Na rozdíl od jiných totiž tentokrát místo zpátky do police knihkupectví putoval k pokladně obchodu. Bohužel. 

Joakim Zander - Plavec

Příběh Plavce začíná v osmdesátých letech minulého století v syrském Damašku, kde pumový útok na auto amerického tajného agenta jeho manželku. Agent zůstane naživu a s ním i jeho několikaměsíční dcera. Vzhledem k okolnostem ji musí opustit a nechat na tamní ambasádě. Kromě opuštění dítěte ho tíží pocity viny i za to, že obětí útoku měl být on sám.

O třicet let později se na Klaru Walldéenovou, zaměstnankyni Evropského parlamentu, obrátí bývalý přítel Mahmúd Šammúš s žádostí o pomoc. Coby bývalému agentovi tajné služby se do rukou dostaly důležité informace. Zveřejnění těchto dat by mělo nedozírné následky mezinárodního rozsahu. Je ve státním zájmu, aby se po dokumentech slehla zem včetně osob, které je mají u sebe.

S agenty CIA v patách se dvojice vydává na cestu s velmi nejistým koncem. Někdy v té době se na právníka prestižní právnické firmy Georga Lööweho obrátí záhadný klient s nabídkou, kterou by většina advokátních kanceláří ihned odmítla.

„Mahmúdovi stačil jediný letmý pohled na jeho obličej, aby pochopil, že něco není v pořádku. Cyril byl bledý a pohledem těkal směrem ke schodům. Očividně nevěděl, co si počít s rukama. Nejdřív je natáhl ke Klaře, ale vzápětí si to rozmyslel. Zkusil si zastrčit levou ruku do kapsy, hned ji však zase vytáhl. Bylo evidentní, že tohle už není slibný francouzský politik, ale zlomený člověk.“ 

Plavec je vyprávěný z pohledu několika aktérů, čtenář má tak ucelený přehled o tom, v jaké situaci se která z postav právě nachází a co se jí honí hlavou. Je to forma vyprávění, která baví, u Plavce ale otravuje, pohledy se totiž střídají až příliš rychle.

Každému „vstupu“ je místy věnováno doslova jenom několik stránek. Pak dojde k pomyslnému střihu a už jsme zase jinde. Důvod je jednoduchý,  čtení rychleji odsýpá, mně to ale zhruba od poloviny začalo obtěžovat. Naopak osvěžující je prokládání scén z dávné historie s událostmi ze současnosti.

Joakim Zander - Plavec

I když je Plavec titulovaný jako „špionážní thriller“, o práci tajných služeb se toho v něm mnoho nedozvíte. Joakim Zander  pracoval řadu let v Evropském parlamentu, prostředí tedy zná velmi dobře. Nabízí se otázka, proč své zkušenosti v knize lépe nezúročil.

Charaktery postav tady mnoho místa rovněž nedostanou, což je velká škoda. U jedné se Joakim Zander sice pokusil o jakýsi charakterní vývoj, bohužel  chybí podrobnější vysvětlení pohnutek za jakých ke změně chování došlo. Výsledek tak nepůsobí příliš důvěryhodně.

Věřím informacím nakladatelství, že se Plavec držel řadu měsíců na předních pozicích žebříčků prodejnosti v mnoha zemích. Věřím i tomu, že kniha byla přeložena do desítek jazyků. Pro mě to je ale jen jedna z mnoha knih, které jsem přečetl a na které si za měsíc ani nevzpomenu. Gratuluji Nakladatelství Host za solidní propagaci díla, kvalitě knihy to ale mnoho nepřidalo.

Související:

James Grady – Šest dnů Kondora

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

Robert Ludlum – Hádův faktor

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Agent bez minulosti

Robert Ludlum – Matlockovo pověření

Metro 2034

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

Autor: Dmitry Glukhovsky Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2011 Počet stran: 304

Po jaderné katastrofě zůstala na Zemi jen hrstka lidí, většinou těch, kteří se před začátkem apokalypsy stačili ukrýt do prostor moskevského metra. Zatímco na povrchu zůstaly jen trosky zamořené radiací, lidé se v metru pokoušejí přežít. Metro 2034 je volným pokračováním úspěšného románu Metro 2033. Této knize se bohužel přihodilo to, co mnoha dalším druhým dílům. S velkou nadsázkou řečeno: skvělou knihu napíše každý, skvělý druhý díl však málokdo. V případě románu Metro 2034 to platí beze zbytku.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

V předchozím díle jsme sledovali chlapce Arťoma, který se vydal na cestu napříč labyrintem metra, aby předal důležitý vzkaz od tajemného Huntera. V druhém díle Glukhovsky příběh vypráví prostřednictvím několik postav – Huntera, staříka říkajícího si Darwin a dívky Saši. Údajně ženský element mezi hlavními hrdiny autor původně zařadit neplánoval, byl přesvědčen lidmi z nakladatelství.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

V prostorách metra se objevila smrtelná epidemie šířící se nejen dotykem, ale dokonce vzduchem. Šíří se velmi rychle a postupně vymírá jedna stanice za druhou. Je tady nastolena otázka, jak situaci řešit. Hunter chce infikované stanice metra spálit na prach, Saša naopak věří, že existuje vakcína, která dokáže epidemii zastavit. Cestou dívka narazí na chlapce Leonida, který tvrdí, že zázračný lék existuje. Saša mu uvěří a společně se vydají jej hledat.

„Saša sáhla po zbrani, ale hned si to zase rozmyslela. To monstrum by nezastavila ani přímá salva, natož aby ho skolila. Kromě toho by ho musela zasáhnout! Rozběhla se nazpět tam, odkud se vypravila na krátkou exkurzi. Ani se nesnažila myslet na to, jak by se mohla zase vrátit do metra.“

Když to zjednoduším, pak Metro 2034 se velmi podobá počítačové hře, která na motivu knihy vznikla. Postavy se musí dostat z bodu A do bodu B a osud, pokud tomu tak budeme říkat, se jim v tom snaží zabránit a klade jim do cesty nejrůznější překážky. Přidaná hodnota obou je zhruba stejná, Metro 2034 je totiž oproti výbornému předchozímu dílu velkým zklamáním. Dějová linie kulhá na obě nohy a místy připomíná podivný slepenec bez jasné sjednocující myšlenky.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

Motivace postav k dělání toho, co dělají, je velmi nepřesvědčivá. Nesedí ani chování vedlejších figur, které kolikrát jednají s ohledem na situaci, ve které se právě nacházejí, vyloženě nelogicky. Nepřesvědčivě vyznívá i milostný trojúhelník Hunter – Saša – Leonid. Docela chápu, proč byla poptávka po milostném jiskření v bezútěšné temnotě tunelů. Výsledek ale prostě nefunguje.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

Autor si neodpustí trochu moralizování, které ostatně předvedl i v knižní prvotině. Ukazuje prostředí dělící se na bohaté a chudé. Některé stanice překypují bohatstvím, jsou plná uměleckých děl a přepychu, zatímco jiné doslova chcípají hladem v prachu a špíně. Podle Glukhovského jsou lidé nepoučitelní. I když jsou na pokraji vyhynutí, místo aby drželi pospolu a vzájemně si pomáhali, zavádí třídní společnost a bezohledně shromažďují majetek na úkor druhých.

S touto vizí se bohužel nedá než souhlasit. Ovšem ani tento morální apel nic nezmění na faktu, že Metro 2034 kvalit svého knižního předchůdce nedosahuje. Budu se hodně rozmýšlet, jestli se do třetího, závěrečného dílu Metro 2035 vůbec pustím.

Související:

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Georges Jean Arnaud – Ledová společnost F Station

Robert Merle – Muži pod ochranou

Robert Merle – Ostrov

Putinovi agenti

Ondřej Kundra - Putinovi agenti

Autor: Ondřej Kundra Nakladatelství: BizBooks Rok vydání: 2016 Počet stran: 208

Je chválihodné, že zvláště v dnešní době, kdy se Česká republika stále víc dostává do hledáčku ruských tajných služeb, vycházejí knihy jako Putinovi agenti. Byla by velká škoda nechat se odradit poněkud prvoplánovým názvem, na druhou stranu je každému hned jasné, o čem to je.

Ondřej Kundra, dlouholetý redaktor týdeníku Respekt se tomuto tématu dlouhodobě věnuje právě na stránkách mateřského periodika. Knihu zahajuje případem ruského agenta Roberta Rachardža, který pronikl do našich nejvyšších armádních kruhů a sbíral informace na generály působící ve složkách NATO, které pak předával do Moskvy.

Ondřej Kundra - Putinovi agenti

Kromě „oficiálních“ agentů působících na ruském velvyslanectví a dokonce chráněných diplomatickou imunitou působí na našem území neznámý počet tzv. ilegálů. Vesměs to jsou lidé vykonávající běžná povolání. Kundra doslova píše: „Pohybují se v řadových profesích kolem nás a jejich život navenek ničím nápadným nevybočuje. Dost možná učí vaše děti na vysokých školách, potkáváte se s nimi na kávě nebo pracují v řadových profesích. Většinou vystupují mile a nikdy byste neřekli, jaká je jejich skutečná identita.“

Ondřej Kundra - Putinovi agenti

Velice podrobně se Kundra zaměřuje na osobu Vladimíra Putina, od jeho pohnutek vedoucích do vstupu do KGB, po jeho vzestup v politické hierarchii až na post ruského prezidenta. Připomíná jeho působení v tehdejším Východním Německu i dobře známou historku z Drážďan. Těsně po pádu berlínské zdi Putin, tehdy řadový pracovník vyšel před budovu KGB, do které se lidé snažili vniknout. Putin rozvášněný dav přesvědčil, že v budově je pouze kulturní středisko. Tím zachránil pro Rusy velmi cenné dokumenty.

Ondřej Kundra - Putinovi agenti

Autor zmiňuje informační válku, kterou Rusko proti Západu rozpoutalo. Moskva má na tyto aktivity prakticky neomezené prostředky a hojně je využívá. Západ velice těžko hledá proti takovému tlaku obranu. Paradoxně největší naší slabinou jsou právě výdobytky, na které jsme tolik hrdí – otevřená společnost, svoboda slova a demokracie.

Dojde i na polopravdy a dezinformace šířené proruskými weby. Jedná se vesměs o stránky s texty, kde se neuvádí zdroje a ani autoři. Nikdo ani pořádně neví, kdo za těmito weby stojí, jejich provozovatelé se většinou snaží zůstat v anonymitě.

Ondřej Kundra - Putinovi agenti

Jejich cílem je podkopat naši stále křehkou demokracii a ovlivňovat veřejné mínění. V neposlední řadě pak zpochybnit důvěryhodnost tradičních médií a vnášet mezi lidi nejistotu a pochybnosti. Situace je o to horší, že se mezi našimi vrcholnými politiky najde dost takových, kterým ruské snahy nevadí ba dokonce je nepřímo podporují.

V situaci, kdy prezident republiky Miloš Zeman pronáší hlouposti o vyvázání České republiky z područí Spojených států amerických a Evropské unie, mohou si v Kremlu spokojeně mnout ruce. Proto si myslím, že knih jako je tato by mělo vycházet mnohem více.

Související:

James Grady – Šest dnů Kondora

Umberto Eco – Nulté číslo

Tom Rob Smith – Dítě číslo 44

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

 

Přízrak

Jo Nesbo - Přízrak

Autor: Jo Nesbo Nakladatelství: Kniha Zlín Rok vydání: 2014 Počet stran: 518

V pořadí devátém příběhu Harryho Holea se jasně ukazuje, že všechno má svoje hranice a nic netrvá věčně. Pro předchozích osm knih byly typické skvěle vystavěné příběhy, zápletky a rozuzlení a mistrně rozehrané charaktery postav. V Přízraku se ale ukazuje, že Jo Nesbovi pomalu, ale jistě dochází nápady. Kromě toho se nejde zbavit pocitu, že autor není jediný, kdo o finální podobě knihy rozhodoval.

Jo Nesbo - Přízrak

Od posledního případu se Sněhulákem utekly tři roky. Během nich se Harry uklidil do Hong Kongu, kde se živil, jak se dalo, nejčastěji ve službách tamní mafie. V Norsku se ale stalo něco, co Harryho donutilo vrátit se zpátky do Osla. Situace je o to vážnější, protože se v nesnázích ocitl jeden z jeho nejbližších. Částečně na vlastní pěst se pouští do vyšetřování případu, o kterém by si nikdy nepomyslel, že ho bude muset vyřešit.

„Zaznamenal, že útočníkovo tělo ztuhlo, když hrot vývrtky probodl muži kůži po straně krku. Byla to však povrchová rána, nebyla nijak nebezpečná a útočníka nezastavila. Ten začal nůž posouvat doleva. Harry se soustředil. Tahle vývrtka vyžaduje pevnou a cvičenou ruku. Na oplátku však stačí pouhých pár otočení na to, aby pronikla hluboko do korku. Harry jí otočil dvakrát. Ucítil, jak vklouzává do masa. Jak se do něj zavrtává. Ucítil, že narazila na odpor. Na trávicí trubici. Nato škubl.“ 

Jo Nesbo - Přízrak

Nevadí, že autor knihu zahltil spoustou postav, které by tam vlastně nemusely být. Nevadí ani, že se z Harryho stal slušný hoch, který se na láhev téměř ani nepodívá. Jeho vnitřní démoni, se kterými dříve tolik bojoval si tentokrát asi vzali dovolenou. Vadí však, že místo promyšleného a do posledního detailu propracovaného příběhu nám Nesbo podsouvá podivnou směsku motivů, které jsme od něj již minimálně jednou četli.

Jo Nesbo - Přízrak

Na scénu se dokonce vrací Harryho velká láska Ráchel a její syn Oleg. Další postavou, se kterou tady znovu máme co do činění, je „zkažený policajt“ Michael Bellman. On je článkem spojujícím státní sféru se světem organizovaného zločinu a drog, což jsou hlavní kulisy příběhu.

V Přízraku Harry Hole přestává být oním „nedobrovolným“ rváčem, který si z bitek odnáší šrámy a zranění. Místo toho se proměnil v neohroženého hrdinu dostávajícího se z nastražených pastí způsobem, za který by se nemuseli stydět ani James Bond s MacGyverem dohromady. V některých momentech se detektivka proměňuje v akční thriller s nechtěným ironickým nádechem. Při jedné z potyček například soupeře vyřadí pomocí vývrtky na víno.

Jo Nesbo - Přízrak

Je otázkou, do jaké míry je Přízrak dílem samotného spisovatele a jak moc do jeho podoby mluvilo nakladatelství a obchodní agenti. Je docela možné, že se prodeje knih Jo Nesba nevyvíjely podle představ a proto „ti nahoře“ prosadili odklon od detektivky k řekněme více poplatnému a komerčně úspěšnějšímu modelu. To jsou ale samozřejmě čiré spekulace.

Související:

Jo Nesbo – Sněhulák

Jo Nesbo – Lovci hlav

Jo Nesbo – Levhart

Jo Nesbo – Spasitel

Jo Nesbo – Netopýr

Jo Nesbo – Červenka

Vrána

James O'Barr - Vrána

Autor: James O’Barr Kresba: James O’Barr Rok vydání: 2012 Počet stran: 272

Kult, legenda nebo komiksová klasika jsou přívlastky, které zazní hned potom, když se řekne Vrána. Knihu napsal a nakreslil Američan James O’Barr. Práci na knize pojal svým způsobem i jako terapii, nějaký čas před tím totiž za tragických okolností ztratil přítelkyni.

James O'Barr - Vrána

Vránu vůbec od chvíle vzniku údajně provází řada podivných událostí. K záhadě s tragickým koncem došlo i při natáčení filmu, který vznikl na motivy komiksu, při kterém zahynul představitel hlavního hrdiny a syn slavného karatisty Brandon Lee.

Při scéně, kde se střílelo kdosi zaměnil slepou munici za ostrou. Když ale dáme stranou všechny záhady a podivnosti ať skutečné či jen marketingově vyhnané, zjistíme, že Vrána samotná zase taková bomba není.

James O'Barr - Vrána

Příběh je až překvapivě banální, při jízdě autem se milenecké dvojici porouchá motor. Odstavené auto si vyhlédne parta feťáků, které nenapadne nic lepšího, než si s nimi „užít trochu zábavy“. Kluka skoro zabijí, zatímco děvče na následky zranění zemře. Tady někde se zrodí Vrána – tvor, který se vydává po stopách útočníků, aby pomstil smrt své milé.

Kniha se skládá ze dvou dějových rovin. První je ryzí retrospektiva, kde se dozvídáme, jak moc se dvojice milovala a co pro hlavního hrdinu dívka znamenala. Scény zamilované dvojice odehrávající se v ložnici či koupelně jsou vykresleny jemným skoro až snovým stylem.

Druhá linie je vyloženě současná, kdy Vrána likviduje jednoho padoucha po druhém. Dříve než někoho sejme udělá si chvíli a zarecituje nějaký verš od Baudelaira či Rimbauda. Občas přihodí i text od Joy Division či The Cure. Tady je kresba ostřejší, propracovanější s větším důrazem pro detail.

Je evidentní, že James O’Barr do Vrány promítl smutek prožívaný po ztrátě nejdražší osoby. Celá kniha je od začátku do konce prostoupena zoufalstvím, beznadějí, nenávistí, ale také skoro až kýčovitou romantikou. A v tom vidím kámen úrazu. Vrána je plná scén, kdy se hrdina do půl těla nahý kroutí v slzách po podlaze, objímá se rukama a fňuká. James O’Barr ho ztvárnil jako vypracovaného svalovce, takže si hlavně čtenářky užijí velkou porci komiksového bolavého chlapáctví. Prvoplánového patosu je tady tolik, až to po několika stránkách začne obtěžovat.

James O'Barr - Vrána

I když to má být hlavně o bolesti ze ztráty nejdražší osoby, Vrána je bohapustá vyvražďovačka postavená na chatrném ději. A řeknu to ještě jinak – kdyby se ke knize nevázal tragický příběh autora velké části publika by Vrána nejspíš byla k smíchu. Nic na tom nezmění, že některé scény jsou autentické a autor je se svojí přítelkyní skutečně prožil.

Vrána je zároveň jedním z mála případů, kdy filmové zpracování dopadlo lépe než knižní předloha. Osobně miluji scénu, kde Vrána běží po střechách domů a do toho zní hudba Nine Inch Nails.

Říkejte Vráně klasika nebo kultovka, pro mě to je jen průměrný komiks s nadprůměrně zvládnutým public relation. Ufňukaný hrdina mě nedojímá a jeho hlášky pronesené těsně před tím, než někoho odstřelí, nebaví. Pokud vás navíc postihla stejná životní tragédie jako autora, víte o čem mluvím.

Související:

Brian Azzarello, Eduardo Risso – 100 nábojů: První výstřel, poslední šance

Steve Niles, Ben Templesmith – 30 dní dlouhá noc 

Kauze Koike, Rjóči Ikegami – Plačící drak 1.

Scotland Yard

Alex Grecian - Scotland Yard

Autor: Alex Grecian Nakladatelství: Argo Rok vydání: 2015 Počet stran: 392

Pokud máte rádi příběhy Sherlocka Holmese od Sira Arthura Conana Doyla stejně jako já, pak vás dost možná baví i seriály jako je Ripper Street či Whitechapel odehrávající se v Londýně na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Vůbec v poslední době o sobě dávají vědět tvůrci odkazující k dobám vlády královny Viktorie. Literární čtenáře potěší, že tento trend, pokud tomu tak budeme říkat, se promítl i do literatury. Kniha Scotland Yard od Alexe Greciana je názornou ukázkou.

Alex Grecian - Scotland Yard

Jsme v Londýně roku 1898 nedlouho poté, co legendární Jack Rozparovač ukončil své vražedné běsnění. Neznamená to ale, že by si město oddechlo. Zločinů se páchá čím dál víc a Londýňané po zkušenosti s Rozparovačem policii přestali věřit. Nález kufru na nádraží s rozřezaným policistou uvnitř situaci nezlepší.

Vyšetřováním je pověřen nováček v policejním sboru inspektor Day. Alex Grecian nechává čtenáře sledovat inspektorovo pátrání po brutálním vrahovi. Souběžně s ním sleduje příběhy jeho kolegů vyšetřujících další zločiny, které jak se časem ukáže, více či méně souvisí s mrtvolou z nádraží

Alex Grecian - Scotland Yard

Těžko si představit pochmurnější místo než je Londýn, jak ho popisuje Grecian. Do rychle rozrůstající metropole se stahuje spodina z celého království, město je plné prostitutek, zlodějů a vrahů. Mlha a déšť obraz naprostého zmaru dotváří. Jméno hlavního hrdiny úsměvně kontrastuje s jinak beznadějně temným příběhem. Při čtení knihy se nelze zbavit pocitu, že v Londýně těch časů se nedělo nic jiného, než vraždilo, loupilo a unášely malé děti.

„Shaw zkusil kývat hlavou, ale zjevně mu to bolest zhoršovalo. Dlouho stáli a dávali mu čas, aby se vzpamatoval. Nakonec si od Daye vzal sešit i tužku. Sešit si položil naplocho na břicho. Dokonce i hýbat rukou si očividně vyžadovalo velké úsilí, a tak Shaw při psaní nezvedal špičku tužky z papíru. Day sledoval, jak na něm přibývá kudrlinek. Protože Shaw na to, co píše, neviděl, jednotlivé tahy nenapojoval správně a souvislá čára vytvářela mezi jednotlivými písmeny neúmyslná spojení.“

Alex Grecian se kromě samotného vyšetřování z části zaměřuje i na soukromé životy jednotlivých policistů. Dozvídáme se o dětství konstábla Hammersmitha prožitého v uhelném dole či manželce inspektora Daye a její marné snaze být svému manželovi co nejvíc užitečná. Pozoruhodné je vyšetřování sledovat očima vraha, což nám autor průběžně umožňuje. Máme tak možnost vžít se do pocitů a pohnutek, které stojí za jeho chováním.

Alex Grecian - Scotland Yard

Scotland Yard je vcelku detektivka s banální zápletkou. Styl, jakým ji Alex Grecian vypráví je ale natolik jedinečný, že ji staví minimálně o dva pomyslné stupně výš nad žánrově blízkými díly. Místy se z detektivního žánru přesouváme do vod hororu, a to ve chvílích, kdy Grecian s děsivým citem pro detail například popisuje prostředí márnice plné nehybných těl.

Coby velký fanoušek knih Sira Arthura Conana Doyla jsem si od knihy Scotland Yard původně mnoho nesliboval. V mém podvědomí patřil viktoriánský Londýn výhradně Sherlocku Holmesovi a pro další bojovníky za spravedlnost v něm už nebylo zkrátka místo. Teď od svého trochu ukvapeného názoru musím ustoupit. Věřte, že to dělám velice rád.

Související:

Marc Pastor – Zlá žena

Jan Seghers – Spis Rosenherzová

Tom Rob Smith – Dítě číslo 44

Marc Frost – Seznam sedmi

Marc Frost – Šest mesiášů

Sir Arthur Conan Doyle – Pes Baskervillský

Jansonův rozsudek

Jansonův rozsudek

Autor: Robert Ludlum Nakladatelství: Domino Rok vydání: 2004 Počet stran: 515

Paul Janson je agentem ve výslužbě.  Tajné operace pověsil na hřebík a živí se jako bezpečnostní poradce. Firmy si ho najímají, aby jim pomohl se zabezpečením citlivých dat a dalších důležitých věcí, o které žádný byznysman či obchodník nechce přijít. Zkušenosti z práce v tajných službách tady využívá takříkajíc beze zbytku.

Při čekání na letišti Paula osloví Marta Langová – pravá ruka slavného filantropa Petera Novaka. Jejího šéfa unesla skupina teroristů a po Paulovi chce, aby se jej pokusil zachránit. Paul po chvíli váhání souhlasí. Dá dohromady tým bývalých kolegů a společně se vydají na nebezpečnou misi.

Z počátku jde všechno hladce, přesto se nakonec záchranná mise nezdaří. Paul navíc zjišťuje, že mu jde kdosi po krku. Podle způsobů boje a použité techniky to vypadá na profesionální zabijáky, konkrétně lidi z Konzulárních operací, pro které Paul kdysi sám pracoval. Nezbývá mu tedy nic jiného, než se pokusit zůstat naživu a zároveň zjistit, do jaké hry se zapletl.

Robert Ludlum

Jansonův rozsudek splňuje všechny atributy Ludlumových knih.  A to přesto, že tento román Ludlum již nenapsal.  Jansonův rozsudek vyšel dlouhých jedenáct let po Ludlumově smrti. Román vznikl na základě spisovatelových poznámek nalezených v jeho pozůstalosti, o dokončení se postaral některý z nájemných spisovatelů „Ludlumovy literární manufaktury“. Vraťme se ale zpátky ke knize.

V hlavní roli vystupuje hrdina, který se dostane do pozice „jeden proti všem“. Ač o to vůbec nestojí, je okolnostmi zatažen do velké mezinárodní konspirace a sám se pouští do jejího odhalení.  S pomocí dávných přátel jde po stopách vedoucích až do nejvyšších pater politiky.

Janson se zadíval na druhou stranu dvora, nic však neviděl. Theo byl schovaný. Nebo mrtvý. Sykl do mikrofonu. Snažil se, aby tiché tsk splynulo se skřehotem hmyzu a ptáků. Vzápětí uslyšel stejnou odpověď. Katsaris byl na místě a připraven. Musel udělat zásadní rozhodnutí: Je nebezpečné ty chlapy zneškodnit? Nejsou jen návnada? Janson se opatrně napřímil a upřel zrak do oken za železnou mříží.

I když má Janson zkušenosti z mnoha tajných operací a prošel i peklem války ve Vietmanu, dochází k momentům, kdy si musí sáhnout na dno svých sil. Táhne mu na padesátku a nejlepší roky má už za sebou. Kde nestačí fyzicky, pomáhá si důvtipem a zkušenostmi.

Autor se tradičně představuje coby znalec prostředí armády a tajných služeb. Do detailu popisuje postupy, které vládní i jiné tajné organizace používají. Zaměřuje se na konkrétní typy ručních zbraní a čtenáře seznamuje s jejich vlastnostmi a možností použití. Skalní fanoušci vojenské techniky si tak mohou přestávky ve čtení krátit dohledáváním fotografií a dalších informací na internetu.

Související:

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

Robert Ludlum – Hádův faktor

Robert Ludlum – Matlockovo pověření

James Grady – Šest dnů Kondora

Zjevení

 

Zjevení

Autor: C. J. Sansom Nakladatelství: BB Art Rok vydání: 2010 Počet stran: 496

Pokud jste se pustili do čtení téhle recenze, dá se tušit, že jméno C. J. Sansoma vám není neznámé. A když se řekne A, musí se doplnit taky B, proto když mluvíme o C. J. Sansomovi musí zaznít další jméno – Mathew Shardlake.  Zjevení je v pořadí čtvrtou historickou detektivkou se sympatickým právníkem z dob vlády Jindřicha VIII.

V úvodu knihy Shardlake objeví mrtvolu svého dobrého přítele Rogera Elliarda. Tělo je utopené v kašně, na nechtěné úmrtí to tedy nevypadá. Shardlake vraždu bere velmi osobně a okamžitě se pouští po vrahových stopách.

Neuplyne mnoho času a po Londýně se začnou objevovat další mrtvá těla. Nejde však jen o obyčejné vraždy, všichni totiž byly provedeny podle určitého klíče. Vrah postupuje systematicky a při vraždění se inspiruje v biblickém evangeliu v knize Zjevení.

C. J. Sansom

Kromě vražd musí Shardlake řešit i na první pohled méně závažné problémy, jako je nepřístojné chování duševně vyšinutého mladíka Adama Kitea zavřeného v ústavu pro choromyslné nebo rozpadající se manželství pomocníka Baraka.

Zjevení je téměř čítankový příběh boje dobra proti zlu zasazený do Londýna šestnáctého století. V knize jsou zmiňované ulice a místa, pro milovníky britské metropole doporučuji vzít k ruce mapu města, hledat zmíněné ulice, popustit uzdu fantazie a představovat si, jak tato místa před staletími vypadala.

V tehdejší společnosti měla hlavní slovo církev a Bůh byl nadevše. Mathew Shardlake je bezvěrec, který po zkušenostech, částečně popsaných v předchozích knihách, bere otázku náboženství s velkým odstupem. C. J. Sansom ukazuje, jak byla tehdejší společnost rozdělena podle příslušnosti k reformní nebo radikální části církve.

    „Když jsem se probral, moje první myšlenka byla, že jsem umřel a přišel do pekla, protože všude byla spousta kouře a skrze něj prosvítal oheň. Pak jsem v kouři rozeznal kulaté světlé skvrny. Jedna z nich se ke mně přiblížila a na okamžik jsem se lekl, že je to nějaký démon, pak se ale skvrna zformovala v Harsnetovu tvář. Klečel vedle mě a já si uvědomil, že ležím ve vlhké trávě.“

Sansom čtenáře zavádí do královských paláců, kde žil výkvět tehdejší společnosti. Protipólem jsou zaostalé části města, kde živořila chudina a kde byly životní podmínky více než zoufalé. Do podrobného popisu se ale nepouští, nesnaží se ani ukazovat běžný život středověkého člověka. Je to trochu promarněná šance, na druhou stranu je to typické i pro předchozí knihy.

Zjevení má spád i přesto, že Sansom akčními scénami zrovna neplýtvá. Dávkuje je s rozvahou a zaměřuje se hlavně na pátrání po sériovém vrahovi. Tentokrát jde o mimořádně prohnaného zločince, který je po většinu knihy stále krok před svými pronásledovateli.

V pořadí čtvrtý příběh londýnského právníka splňuje beze zbytku všechna očekávání. Jediným rozdílem je snad jen to, že se čte ještě lépe než předchozí romány.

Související:

C. J. Sansom – Temný oheň

C. J. Sansom – Vladař

C. J. Sansom – Rozpuštění

C. J. Sansom – Zima v Madridu

František Niedl – Čtvrtý králův pes

František Niedl – Platnéř