Vlkodlak

 

Vlkodlak

Autor: Boris Vian Vydavatelství: Garamond, s. r. o. Rok vydání: 1999 Počet stran: 160

 

V některém z předchozích textů jsem poukazoval na potíž povídkových sbírek coby
roztříštěných a nesourodých knižních celků. Kniha povídek Vlkodlak od Borise Viana vyšla posmrtně. O její kompilaci se tedy nepostaral autor sám, přesto o nějaké roztříštěnosti nicméně nemůže být řeči.

Vlkodlak je vlastně názornou ukázkou, jak má taková sbírka fungovat, ukazovat autora v nejrůznějších literárních polohách. Především pak v takových, které do té doby zůstávaly některým čtenářům ukryty.

Vlkodlak je třináct povídek, kdy některé lze označit za vianovské méně a druhé za vianovské více. První skupině by spíše slušel podpis Vernona Sullivana. Pro méně znalé se jedná o pseudonym, pod kterým Vian psal řekněme méně reprezentativní díla. Označení brak by je vystihovalo asi nejlépe.

Boris Vian

V kolekci je toto období spisovatelova života zastoupeno pouze jedinou povídkou Psi, touha a smrt. Faktem však je, že ačkoliv zbývající nesou autorovo vlastní jméno, k tomuto odlehčenému stylu nemají daleko.

    „Dostali mě. Zejtra dostanu křeslo. Stejně to napíšu, protože bych to chtěl vysvětlit. Porota to nechopila. A pak, Slack je teď mrtvá a mně se špatně mluvilo, když jsem věděl, že mi stejně neuvěří. Kdyby se byla Slack dostala z toho auťáku ven, kdyby jim to mohla povědět sama. Už o tom dál nemluvme, nedá se nic dělat. Aspoň na týhle zemi ne. (Psi, touha a smrt)“

Úvodní povídka, podle které je celá kniha pojmenovaná, je příběhem vlka, který poté,
co ho pokouše člověk, se začne proměňovat ve vlkodlaka. Zde je jasně ukázán
Vianův smysl pro humor.

Ostatně i styl psaní je typický svoji hravostí a lehkostí. To je pěkně vidět v povídce Jižní hradby: Škody napáchané okupací příznivě podporovaly mezi vyjetými kolejemi a kalužemi růst tučnolisté a vodnaté vegetace: stolisté luláky rozhazovaly své okvětní koroláry do všech stran, zatímco polní pižravice vnášela slézový valér do perleťových cákanců pamprlíku. Odkaz na Vernona Sullivana lze také vystopovat v dílku o krvežíznivých lesbičkách nazvaném Voyeur.

Když pomineme absurditu a komičnost, dalším charakteristickým rysem knihy je její žánrová pestrost. Vian tady zkouší parodii na špionážní téma, thriler, komedii a řadu dalších literárních oblastí. Nemá smysl řešit, do jaké míry je úspěšný.

Po přečtení poslední stránky se stejně nelze zbavit dojmu, že to celé byla jenom hra. Vian se zkrátka bavil psaním a jakoby to celé dělal spíš pro sebe než pro čtenáře. Co se mě týče, tento autorův přístup zcela schvaluji.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..