Plačící drak 1.
Autor: Kauze Koike Malba: Rjóči Ikegami Vydavatelství: Crew Rok vydání: 2011 Počet stran: 408
Máte rádi comicsy? Čtete je? A zeptám se ještě jinak: Považujete vůbec comics za literaturu? Jako kluk jsem obrázky s bublinami přímo hltal. Pak přišel útlum a já o ně na dlouhou dobu ztratil zájem. Vlastně ani nevím proč. Teprve v poslední době si k nim zase hledám cestu.
Plačící drak je jakousi první vlaštovkou hejna, které, jak předpokládám, bude vzápětí následovat. A to prosím přesto, že se jedná o japonská manga, které jsem odmítal i v časech největšího zájmu o comics.
V prvním díle Plačícího draka, ostatně stejně jako ve čtyřech dalších pokračováních sledujeme osudy hrnčíře jménem Jó. Coby mladíka ho unesla čínská mafie s názvem Sto osm draků, která jej pomocí hypnózy přemění v nájemného zabijáka. Jeho oběťmi se mají stát členové japonské jakuzy.
Ani hypnóza však neodstraní hrnčířův poslední lidský rys -pokaždé, když někoho zabije, nad svojí obětí se rozpláče. Při plnění jednoho z úkolů se seznámí s dívkou, do které se zamiluje. A je to právě dívka Emu Hino, která se při boji s mafií stane zabijákovou slabinou.
Kazue Koike patří v Japonsku mezi nejslavnější komiksové scénáristy. Současně se řadí mezi tvůrce, kteří zaznamenali úspěch i mimo hranice své domoviny. Jeho fanoušci se počítají po celém světě možná na milióny. Není bez zajímavosti zmínit, že se mezi ně počítá také otec kultovního Sin City, kreslíř Frank Miller.
Čekat od Plačícího draka špetku nadhledu, ironie nebo dokonce intelektuální přesah, by bylo čiré bláznovství. Nic takového tady není. V první řadě jde o akci, krev a pak také o erotiku. Každý mainstreamový spisovatel ví, že tyto atributy zabírají skoro vždycky.
Při zobrazování sexuálních scén si tvůrci nebrali servítky a ukazují „všechno a ještě něco navíc.“ To samé lze říct o vyobrazení násilí, kdy letící nože nacházejí cíl přímo uprostřed oční bulvy. Působivost podtrhuje svalnaté tělo hlavního hrdiny potetované dračími motivy či dokonalé tvary spoře oděných ženských postav.
Občas bleskne hlavou myšlenka, zda by nebylo lepší knihu číst ve vaně. To proto, aby krev ze stránek měla kam odtékat. Co se týče příběhu, nelze ho řadit mezi nejpromyšlenější. Jenže jak už zaznělo, jde tady v první řadě o strhující akci. Plačící drak je vlastně takový akční film, v němž v některých momentech jdou dialogy zcela stranou, a hlavní slovo si bere zběsilá podívaná.
Pravdou je, že malba Rjóči Ikegamiho nejednou obstojí sama o sobě. Plačící drak je tedy hlavně zábava. Pokud bychom dodali, že to je vlastně brak, nebylo by to tak daleko od pravdy. Ostatně co je na tom špatného?
