Sladkost života

Autor: Paulus Hochgatterer  Vydavatelství: Host Rok vydání: 2010 Počet stran: 256

Už se to stalo skoro pravidlem, že pokaždé, když míjím nějaký antikvariát, zabrousím dovnitř. Z jedné takové návštěvy jsem si před nedávnem odnesl Sladkost života od Pauluse Hochgatterera.

Při prohlížení regálů jsem se řídil spíše pocity, nicméně v tomhle případě velkou roli hrál fakt, že se jedná o rakouského spisovatele. Vzhledem k tomu, že o současné literatuře našich jižních sousedů toho zase tak moc nevím, volba byla jasná.

Furth am See je maloměsto kdesi v Rakousku. Jednoho večera najde sedmiletá vnučka Katharina svého dědu před domem mrtvého, má rozmlácenou hlavu. Na místě činu jsou nalezeny stopy po pneumatikách.

Od toho okamžiku děvčátko ze sebe nevypraví ani slovo. Vyšetřování se ujímá ostřílený kriminální komisař Ludwig Kovacs. Mlčící dítě je svěřeno do péče psychiatra Raffaela Horna.

Ačkoliv je Sladkost života prezentován jako detektivní román, už po několika přečtených stránkách je zřejmé, že to je charakteristika značně nepřesná. Autor postupně vykresluje Furth am See jako město plné podivných jedinců.

Je tady matka, která ve svém dítěti vidí ďábla nebo otec, který své malé dceři láme nohy o železnou konstrukci. A pak je tady člověk, který domácím zvířatům rozbíjí hlavy. Nabízí se otázka, zda je to ten samý, kdo má na svědomí vraždu dědečka malé Kathariny.

    „Dítě pomalu přejíždí ukazováčkem po horním okraji hrnku, až konečkem prstu narazí na nepatrný hrbolek. Opíše malý kroužek, a když se ujistí, že je všechno, jak má být, prst oddaluje, opatrně jej vede po vnější straně hrnečku a otírá. Ví, že někteří lidé nemají škraloup rádi, ale jemu je to jedno. Kakao chutná hořce, přesně tak, jak ho má rádo, hodně kakaa, málo cukru. Když se hrnek nakloní a pak zase narovná, táhne se uvnitř temně hnědá stopa.“

Sladkost života je vlastně sociologická sonda do života malého města. Detektivní zápletka ustupuje do pozadí a více než na vyšetřování brutální vraždy, se autor soustředí na osudy některých obyvatel.

Bohužel styl psaní, který si zvolil, až příliš připomíná sešitové detektivky z edice Magnet, které tady vycházely v dobách socialismu. Je nevýrazný a nezajímavý. Mnoho na tom nezmění ani vícero vypravěčů, kteří nezávisle na sobě příběh vyprávějí. Hochgatterer si nedal práci se složitější stavbou dialogů a jenom je tak nějak popisuje.

Paulus Hochgatterer je povoláním dětský psychiatr, což se na knize promítá převážně kladně, ovšem má to i svoje zápory. Mezi plusy jednoznačně patří zkušenosti z psychiatrické praxe. Na druhou stranu dialogy zdravotnického personálu jsou místy až neuvěřitelně všední, únavné a banální.

Kniha dostala řadu ocenění, včetně Literární ceny Evropské unie. Docela by mě zajímalo proč. Zda pro svoji politickou korektnost nebo způsob jak se staví k problémům dnešní doby.

Dozvíme se, že brát drogy by se nemělo, stejně tak, že rasismus je špatný. Forma, jakou nám tyto informace autor ve vybraných pasážích sděluje, připomíná informační brožuru nalezenou v čekárně některé státní instituce.