Vzkaz v láhvi
Autor: Jussi Adler – Olsen Vydavatelství: Host Rok vydání: 2012 Počet stran: 552
Než jsem začal psát tenhle text, došlo mi, že Jussi Adler – Olsen spolu s Robertem Merlem jsou na tomhle blogu nejvíce zastoupení autoři. Pravda, velkou pozornost jsem věnoval také Jo Nesbovi.
Přemýšlím, co se z toho dá vyvodit. Mám sklony k nenáročnému čtení? Jsem líný objevovat nové autory? Každopádně to může být téma pro některý z dalších textů. Teď bych se ale rád podíval na v pořadí třetí příběh dánského komisaře Carla Mørcka.
U pobřeží Skotska se objeví láhev se vzkazem, ve kterém kdosi žádá o pomoc. Papír je napůl rozmočený a text sotva čitelný. Nikdo mu nevěnuje velkou pozornost a chvíli trvá, než se různými oklikami dostane na Mørckův stůl.
Společně se syrským asistentem Asadem a podivnou osobou Rose, tedy přesněji s její sestrou Yrsou, komisař rozbíhá vyšetřování. A to přesto, že vůbec není jisté, zda nejde o pouhý žert. Postupně vychází najevo, že vzkaz psal před mnoha lety jeden z bratrů uvězněných neznámým mužem v odlehlé loděnici.
„Vtom Ráchel otevřela oči. Dívala se přímo na něj, jako by byla při plném vědomí. Zírala prázdnýma očima, a přece tak pronikavě. Bude těžké ze sebe ten pohle setřást. Náhle oči zase zavřela. Chvíli počkal, jestli se to nebude opakovat, ale nic dalšího už se nedělo. Pravděpodobně šlo jen o nějaký reflex. Zaposlouchal se do pípání přístrojů u lůžka. Během poslední minuty jí srdce začalo bít rychleji. “
Vydavatel na přebalu knihy uvádí, že Vzkaz v láhvi získal Harald Mogensen Prize za nejlepší dánský detektivní román. V roce 2010 obdržel ocenění Glass Key. Můžete si o cenách a oceněních myslet cokoliv, ale faktem je, že pokud si nějaká detektivka zaslouží „medaili“, pak je to Vzkaz v láhvi. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy setkal s tak precizně vystavěným dějem a skvěle vyfabulovanou zápletkou.
Adler – Olsen je někdy ze strany kritiků a novinářů obviňován, že jeho knihy nejsou věrohodné. Zkrátka nejsou možné. Myslím, že to samé se dá říct o nekonečném zástupu jiných autorů detektivek.
Osobně nepovažuji věrohodnost za nejdůležitější podmínku dobré detektivky. Adler – Olsen zkrátka nabízí hru a záleží na čtenáři, jestli na její pravidla přistoupí. Stále se tady bavíme o nenáročném čtení, ze kterého si nikdo nic moc neodnese, ale skvěle se pobaví.
Související:
