Autor: Elizabeth Speller Vydavatelství: Host Rok vydání: 2013 Počet stran: 409
Znáte ten pocit, kdy čtete knihu s určitým očekáváním? Nemáte to racionálně podložené, ale již dopředu víte, jaká by měla být. Díl viny na tom určitě mají anotace, které jste si před cestou do knihkupectví přečetli.
Když se to ale stane, máte skoro stoprocentní jistotu, že knížka vaše očekávání nenaplní. Přesně to se mi přihodilo s Návratem kapitána Johna Emmetta.
Tři roky po skončení první světové války jsou všichni vojáci, kteří přežili válečné hrůzy, dávno doma. Každý z nich se s návratem do života v míru vyrovnává po svém. Laurence Bartram je jedním takovým navrátilcem.
Žije osamělým životem a jedinou pracovní náplní je pro něj psaní knihy o londýnských kostelech. Kromě vzpomínek na válku se snaží vyrovnat se smrtí manželky a malého syna.Všechno se změní ve chvíli, kdy dostane dopis od sestry svého dávného přítele Johna Emmetta.
Sestra Laurence žádá, aby zjistil okolnosti Johnovy sebevraždy. Laurence žádosti vyhoví a pustí se do pátrání. Čím hlouběji se noří do minulosti, tím přibývá otázek a také mrtvých.
„Ze všeho nejdřív si musel vzpomenout, kdy přesně článek četl. Určitě nedávno, pomyslel si, nedlouho poté, co se shledal s Mary. Vyžádal si noviny za celý měsíc, rozložil je na dlouhý stůl a začal se jimi probírat, jeden týden po druhém. Věřil, že by podobná událost se musela dostat na titulní stranu. Násilný útok na vysoce postaveného policejního důstojníka byl v Anglii něčím neslýchaným, ačkoli si Laurence matně vybavoval, že krátce před válkou postřelil jakýsi šílenec ředitele Scotland Yardu.“
I když jsem se v úvodu zmínil, že mě knížka zklamala, přesto (nebo právě proto) při jejím hodnocení začnu s výčtem kladů. Autorka Elizabeth Speller při psaní použila lehce archaický styl věrohodně navozující atmosféru třicátých let minulého století.
Stylově vykresluje muže s knírky v upnutých oblecích a dámy s košatými kloubouky. I když to zrovna nepřehání, najde si chvilku a zdrží se nad dobovými reáliemi. Mám na mysli vykreslení poválečného období, kdy mnoho lidí truchlí za ztrátou blízkého. Neveselá a sklíčená atmosféra je tady přítomná na každé stránce.
Speller netlačí na pilu, čtenáři nic nevnucuje za každou cenu. Zakládá si na pozvolném, nenásilném přístupu. A tady už se dostáváme k negativům kapitána Emmetta.
Nevadilo by mi, kdyby spisovatelka román zahájila zlehka a postupně „přidávala plyn“. Potíž je, že zvolna začne a zvolna také skončí. Její touha o co největší autentičnost se tak paradoxně obrací proti ní. Děj tak plyne v očekávání, kdy se události dají do pohybu. Bohužel u očekávání také zůstane.
Nestane se vůbec nic, co utkví v paměti. Teď nemám na mysli akční situace typu přestřelek a honiček všeho druhu. V knize chybí byť sebemenší pokus podívat se hlouběji pod povrch. Postavy jsou jakoby vyšívané horkou jehlou. O výraznějších charakterových kresbách si můžeme nechat jenom zdát. Postavy v knize nevystupují, ony tam pouze jsou.
A to nemluvím o okamžicích, kdy se čtenář ztratí v lavině vedlejších figur, jejichž jména a role navzájem splývají. Nezbude tak nic jiného, než se vrátit o několik listů zpátky a dohledat, s kým zrovna má tu čest.
Od Návratu kapitána Johna Emmetta jsem dostal mnohem méně, než jsem čekal. Kniha by moc ráda byla historickým románem s detektivní zápletkou s psychologickým přesahem.
Ale bohužel není. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že každá kniha potřebuje správný čas, kdy se má otevřít a číst. Je docela možné, že jsem zrovna nebyl v tom správném rozpoložení a četbu špatně načasoval.
