Prokletí Skelmoru

Vybavíte si scénu z filmu Lost Highway, kdy chlápka zavřou do vězeňské cely, tam usne a ráno se probudí jako někdo jiný? Přesně takové pocity jsem měl při čtení Prokletí Skelmoru. Kniha se z počátku tváří jako lehce strašidelná detektivka, aby se někde v polovině přetransformovala do podoby katastrofického románu.

Chápu, že někomu to nevadí, hlavně když děj odsýpá a většinu času se něco děje, ale přesto se jeden nemohl zbavit dojmu, že čte slátaninu. A nejen pro řekněme její žánrovou nejednoznačnost.

 A protože Saracen odmítá využít tchánovy kontakty, díky kterým by si kariérně pomohl, dojde k rozpadu manželství. Saracen tedy žije sám a všechen čas věnuje práci.

Při večerním odchodu z nemocnice je Saracen svědkem vloupání do nemocniční márnice. Dříve než stačí cokoliv podniknout jeden z domnělých lupičů ho omráčí. Tím začíná jeho pátrání na vlastní pěst, kdy se snaží zjistit, kdo potřebuje loupit mrtvá těla.

Po čase dojde ke zjištění, že kradení mrtvol je jenom snaha o zametení stop a ve skutečnosti jde o něco mnohem závažnějšího. Ve městě se začnou objevovat osoby s příznaky nakažení prakticky neléčitelnou chorobou – morem. O několik dní později se z několika případů vyloupne solidní epidemie ohrožující celé město.

    „Saracen Updaleovi řekl, aby odpočíval, a tiše odešel. Ještě jednou se ohlédl skleněnými dveřmi a uviděl Updaela, jak opět zírá do stropu a hrudník se mu zvedá a klesá v nerovném boji. Saracen si všiml, že Philip Edwards, chlapec s medailonem, i ten druhý případ dýmějového moru jsou ve vedlejší kóji. Zašel tam a přikročil k posteli, aby se podíval, jestli chlapec spí, nebo je vzhůru. Zjistil, že ani jedno, ani druhé neplatí: Philip Edwards byl mrtev.“ 

Ken McClure je údajně mezinárodně ceněný autor bestsellerů, který poprvé o sobě dal ve světě literatury vědět právě románem Prokletí Skelmoru. Za sebe můžu říct, že jsem se tady s ním setkal poprvé a vše nasvědčuje tomu, že i naposled. Nic na tom nezmění fakt, že autor je zároveň úspěšný lékař a já si lékařů velice vážím. 

Když pominu v úvodu zmíněnou žánrovou rozpolcenost, tak je to naprostá nepřesvědčivost knihy, která mi při čtení vadila. Ať jsem chtěl sebevíc, některým postavám se prostě jejich chování nedá věřit.

Potíž také spočívá v tom, že autor se ani neobtěžoval, aby nepochopitelné chování vysvětlil. Kde se o to přeci jen pokusil, výsledek je snad ještě méně důvěryhodný.

V Prokletí Skelmoru nechybí ani jedna dvě vyloženě milostné scény. Nejde se zbavit pocitu, že je tam autor zahrnul jenom proto, aby tam zkrátka byly. Na jiný důvod jsem nepřišel. Fakt, že působí kostrbatě a nepřirozeně už raději nerozvádím.

Knih podobných Prokletí Skelmoru byly napsány hromady. Jediný význam podobných děl spatřuji v tom, že se v nich člověk musí prohrabat, aby našel kvalitní knihu. Jedině na to je Prokletí Skelmoru dobré.