Poslední poutník
Autor: Gard Sveen Nakladatelství: Host Rok vydání: 2016 Počet stran: 500
V parku v Oslu jsou nalezeny čtyři lidské kostry, ohledání odhalí dobu úmrtí na rok 1945. Na místo činu je povolán komisař Tommy Bergmann. O pár dní později je ve svém domě brutálně zavražděn významný podnikatel a bývalý člen protinacistického odboje Carl Oscar Krogh. Těmito hrůznými nálezy začíná detektivní prvotina norského spisovatele Garda Sveena.
Souběžně s Bergmannovým vyšetřováním retrospektivně sledujeme události před vypuknutím a během druhé světové války. Agnes Gernerová je půvabná sotva dvacetiletá dívka, která se ve Velké Británii dává do služeb tajné služby a cestuje do rodného Norska, aby se zapojila do boje proti nacistickým okupantům.
Jak Bergmann postupuje ve vyšetřování a rozplétá složité nitky případu, nachází přímé vazby v na první pohled nesouvisejících případech, které od sebe dělí sedmdesát let. Vychází najevo, že Krogh byl spolupracovníkem slavného odbojáře Kaje Holta, který byl na sklonku války za nejasných okolností zavražděn. Tommy Bergmann se musí ponořit do hluboko do historie, aby zjistil, kdo za zločiny stojí a odhalil skryté souvislosti.
„Hbitě otevřela kabelku, ani nepomyslela na to, co by se stalo, pokud by welrod selhal. Rolborg stále seděl a jen si pro sebe mumlal, zabraný do papírů. Zvenčí sem zalétl zvuk. Tramvaj. S rachocením se hnala Parlamentní ulicí, jako by ji seslal sám Pánbůh. To by mělo přehlušit její pád, ztlumit náraz drobného ženského těla v okamžiku, kdy se setká se zemí.“
Když budu zcela upřímný, od Posledního poutníka jsem mnoho nečekal. Na knihu jsem narazil víceméně náhodou a bral ji jako jednu z mnoha severských detektivních oddychovek. Prvních pár stránek mě v tom i utvrzovaly. Jenže jak se postupně začaly objevovat nové postavy a děj se stále víc příjemně komplikoval, měnil jsem názor.
Teď to nemyslím negativně, právě naopak, vždyť co může být otravnějšího, než pitomě jednoduchý příběh, který jen proteče hlavou. Když pak čtenář dočtenou knihu odloží, nepamatuje si z ní skoro nic. Ostatně to je pro dnešní způsob psaní typické, lidé už nechtějí číst, ale jen listovat. Stačí se podívat na některé komentáře, kde si vybraní jedinci stěžují na dějovou komplikovanost a nepřehlednost. Jako by soustředěné čtení bolelo. Zpět ale ke knize.
Poslední poutník splňuje základní žánrové atributy: hlavní hrdina je tak trochu podivín s neuspořádaným osobním životem, svérázným pohledem na svět a tak trochu jde proti proudu. Kromě vyšetřování musí řešit i problémy se ženskými. Většina knihy se odehrává v zimě, sněhu nebo v dešti, což k žánru patří.
Je skvělou zprávou, že v nadprodukci skandinávských detektivních románů stále vychází knihy, které se vymykají šedému průměru. V hudbě se s nadsázkou někdy říká, že natočit dobrou desku umí skoro každá kapela. Teprve na druhém albu se ale ukáže, co v muzikantech tkví. Srovnání s literaturou poněkud pokulhává, připouštím, přesto si myslím, že do jisté míry platí i tady. Rád se nechám překvapit, jak Gard Sveen obstál v dalších románech s Tommym Bergmannem. Zatím vyšly dva: Peklo je otevřené a Rozbouřená krev.
Související:
Samuel Bjørk – V lese visí anděl
Jussi Adler – Olsen – Vzkaz v láhvi
Jussi Adler – Olsen – Složka 64
