Vina
Autor: Arlandur Indridason Nakladatelství: MOBA Rok vydání: 2018 Počet stran: 324
Vina na první pohled působí dojmem tuctové detektivky, jakých se v knihkupectvích a na stránkách e-shopů povalují desítky. Takových, jejichž příběh se odehrává pro Středoevropana na poněkud tajemném Islandu, však zase tolik není. Vina je dějově zakotvena na konci sedmdesátých let minulého století, tedy v období studené války. Tehdejší geopolitické rozdělení světa ovlivnilo život i v ostrovní zemi na pomezí Severního ledového a Atlantského oceánu.
V jezeře uprostřed lávových polí je nalezena mrtvola muže. Vyšetřováním zločinu je pověřen komisař Briem a jeho kolega Erlendur. Ten kromě samotné vraždy ve volných chvílích řeší další problém – na vlastní pěst se snaží odhalit tajemství zmizení dívky, ke kterému došlo před dvaceti lety.
Z ohledání těla mrtvého muže vyšlo najevo, že na místo nálezu byl přemístěn poté, co spadl z velké výšky. V okolí se mnoho výškových budov nenachází, tedy kromě leteckých hangárů americké vojenské základny ležící nedaleko.
Vina má potenciál popsat čtenáři islandské reálie a popsat život v zemi, o které coby Středoevropané toho zase tak moc nevíme. Ostatně období konce sedmdesátých let, kdy se příběh odehrává, je sám o sobě pozoruhodný úsek dějin.
Bohužel Indridason nabízenou příležitost nevyužil, místo čtenářům sděluje objevy typu, že je na Islandu zima a že tam často sněží. Soustředí se téměř výhradně na vyšetřování zločinu. Popisuje neochotu posádky vojenské základy podílet se na vyšetřování.
Indridason se nevyhne drobné politické agitce a prostřednictvím Erlendurova pacifismu si vyřizuje účty s americkou armádou. Podle policistova názoru tam totiž Američané nemají co pohledávat. S objasněním širšího dobového kontextu zuřící studené války a tehdejšího rozdělení světa se již neobtěžuje.
Přímočarý, někdy skoro až strohý styl psaní zvyšuje čtivost knihy. Vina odsýpá a nenajdeme tu mnoho pasáží, která by čtenáře nutila zpomalit či dokonce zastavit a zamyslet se. O soukromí jednotlivých postav se nedozvíme skoro nic.
Indridason jde tak proti současnému trendu, kdy řada autorů běžně do příběhů zapojuje zpravidla neutěšené soukromé poměry svých hrdinů. Tím dostává vyprávění širší rozměr a čtenář má větší příležitost lépe se s postavami ztotožnit a pochopit je.
Indridason ale tak nečiní a vše podřizuje linii samotného vyšetřování. Výsledkem je další průměrná detektivka, která vlnou přidanou hodnotu nepřináší a dříve či později vám v knihovně začne zabírat místo.
Související:
Samuel Bjørk – V lese visí anděl
Ingar Johnsrud – Vídeňské bratrstvo
Jussi Adler – Olsen – Složka 64
Jan Seghers – Spis Rosenherzová
