Hana

Autor: Alena Mornštajnová Nakladatelství: Host Rok vydání: 2017 Počet stran: 310

S „bestsellery“ mám trochu problém. Když kniha začne okupovat přední místa žebříčků prodejnosti a všude se o ní píše v superlativech, znejistím. Vzbudí to ve mně nedůvěru a začnu si automaticky vytvářet odstup. Plyne to z mojí povahy, nerad chodím s davem. Většinou to dopadne tak, že oslavovanou knihu pustím z hlavy a vzpomenu si až za nějaký čas.

U knihy Hana od Aleny Mornštajnové jsem ale udělal výjimku. Jednak jsem dostal chuť přečíst si „obyčejný lidský příběh“, jak je Hana občas titulována a jednak mi knihu doporučil člověk, na jehož názor dám.

Kdybych se chtěl vyhnout obšírnému popisu, tuhle recenzi shrnu do otřepaného konstatování, že román Hana vypráví o křižovatce lidských osudů na pozadí velkých událostí 20. století. Potíž je, že taková definice se hodí skoro na každou druhou knihu. Jak to tedy s Hanou je?

Svůj třetí román Alena Mornštajnová zasadila do Valašského Meziříčí první poloviny padesátých let. Sledujeme příběh malé Miry, která přijde o celou rodinu a je svěřena do péče tety Hany. Teta je podivná málomluvná osoba, s níž ve městě nikdo nechce mít mnoho společného. Teta není schopná postarat se ani sama o sebe natož o sotva desetiletou dívku. Trvá dlouho, než si obě ženy k sobě najdou cestu, byť každá to zkouší trochu jinak.

Druhá část knihy začíná trochu nečekaně v roce 1933. Poznáváme život židovské rodiny, na níž stále silněji doléhají protižidovské persekuce způsobené nástupem nacistů v sousedním Německu. S přibývajícími stránkami poznáváme celou řadu postav a jejich osudy, které se navzájem proplétají a ovlivňují. Následky jsou někdy tragické.

Román Hana popisuje hrůzy koncentračních táborů a zároveň poukazuje na zlo, jaké dokáže páchat jeden člověk na druhém. Přitom ale nic není jenom černé nebo bílé a nikdo není bez viny. Hana ukazuje, jak zásadní roli může v životě hrát náhoda.

Mornštajnová píše jednoduše, civilně, nepouští se do podrobného popisování. I když je tempo vyprávění pomalé, události se neustále odvíjejí jedna za druhou. Škoda jen, že se vyhýbá hlubšímu psychologickému ponoru do svých postav.

Stejně jako předchozí dvě autorčiny knihy ani tato nenabízí zrovna veselé čtení. Je to silný lidský příběh, ve kterém pro zbytečný sentiment není místo. Prostor naopak dostala beznaděj, zoufalství a ztráta smyslu života.

Související:

Jan Novák, Jaromír 99: Zátopek…když nemůžeš, tak přidej!

Miloš Urban – Sedmikostelí

Zdeněk Svěrák – Nové povídky

Josef Formánek – Umřel jsem v sobotu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..