Usvědčující důkaz

Autor: Eduard Huth Nakladatelství: Naše vojsko / Magnet Rok vydání: 1984 Počet stran: 126

Až jednou v sobě najdu dostatek sebereflexe a odvahy podívat se pravdě do očí, napíšu glosu o tom, proč mě tak fascinují detektivky z edice Magnet. Krátké kriminální příběhy druhořadé kvality o pracujících v dobách ušmudlaného socialismu mě bavily od pradávna. Dnes se podívám na veledílo Usvědčující důkaz z pera  Eduarda Hutha.

Úvod knihy působí trochu nesourodě: z galerie je ukradený drahý obraz a při převádění dětí z mateřské školy přes přechod je rychle jedoucím autem sražena učitelka. Do třetice je v lázeňském městě v parku u lavičky nalezena mrtvola mladé ženy. Je to dcera majora Černého, který je pověřený vyšetřováním ohlášené vraždy. Na první pohled nemají tyto činy spolu nic společného. 

Usvědčující důkaz je v pořadí druhá kniha jinak čtyřdílné řady, kde vystupují vyšetřovatelé Pechan a Černý. Tady mám drobnou poznámku, když se autor rozhodne do série svých knih obsadit stejné postavy, jde většinou o charaktery něčím pozoruhodné. A už je jedno, zda v pozitivním nebo negativním smyslu. Tihle dva fízlové ovšem nejsou zajímaví vůbec ničím, naopak hned od začátku otravují svými uvědomělými replikami. Při výsleších lezou lidem do soukromí takovým neomaleným způsobem, že to i na období hnusné normalizace muselo být moc. 

V příkopu u silnice se krčila dvojice příslušníků VB. Platil zákaz přecházet a kouřit. V chladu a nehybné poloze to není snadná služba. Velitel hlídky pohlédl na hodinky. Pár minut před třetí. Právě se chtěl spojit krátkovlnným přenosným pojítkem s hlídkou umístěnou na opačném konci Kovářova, když jej kolega upozornil, že vpředu ve tmě se něco děje.

V osmdesátých letech bylo ze strany státních orgánů možné ledacos, proto se tomu asi nelze divit. Přesto když se příslušníci při vyšetřování zmizelého obrazu ptají zaměstnanců galerie na to, s kým spí ředitel, čtenář musí klausovsky pozdvihnout obočí. Eduard Huth se urputně drží dobových klišé. Kdo má peníze a žije si relativně dobře, hned je v očích esenbáků minimálně podezřelý. Netřeba dodávat, že takové postavy autor nepopsal coby milé a sympatické lidi. Naopak jsou povrchní a na soudruhy z Veřejné bezpečnosti se dívají skrz prsty. 

Usvědčující důkaz není vlastně ani tak detektivka jako spíš policejní protokol s dějem a doplněný o dialogy. Kniha je psaná suchým skoro úředním jazykem, který plynulost čtení začne brzdit už někde na šesté stránce. Za zmínku ještě stojí dialog mezi Pechanem a jeho přítelkyní, má se patrně jednat o osobní skoro až milostný rozhovor. Návod k použití pracího prášku má v sobě více emocí než tohle. 

Nechtěně komicky působí scéna, kdy esenbáci podezřelého sledují z příkopu u silnice. Když si člověk představí, jak se tam soudruzi krčí a dělají všechno proto, aby je sledovaný nespatřil, neubrání se úsměvu. 

Související:

Dušan Válek – Smrt v čase minulém

Václav Baner – Zrádné vloupání

Bohumil Lipert – Mrtvá z jezera

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..