Archiv pro rubriku: Komiks

Zátopek …když nemůžeš, tak přidej!

 


Autoři:
Jan Novák Kresba: Jaromír 99 Nakladatelství: Paseka, Argo Rok vydání: 2016 Počet stran: 200

Těžko bychom v dějinách československého sportu hledali významnější postavu, než jakou byl Emil Zátopek. O jeho běžeckých výkonech dodnes ví každý, a už je jedno, zda jde o zapáleného sportovního fandu nebo naprostého ignoranta, který si plete basketbal s volejbalem.

Zátopkův životní příběh před lety zaujal režiséra Davida Ondříčka a scénáristu Jana Nováka, který se chopil napsání filmového scénáře. Z natáčení nakonec sešlo, což se tak nějak dalo v Česku čekat. Počítám, že místo toho se peníze vložily do nějaké k smrti zábavné rodinné komedie.

Místo světa pohyblivých obrázků se pozornost Jana Nováka obrátila do světa obrázků kreslených, statických a s bublinami. Oslovil kreslíře Jaromíra 99 s nabídkou, zda by se Zátopkova příběhu neujal. Jaromír 99 aka Jaromír Švejdík jinak také mj. zpěvák kapely Priessnitz souhlasil.

Komiks nebo chcete-li grafický román nakonec vyšel ve spolupráci nakladatelství Paseka, Argo a Českého olympijského výboru. S ohledem na rozmanitý a kolikrát těžko uvěřitelný Zátopkův život se museli autoři zaměřit pouze na některé jeho etapy.

Příběh začíná v třicátých letech, kdy v životě náctiletého zaměstnance Baťových závodů ve Zlíně běhání dostává čím dál větší význam. A to přesto, že s tím jeho rodiče nesouhlasí. Sledujeme, jak se Zátopek seznámí s budoucí ženou, oštěpařkou Danou, sblíží se a později jí pomáhá s přípravou na olympiádu.

Když Zátopek překoná český rekord v běhu na tři kilometry, jeho hvězda československé atletiky pozvolna stoupá vzhůru. Při tom zvládá studovat školu a chodit do zaměstnání. Jeho úspěchy autoři dávají do kontextu doby, tedy První republiky, Protektorátu a následného převzetí moci komunisty.

Úspěšnému atletovi však komunistická garnitura nepřeje, spíše naopak se mu snaží co nejvíce ztrpčovat život. Děj graduje ve chvíli, kdy na rozdíl od Zátopka povolení k účasti na olympiádě nedostane jeho přítel mílař Stanislav Jungwirth. Zátopek se postaví na jeho stranu a odmítne bez Jungwirtha odletět.

Kdo zná tvorbu Jaromíra 99 bude možná překvapen. V Aloisi Nebelovi, Kafkově Zámku a dalších dílech si vystačil pouze s černou a bílou. Tady barvy používá, ovšem v souladu s minimalistickým stylem kresby to jsou pouze světlý odstín zelené, šedá a cihlově oranžová.

Přečtení knihy Zátopek …když nemůžeš, tak přidej! je otázkou několika hodin. To na její kvalitě nic neubírá. Čtenáře si najde mezi sportovními fanoušky i mezi těmi, kterým je sport naprosto ukradený. Je to jedna z těch knih, ke které se po čase rádi vrátíte. Současně vás bude hřát u srdce, že Zátopek má místo právě ve vaší knihovně.

Související:

Agatha Christie – Záhada modrého vlaku

Eric Powell – Goon – Nic než utrpení

Sir Arthur C. Doyle, Petr Kopl – Pes Baskervillský

Steve Niles, Ben Templesmith – 30 dní dlouhá noc 

Robert L. Stevenson, Mark Jones – Únos

 

Krajina půlnočních stínů

Autor: Joseph Michael Straczynski Kresba: Gary Frank Nakladatelství: Comics Centrum Rok vydání: 2015 Počet stran: 320

Pokud čtete komiksy a čekáte od nich víc než jen polopatickou dějovou linii a akční scény v podání létajících superhrdinů, pak Krajina půlnočních stínů nesmí uniknout vaší pozornosti. Nebudu přehánět, když hned na úvod řeknu, že to je jeden z nejlepších komiksů, jaký se mi za poslední dobu dostal do rukou.   

Krajina půlnočních stínů je příběh losangelského policisty Davida Graye, kterému pěšáci – postavy z paralelního světa ukradly duši. Davidovi nezbude mu tak nic jiného, než ji získat zpátky. Z našeho světa se propadne “mezerou” do paralelního mezisvěta, kde má jedenáct měsíců na to, aby ztracenou duši našel. Z Los Angeles se vydává na cestu napříč kontinentem až do dalekého New Yorku, kde si ji má vyzvednout.

Joseph Michael Straczynski - Krajina půlnočních stínů

Průvodce mu na cestě dělá tajemná Laurel. Dívka ho postupně zasvěcuje do situace, ve které se ocitl. Kromě podivných figurek a ztracených existencí dvojici na cestě čeká spousta nástrah, které musí překonat. Zároveň musí překonat bariéru, kterou mají sami mezi sebou.

Straczynski ve svém oboru není žádným nováčkem, za sebou má práci na řadě filmových scénářů, knih a rozhlasových her. Do širšího povědomí se dostal coby autor sci-fi seriálu Babylon 5. V poslední době se podílel na tvorbě mysteriózní série Sense8. 

S věhlasnými komiksovými nakladatelstvími DC Comics a Marvel spolupracoval na příbězích o Batmanovi, Fantastické čtyřce, Spider Manovi nebo Thorovi. Je chválihodné, že se odpoutal od světa mainstreamových superhrdinů a vytvořil Krajinu půlnočních stínů, která je všechno jen ne o superhrdinech. Mimochodem práce na knize mu trvala neuvěřitelných dvacet let.

Kdybych měl napsat, v čem tkví hlavní kouzlo Krajiny půlnočních stínů, pak je to do detailu propracovaná líbivá kresba. Tvoří tak protipól velmi temného příběhu. Snadno přístupná kresba nutí k rychlému otáčení stránek, zatímco hloubka tématu naopak četbu zpomaluje. Kniha je mixem filozofických debat vedených ústřední dvojicí a akčních scén, kdy David a Laurel bojují s pěšáky.

Joseph Michael Straczynski - Krajina půlnočních stínů

Autor věnuje dost prostoru k vykreslení jednotlivých charakterů. Najdeme tady i řadu odkazů, které však rozklíčuje jen málokdo např. na Bibli. Krajina půlnočních stínů je cestě životem, zásadních rozhodnutí, která musí každý z nás dělat. Současně je o lidech, kteří žijí mezi námi, ale my je buď přehlížíme nebo nevidíme. Nebo vidět nechceme?

Nepovažuji se za komiksového znalce, v tomto žánru už ale pár knih přečtených mám. A i kdybych neměl, troufám si říct, že Krajina půlnočních stínů je jednou z nejlepších komiksových knih, které jsem v poslední době přečetl. Obecně je málo knížek, ke kterým se s odstupem času znovu vracím. Ke Krajině půlnočních stínů se ale určitě zase vrátím.

Související:

Robert Kirkam – Živí mrtví 1: Staré dobré časy

Steve Niles – 30 dní dlouhá noc

Richard Corben – Ragemoor

Joe Hill – Zámek a klíč – Vítejte v Lovecraftu

Vrána

James O'Barr - Vrána

Autor: James O’Barr Kresba: James O’Barr Rok vydání: 2012 Počet stran: 272

Kult, legenda nebo komiksová klasika jsou přívlastky, které zazní hned potom, když se řekne Vrána. Knihu napsal a nakreslil Američan James O’Barr. Práci na knize pojal svým způsobem i jako terapii, nějaký čas před tím totiž za tragických okolností ztratil přítelkyni.

James O'Barr - Vrána

Vránu vůbec od chvíle vzniku údajně provází řada podivných událostí. K záhadě s tragickým koncem došlo i při natáčení filmu, který vznikl na motivy komiksu, při kterém zahynul představitel hlavního hrdiny a syn slavného karatisty Brandon Lee.

Při scéně, kde se střílelo kdosi zaměnil slepou munici za ostrou. Když ale dáme stranou všechny záhady a podivnosti ať skutečné či jen marketingově vyhnané, zjistíme, že Vrána samotná zase taková bomba není.

James O'Barr - Vrána

Příběh je až překvapivě banální, při jízdě autem se milenecké dvojici porouchá motor. Odstavené auto si vyhlédne parta feťáků, které nenapadne nic lepšího, než si s nimi „užít trochu zábavy“. Kluka skoro zabijí, zatímco děvče na následky zranění zemře. Tady někde se zrodí Vrána – tvor, který se vydává po stopách útočníků, aby pomstil smrt své milé.

Kniha se skládá ze dvou dějových rovin. První je ryzí retrospektiva, kde se dozvídáme, jak moc se dvojice milovala a co pro hlavního hrdinu dívka znamenala. Scény zamilované dvojice odehrávající se v ložnici či koupelně jsou vykresleny jemným skoro až snovým stylem.

Druhá linie je vyloženě současná, kdy Vrána likviduje jednoho padoucha po druhém. Dříve než někoho sejme udělá si chvíli a zarecituje nějaký verš od Baudelaira či Rimbauda. Občas přihodí i text od Joy Division či The Cure. Tady je kresba ostřejší, propracovanější s větším důrazem pro detail.

Je evidentní, že James O’Barr do Vrány promítl smutek prožívaný po ztrátě nejdražší osoby. Celá kniha je od začátku do konce prostoupena zoufalstvím, beznadějí, nenávistí, ale také skoro až kýčovitou romantikou. A v tom vidím kámen úrazu. Vrána je plná scén, kdy se hrdina do půl těla nahý kroutí v slzách po podlaze, objímá se rukama a fňuká. James O’Barr ho ztvárnil jako vypracovaného svalovce, takže si hlavně čtenářky užijí velkou porci komiksového bolavého chlapáctví. Prvoplánového patosu je tady tolik, až to po několika stránkách začne obtěžovat.

James O'Barr - Vrána

I když to má být hlavně o bolesti ze ztráty nejdražší osoby, Vrána je bohapustá vyvražďovačka postavená na chatrném ději. A řeknu to ještě jinak – kdyby se ke knize nevázal tragický příběh autora velké části publika by Vrána nejspíš byla k smíchu. Nic na tom nezmění, že některé scény jsou autentické a autor je se svojí přítelkyní skutečně prožil.

Vrána je zároveň jedním z mála případů, kdy filmové zpracování dopadlo lépe než knižní předloha. Osobně miluji scénu, kde Vrána běží po střechách domů a do toho zní hudba Nine Inch Nails.

Říkejte Vráně klasika nebo kultovka, pro mě to je jen průměrný komiks s nadprůměrně zvládnutým public relation. Ufňukaný hrdina mě nedojímá a jeho hlášky pronesené těsně před tím, než někoho odstřelí, nebaví. Pokud vás navíc postihla stejná životní tragédie jako autora, víte o čem mluvím.

Související:

Brian Azzarello, Eduardo Risso – 100 nábojů: První výstřel, poslední šance

Steve Niles, Ben Templesmith – 30 dní dlouhá noc 

Kauze Koike, Rjóči Ikegami – Plačící drak 1.

Goon – Nic než utrpení

Goon - Nic než utrpení

Autor: Eric Powell Malba: Eric Powell Nakladatelství: Comics centrum Rok vydání: 2012 Počet stran: 144

Patrně se nenajde mnoho těch, kteří by hořeli láskou k vymahačům dluhů. A není se co divit, co do sympatií jsou srovnatelní snad jen s revizory v MHD. Bude to znít neuvěřitelně, ale i u tohoto pro někoho odporného zaměstnání se najdou výjimky. Jednou takovou je Goon, řízek, jaký se hned tak nevidí.

Goon je bitkař vyřizující špinavou práci pro mafiánského bosse dona Labraziho. Záda mu vždy kryje parťák Frankie. Kromě vyřizování zakázek mají tihle dva jednu společnou zálibu – zabíjení nemrtvých zombií z konkurenčního gangu, jehož pomyslnou hraniční čáru tvoří Lonely Street.

Goon - Nic než utrpení

Nemám k dispozici oficiální statistiky prodejců, přesto si myslím, že komiksy jako je Goon nepatří v Česku k nejprodávanějším. Vsadil bych spíš na superhrdiny typu Batman či Wolverine a jiný komiksový mainstream. Dodávám, že proti jmenovaným nemám nic ani v nejmenším.

Nicméně dovedu si představit, že titul Goon – Nic než utrpení vydalo Comics centrum jen tak na zkoušku a pak se čekalo, co se bude dít. Zdá se, že něco se skutečně dělo, protože v prodeji je v pořadí již třetí kniha s touhle naprosto neuvěřitelnou figurou. A jaká tedy kniha Goon – Nic než utrpení vlastně je?

Goon - Nic než utrpení

Především to je zábava. Připouštím, že pro někoho balancující už dost za hranou. Nemyslím si totiž, že by divnoryby s propíchnutými bulvami, duchové malých holčiček s rozseknutými lebkami strašícími v opuštěných domech nebo hejkalové polykající shnilé hlavy divných chlápků byly výjevy, které běžní čtenáři komiksů vyhledávají.

Goon - Nic než utrpení

Malíř a scénárista v jedné osobě Eric Powell při tvorbě používal výrazné kontury a spíše sytější odstíny barev. Detaily vynechal, tedy když nepočítáme retrospektivní výlety do minulosti. Powell rezignoval i na stínování a soustředil se hlavně na hlavní protagonisty.

Předěly mezi kapitolami obstaraly imaginární reklamní plakáty např. na supersvaly v tabletách s nekonečným seznamem vedlejších účinků nebo soupravu pro lobotomii Billy za pouhých 19.95 dolarů.

Goon - Nic než utrpení

Nezanedbatelnou zbraní Goona a jeho kámošů jsou hlášky, které průběžně pronášejí. Frankie, zombie Lazlo nebo páter monster jsou zkrátka figury, které si zamilujete byť to bude láska trochu perverzní. To samozřejmě platí i o Goonovi, a to přesto, že to je vymahač dluhů.

Související:

100 nábojů – První výstřel, poslední šance

Jan Novák, Jaromír 99 – Zátopek …když nemůžeš, tak přidej!

Sir Arthur Conan Doyle, Petr Kopl – Pes Baskervillský

Joe Hill, Gabriel Rodriguez – Zámek a klíč: Vítejte v Lovecraftu

Únos

Únos

Autor: Robert Louis Stevenson, Mark Jones Malba: Naresh Kumar Vydavatelství: Grada Rok vydání: 2013 Počet stran: 70

 Má smysl převádět klasická literární díla do komiksové podoby? To je nejspíš věčné téma nikdy nekončících diskusí. Příznivci tvrdí, že jde o skvělý způsob, jak literaturu přiblížit mladším čtenářům a vůbec široké veřejnosti. Odpůrci namítají, že to není nic jiného, než prznění literárního díla. Pravda je někde uprostřed, jak to tak bývá.

Za sebe můžu říct, že kdo si bude chtít najít cestu ke knize, tak si ji najde. Původní románovou předlohu knihy Únos neznám, ale jedno vím jistě, překreslení do formy komiksu nedopadlo zrovna nejlíp.

Únos 1

 Davidu Balfourovi bylo šestnáct let, když po smrti otce opustí rodinnou usedlost. Musí se dostat do domu Shaws stojícího kdesi poblíž města Cramondu. Tady by měl z rukou strýce převzít rodinné dědictví. Místo vřelého přivítání se jej povedený příbuzný pokusí zavraždit.

Po dalších peripetiích je David unesen na loď s názvem Úmluva a proti své vůli se vydává na strastiplnou cestu napříč oceánem. Společnost mu dělá ne zrovna přátelsky vyhlížející posádka s kapitánem Hoseasonem v čele. Tím ovšem Davidovo dobrodružství teprve začíná.

Únos 2

Než jsem tuhle knihu vzal do ruky, neměl jsem o existenci románu Únos ani ponětí. Jako kluk jsem četl Stevensonův nejznámější román Ostrov pokladů, v pozdějších letech pak Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda.

Ač se to na první pohled nemusí zdát, ve skutečnosti je Únos vcelku nudná záležitost. A to přesto, že tady najdeme pokus o vraždu, divoké bitky v podpalubí korábu, jeho ztroskotání a řadu dalších akčních scén.

Styl vyprávění příběhu je pomalý, někdy se vyloženě vleče. Situaci nevylepšil ani autor adaptace Mark Jones, který ve snaze převyprávět příběh co možná nejvěrněji, komiks zahltil hromadami zbytečného textu. Dokonce i tam, kde by být vůbec nemusel.

Únos 3

Nevzpomínám si, jestli jsem vůbec někdy viděl komiks ilustrovaný výtvarníkem indického původu. Po shlédnutí Únosu můžu říct, že fanoušek téhle „asijské školy“ se ze mě nestane.

Malba je všechno, jen ne dokonalá. Místy působí vyloženě neumětelsky. Občas není ani poznat, koho vlastně znázorňuje. V některých momentech se čtenář orientuje pouze podle barev kabátů jednotlivých postav.

Únos 4

Dovedu si představit, že v čistě textové podobě je Únos napínavý a román pro mladší čtenáře. Jisté kouzlo mu přidává i fakt, že Stevenson částečně vycházel z dobových reálií a některé postavy skutečně žily. Obecně však platí, že komiksový Únos patří do rubriky „zbytečné“.

XIII.

 13_1

 Autor: Jean van Hamme Malba: William Vance Vydavatelství: Barlow Comics Rok vydání: 1999 Počet stran: 48

Vybavíte si filmovou špionážní trilogii Bourne s Mattem Damonem v hlavní roli? Pokud ano, tak máte základní představu, o čem je první díl komiksové série XIII. s podtitulem Ztráta paměti.  Stejně jako ve filmu, tak i tady tvůrci vycházejí z motivu ztráty paměti ústřední postavy a jejím následném pátrání po vlastní minulosti.

Na pobřeží najde rybář tělo muže v bezvědomí. Dopraví ho do svého domu a společně s manželkou a rodinnou přítelkyní – věčně opilou doktorkou, se o něj postarají. Muž neví, jak se jmenuje, nepamatuje si odkud je, ani jak se ocitnul v moři. Jeho zachránci mu začnou říkat Alan, podle jejich jediného syna, o kterého přišli ve válce.

13_2

 Alan zůstane v péči starých manželů a jejich přítelkyně několik měsíců. K zásadnímu zlomu dojde ve chvíli, kdy po návratu z procházky po pláži je oba najde mrtvé. V domě přistihne dvojici mužů, kteří víc než po nebohých seniorech, jdou evidentně po něm. Postaví se jim a při boji u sebe objeví nebývalé schopnosti a překvapivou fyzickou zdatnost. Po tomto otřesném zážitku se vydává do města pátrat nejen po totožnosti útočníků, ale hlavně po své minulosti.

Ztráta paměti a následné pátrání po osobní historii je motiv používaný v literatuře a filmech poměrně často. Je to dobře fungující odrazový můstek pro další stavbu skvělého příběhu, v tomto případě detektivního, se špionážními prvky.

13_3

Můžeme namítat, že XIII. se svojí dějovou linií nenabízí nic nového, ale podle mě jde v první řadě o způsob zpracování. Co se týče XIII. dvojice Hamme a Vance odvedla skvělou práci.

 Belgický scénárista Jean van Hamme nepatří mezi tak docela neznámá jména. Je podepsaný pod v Česku rovněž prodávanou fantasy Thorgal. Spojením s kreslířem Williamem Vancem vznikla právě série XIII.
13_4
Třeba ve Francii se “Třináctka” svého času setkala s mimořádným úspěchem. Vance tady použil mile staromódní styl kresby, který já osobně mám spojený právě s francouzskou komiksovou proveniencí.

Panely jsou řazené hezky spořádaně a úhledně vedle sebe, žádná divočina se nekoná. A to přesto, že tady nechybí akční scény, střelba, honičky a divoké skoky. Vance nezkouší pohledy z nezvyklých úhlů ani jiné vylomeniny, naopak zůstává hezky při zemi. Tím je archaické vyznění komiksu jenom umocněno.

 XIII. se v době vydání prodávalo za poněkud přestřelenou bez koruny stovku. V dnešní době se naštěstí dá v Levných knihách pořídit za výrazně přátelštější částku. Pokud si chcete doplnit knihovnu o zajímavý komiksový titul evropského střihu, neměli byste váhat.

Pes Baskervillský

Pes Baskervillský

Autor: Sir A. C. Doyle, Petr Kopl Vydavatelství: Alpress Rok vydání: 2011 Počet stran: 152

Máte rádi klasické příběhy Sherlocka Holmese? Čtete komiksy? V tom případě Psa Baskervillského prostě musíte mít! Petr Kopl představuje notoricky známou literární klasiku z ne tak docela obvyklého pohledu.

Je však možné, že skalního fanouška největšího detektiva všech dob nepotěší, možná dokonce odradí. Základní dějovou linii příběhu Psa Baskervillského zná asi každý. Přesto nebude od věci trochu si ji připomenout.

Pes Baskervillský 1

Na Sherlocka Holmese a doktora Watsona se obrátí doktor Mortimere s žádostí o pomoc. Jeho soused a přítel Sir Baskerville před nedávnem zesnul, a to za podivných okolností. Stalo se to při večerní procházce po jeho panství.

To by samo o sobě nebylo až tak zvláštní, kdyby nedaleko jeho mrtvoly nebyly nalezeny stopy ohromného psa. Když k tomu přidáme starodávnou pověst o prokletí rodu Baskervillů, kde figuruje monstrum obřího psa, je jasné, že Sherlock Holmes a jeho přítel budou mít plné ruce práce.

Pes Baskervillský 3
Petr Kopl patří k předním českým komiksovým tvůrcům. Kromě Psa Baskervillského zpracoval třeba Dumasovy Tři mušketýry nebo Krále Artuše. Jeden čas dokonce spolupracoval na legendárním Čtyřlístku.
Podle dostupných informací bude i nadále v překreslování literární klasiky do komiksové podoby pokračovat. Pro nás fanoušky komiksu to je jednoznačně skvělá zpráva.

Pes Baskervillský 4

Původnímu Sherlocku Holmesovi nejde upřít napětí s prvky hororu. Kopl je tady zachoval, i když v poněkud jiné formě. Co je však hlavní, přihodil pořádnou porci osobitého humoru. Světe div se, ale taková kombinace šlape jako hodinky. Kopl postavám nechal jejich hlavní charakterové rysy, ale poněkud si je upravil.

Kromě toho po knize „poházel“ bezpočet vtipných odkazů a narážek na jiná literární díla. Najdeme tady například Stokerova Drakulu, Pět neděl v balónu od Julese Vernea nebo již zmíněného Krále Artuše. Některé jsou zřejmé více, některé méně, jiné skoro vůbec. Pro jistotu jsou všechny vypsány v doslovu.

Pes Baskervillský 1
Koplův Holmes je skvělá zábava, ať se bavíme o příběhu nebo o použité malbě. Výtvarné pojetí představuje styl, se kterým se nesetkáváme každý den. Jediná potíž zůstává ve formátu. Je tady tolik drobností a detailů, kterých si na formátu A4 sotva kdo všimne. Ani zmíněná malba tady nemá prostor, jaký by si zasloužila.
Je to však jediná vada na kráse tohoto podařeného dílka. Klasický příběh dostává neotřelý kabát a třeba říct, že mu dokonale sedne. Otázkou zůstává, jak by se na to tvářil Sir A. C. Doyle.

Ragemoor

Ragemoor

Autor: Jan Strnad Malba: Richard Corben Vydavatelství: Comics Centrum Rok vydání: 2013 Počet stran: 112

Komiksy to u nás nemají zrovna lehké, a ty, které cílí mimo hlavní proud, pak ještě těžší. Trh je tady malý, čtenářů obrázků pět a půl. Když nakladatelství rozhodne nějaký titul vydat je rádo, když se mu vrátí náklady.

Proto mají přednost knihy s potenciálem oslovit „platící většinu“. O to víc potěšila zpráva, že se Comics Centrum rozhodlo vydat hororovou okrajovku Ragemoor.

Ragemoor je hrad kde přebývá pán Herbert a sluha Boderickem. V jeho kamenných zdech žijí ještě další postavy, ale ty bych nerad prozrazoval. Jsou totiž natolik specifické nebo spíše bizarní, že by byla věčná škoda připravit vás o potěšení poznat je na vlastní oči.

Ragemoor

Jednoho dne, nebo spíš noci, za Herbertem přijíždí jeho strýc se sestřenicí. Stačí otočit pár listů a z půvabné sestřenice se vyklube podvodnice podplacená strýcem. Jejich záměr je prostý: zmocnit se pokladu údajně ukrytého hluboko v základech Ragemooru.

Herbert se u večeře svěří, že Ragemoor není jenom hrad, je to živý organismus s vlastní vůlí a vlastními plány. O tom se ostatně návštěva brzy sama přesvědčí. A nejen ona…

 Kniha se v nabídce Comics Centra poprvé objevila letos, a to ve sběratelské edici v počtu sto kusů. Pro někoho se možná překvapivě prodala doslova kosmickou rychlostí.
Po čase následovala edice klasická, ovšem v pevných deskách. V době, kdy v brožovaném provedení vychází většina komiksových titulů, to je potěšující zpráva. Tolik k formě a teď pojďme k obsahu.

Ragemoor

Pod příběhem Ragemooru je podepsán americký scénárista s česky znějícím jménem Jan Strnad. Rozehrál komorní příběh, který je více než na efektech postaven na dialozích a vzájemných vztazích mezi postavami.

Další neméně důležitým faktorem příběhu je všudypřítomný strach, sklíčenost a děs. Je tady patrný odkaz na gotický román, ale také E. A. Poa, Brama Stockera nebo Franze Kafku. Vliv H. P. Lovecrafta snad ani netřeba zmiňovat.

 Malby se ujal Richard Corben a můžeme směle prohlásit, že na výbornou. Už tak svíravý děj černobílé provedení jenom umocňuje. Corben vypustil zbytečně propracované stínování a malbu založil na černé, bílé a šedé. Dokonáno jest, chtělo by se prohlásit.

Ragemoor

Určitý problém může někdo spatřovat v samotném ztvárnění postav. Někdy jsou jejich rysy podivně masité a přehnaně zaoblené. Nápadně připomínají Afroameričany. Řeč je třeba o údajné Herbertově sestřenici Anorii. Nic proti, ale v celkovém kontextu to nedává smysl.

 Ragemoor je okrajovka, která si nedělá zbytečné ambice, že by to někdy mělo být jinak. To jí ovšem na kvalitách nic neubírá. Je to skutečná lahůdka, ovšem jenom pro ty, kteří ji dokáží ocenit. Pro fanoušky superhrdinů patrně navždy zůstane přehlíženou knihou. Pro nás ostatní pak zásadní součástí komiksové sbírky.

Živí mrtví 1. – Staré dobré časy

Živí mrtví

Autor: Robert Kirkman Malba: Tony Moore Vydavatelství: Crew Rok vydání: 2009 Počet stran: 144

Od prvního vydání komiksu Živí mrtví (The Walking Dead) letos uběhlo již deset let. Za tu dobu se z příběhů o hrstce přeživších ve světě plném chodících mrtvol, stal fenomén celosvětového formátu. Viděno českýma očima, protože větší sousto slávy si ukousnul seriál, který byl podle papírové předlohy natočen.

V Americe a dalších zemích na západ od našich hranic, kde komiks má větší tradici a tudíž početnější fanouškovskou základnu, je to trochu o něčem jiném. Za sebe můžu říct, že jsem se ke komiksu dostal právě až poté, co jsem propadnul seriálu. Jaká tedy je první kniha Živých mrtvých?
Živí mrtví 1

Hned v prvních stripech Starých dobrých časů se seznamujeme s policistou Rickem Grimesem, který se probouzí v nemocnici poté, co byl ve službě postřelen. Po marných pokusech dovolat se kohokoliv ze zdravotnického personálu se sbírá z lůžka a vydává se zjistit, co se stalo. Vzápětí se dozvídá, že svět se od minula změnil. A to dost zásadně.

V předmluvě se scénárista Robert Kirkman svěřuje, že se jedná o nejzávažnější a nejnáročnější dílo, jaké za svoji kariéru vytvořil. Nedá se než souhlasit. Živí mrtví jsou těžká látka, která není pro každého čtenáře komiksů. Milovníci superhrdinů se s nimi můžou rozloučit hned.
Živí mrtví 2

Kreslíř Tony Moore černobílou kresbou skvěle dokázal navodit stísněnou atmosféru světa, krátce po katastrofě. A už je jedno, zda jde o scénu hromadného útoku zombií nebo statickou scénu, kdy Rick s Lori a Carlem leží ve stanu. Grafickou podobu dalších dílů Živých mrtvých si vzal na starosti Charlie Ardlard, ale o tom až někdy příště.

Můžeme se bavit o tom, že Živí mrtví je morbidní podívaná plná krve, useknutých končetin, hlav nebo rozstřikujících se mozků. To je sice pravda, ale jde o něco jiného. Apokalypsa v režii oživlých mrtvol tvoří jen kulisy.

Živí mrtví 3

To podstatné se odehrává ve skupině lidí, které vyhrocené okolnosti spojily dohromady. Každý z nich v předchozím životě dělal něco jiného a ani ve snu je nenapadlo, čemu budou muset čelit. Je jasné, že vztahy v takto nesourodé skupině lidí nejsou ideální.

Ve Starých dobrých časech dějová linie není to nejdůležitější. Obrazně řečeno, je to teprve rozestavování figur na šachovnici. Současně to je forma bližšího seznámení s jednotlivými postavami. Již z prvního dílu je jasné, že všichni mají před sebou nelehkou partii a mnozí z nich ji asi nedohrají.

Hellblazer – Syn člověka

Hellblazer - Syn člověka

Autor: Garth Ennis Malba: John Higgins Vydavatelství: Crew Rok vydání: 2005 Počet stran: 124

Hellblazer je comicsová klasika. Jeho pověst už dávno překonala hranice žánru. Dnes o něm ví lidé, kteří s comicsem nikdy neměli nic společného. Na příbězích o blonďatém anglánovi v baloňáku pracovala celá řada renomovaných malířů a scénáristů.

Mezi nejdéle „sloužící“ patří scénárista Garth Ennis známý třeba z práce na legendách typu Hitman nebo Preacher. Každý z umělců londýnskému mágovi vtisknul svůj osobitý styl. To platí o všech šesti sešitech, které u nás dosud vyšly, včetně prvního s podtitulem Syn člověka.

John Constantine je zoufalec a zkrachovalec s více než kladným vztahem k alkoholu, cigaretám a dalším neřestem na které si jenom vzpomenete. Syn člověka ho zastihuje v okamžiku domácí pohody – v křesle s knihou v jedné a pivem v druhé ruce.

Hellblazer - Syn člověka

Uprostřed noci se ozve neodbytné klepání na dveře a do pokoje vpadne jeho přítel Chas. Zároveň s ním jakoby Constantine nasednul na zběsilý tobogán, který se tak tak zastaví až na poslední stránce knihy.

 Kromě toho, že je alkoholik, Constantine je také mág, který si nezadá s mocnostmi z nejtemnějších koutů pekel. Postupně se čtenář dozvídá, že kdysi zachránil život synkovi místního mafiánského bosse. Tedy ne, že by chtěl, ale v tu chvíli neměl mnoho možností na výběr.
Aby zachránil malého mafiána nechal do jeho mrtvého tělíčka vstoupit pekelného démona. Není třeba dlouze rozvádět, že se věci vymkly kontrole a jako bumerang se vrátily zpátky. Je tedy na Constantinovi, aby dal všechno zase do pořádku.

Hellblazer - Syn člověka

Dovedu si představit, že na nekomplikovanou malbu Johna Higginse si bude leckdo chvíli zvykat, zvlášť pokud si libuje v oduševnělostech typu Cesta do pekel. Ve srovnání s temným příběhem jeho civilní, možná až jednoduchý styl vcelku kontrastuje.

Díky tomu dějová linie dostává velký prostor, který beze zbytku naplňuje. Vizuální stránka rozhodně není to hlavní, ale vůbec to není na škodu.

John Constantine se jednou za čas ke čtenáři otočí a přímo na něj promlouvá. Kouzelná je hned úvodní dvojstrana, kdy v supermarketu stojí frontu na pokladnu. Před Constantinem je jakási matka, marně se snažící utišit brečící batole.

Constantine se otočí ke čtenáři a zahájí monolog větou: „Nenávidím děti“. V tomto duchu pokračuje až ke dveřím obchodu. Neznalému je tak hned na začátku jasné, s kým má co dočinění.

Hellblazer je klasika, kterou by žádný z comicsových fandů neměl vynechat. Na druhou stranu to bude pro někoho možná silná káva. Počínaje hláškami plnými vulgarit a černého humoru až po místy naturalistickým ztvárněním některých scén.