Archiv pro štítek: detektivka

Utajovaný projev

Autor: Tom Rob Smith Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2011 Počet stran: 352

Utajovaný projev je volným pokračováním úspěšné knihy Dítě číslo 44. I tentokrát sledujeme Lva Děmidova a jeho ženu Raisu snažící se o normální život v kulisách kruté totality tehdejšího Sovětského svazu. Lev již není u tajné policie, místo toho pracuje v oddělení vražd. Společně s manželkou Raisou adoptovali Zoju a Jelenu, dvě dívky, jejichž rodiče byly zavražděny Lvovým kolegou v předchozí knize.

Pocit viny za jejich smrt byl jedním z důvodů adopce. Ani několik let poté se Lvovi nepodařilo najít k Zoje cestu. Dívka ho nenávidí a dokonce plánuje jeho smrt. Několika lidem, jejichž minulost je spojená s nechvalně proslavenými čistkami, kdosi posílá krabice s fotografiemi zabitých a umučených lidí. Lva Děmidova se věc z počátku netýká. Aspoň prozatím.

Středobodem knihy Utajovaný projev je skutečná historická událost roku 1956. Tehdejší generální tajemník Nikita Chruščov šokoval nejen Sovětský svaz, ale i celý svět, když na 20. sjezdu sovětských bolševiků odsoudil kult osobnosti Josifa Visarionoviče Stalina a jeho diktátorské praktiky označil za zločinné. Zatímco část obyvatelstva tuto zprávu přivítalo s opatrnou radostí, členy bezpečnostních složek či přímo tajné policie, které se na zločinech přímo podílely, vyloženě rozzlobil. Role se totiž najednou obrátily a z lovců se stala lovná zvěř. Lidé si s nimi chtěli vyřizovat účty za spáchaná příkoří.

„Dívka bezmocně vzhlédla k namířené pistoli. Než stačila žena vystřelit podruhé, vyhoupl se jí Mališ na záda a zaryl jí prsty do očí. Ňurinová se rozječela, upustila zbraň, zběsile mu zatínala nehty do rukou. Chlapec ještě zesílil tlak a křikl na Zoju: „Dveře!“

V souvislosti s Utajovaným projevem se logicky nabízí srovnání s předchozím dílem Dítě číslo 44. V tomto ohledu Utajovaný projev vcelku pokulhává. Ačkoliv bylo Dítě číslo 44 vymyšleným konstruktem, přesto si uchoval důvěryhodnost a uvěřitelnost. Utajovaný projev je však jen těžko uvěřitelný příběh. Nic proti fabulacím, pokud mají své opodstatnění a aspoň trochu dávají smysl. Tady však Tom Rob Smith vyloženě pokouší čtenářovu trpělivost a testuje, jak až daleko může zajít.

Autor nechá Lva Děmidova zavřít do trestaneckého tábora, kde vyvolá povstání, aby ho vzápětí nechal uprchnout. Budiž. Později jej společně s Raisou vyšle do Budapešti, kde zrovna zuří protisovětské povstání, aby zachránili adoptivní dceru Zoju. Jsme svědky scény, kdy vzbouřenci strhnou Leninovu sochu, hlavu zachytí za auto a tahají po náměstí. Zoju nenapadne nic lepšího, než si ji osedlat a vozit se po ní. A takto bych mohl pokračovat.

Ponechme stranou nesmysly i nelogické chování některých postav, jakých je kniha plná. Na Utajovaný projev můžeme pohlížet i z jiného úhlu. Je to výpověď o hrůzách komunistického režimu, který vlastní občany zavíral do gulagů, fyzicky i psychicky týral a zabíjel. Výpověď je to o to děsivější, když si uvědomíme, že i v dnešní době se najdou tací, kteří takové praktiky schvalují a komunismus obdivují. Utajovaný projev je kniha o beznaději, smrti, utrpení, ale také o lásce, hledání, nacházení a odpuštění.

Související:

Tom Rob Smith – Dítě číslo 44

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Elizabeth Speller – Návrat kapitána Johna Emmetta

Robert Merle – Muži pod ochranou

Cizí země

Autor: Charles Cumming Nakladatelství: Vyšehrad Rok vydání: 2016 Počet stran: 320

Špionážní romány můžeme v zásadě rozdělit do dvou skupin. V první jsou ty věrohodné, u kterých si říkáme, že by se více méně mohly odehrát i ve skutečnosti. Příběh dává smysl, jednání postav i akční scény, pokud tam jsou, působí uvěřitelně. Ve druhé skupině jsou pak ostatní romány. Obě skupiny mají svá pro a proti a záleží spíš na nás, co od nich čekáme a kam až jsme ochotni nechat se autorovou fantazií zavléci. Cizí země od Charlese Cumminga se nachází někde mezi oběma kategoriemi.

Cizí země začíná ve chvíli, kdy jsou při letní dovolené v Egyptě brutálně zavražděni manželé Malotovi z Francie. O několik dní později zmizí Amelie Leveneová – nově zvolená šéfka britské MI6. Shodou okolností to je pár týdnů před datem nástupu na novou pozici. Tajná služba chce věc řešit mimo dosah médií a vzpomene si na svého bývalého zaměstnance – Thomase Kella, který byl před časem „odejit“ ze služeb Jejího veličenstva. Na Thomasovi je, aby Amelii našel dřív, než se zpráva o jejím zmizení dostane na veřejnost.

Vydává se tedy do Francie, kde by se podle zjištěných informací budoucí šéfová MI6 měla nacházet. Nejdříve to vypadá, že se dáma jen „zapomněla“ s nějakým milencem. Časem Thomas zjistí, že situace je mnohem vážnější. Kromě svěřeného úkolu musí vyřešit ještě jeden – rozpadající se manželství.

„Kell ležel na Ameliině posteli a chystal se k několikahodinovému odpočinku, když konečně dorazila zpráva. Vstal z postele, zadal do sejfu čtyřmístný kód a uslyšel uklidňující zvuk odemykajícího se zámku. Dveře v pantech se svou vlastní vahou otevřely.“ 

Cizí země vychází z otřepaného modelu vysloužilého agenta na cestě za vyřešením záhady a očištěním svého jména. Je to sice klišé, přesto stále funguje jak ve špionážních románech, tak i v detektivkách staré drsné školy. Akční scény či pěstní souboje tady nečekejte.

Thomas Kell je agent, který má ledacos za sebou, přesto si v zabíjení a násilných konfrontacích zrovna nelibuje. Problémy raději řeší s rozvahou a rozumem. Má mnohaleté zkušenosti z oboru a navíc spoustu užitečných kontaktů po celém světě. Když se třeba ocitne v Paříži a potřebuje drobnou službu, hned ví, na koho se obrátit.

Byť se jedná o špionážní román, Cizí země je vcelku lehké čtení. Knihu ocení i čtenáři, kteří se za fanoušky tajných agentů nepovažují. Charles Cumming píše civilně, drží se při zemi a fantazii nepouští z uzdy víc, než je zdrávo. Většina popsaných situací působí věrohodně a realisticky.

Jistě, najde se pár momentů, kdy autor překročí pomyslnou hranici a nám se objeví úsměv na tváři. K takové situaci dojde při setkání Kella s manželi Knightovými v Paříži. Postava pana Knighta je skoro až komická. Do jisté míry to je podobné i u únosců, víc už ale prozrazovat nebudu.

Jednoduše řečeno je celkem jedno, zda knihu zařadíme do první či druhé skupiny, o kterých byla zmínka v úvodu. Cizí země je napínavé a přesto pohodové čtení. Tato a další podobné knihy mohou fungovat jako protipól neveselým událostem a informacích o činnostech tajných ruských čínskcýh tajných služeb, které dnes a denně prosakují na povrch.

Související:

C. J. Sansom – Zima v Madridu

Robert Ludlum – Matlockovo pověření

Robert Ludlum – Agent bez minulosti

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

James Grady – Šest dnů Kondora

Robert Ludlum – Hádův faktor

 

Křik Halidonu

Autor: Robert Ludlum Nakladatelství: Domino Rok vydání: 1999 Počet stran: 415

Stejně jako každý literární žánr, tak i ten špionážní nebo chcete-li politický román má svoje klasiky. Kdo se aspoň částečně orientuje, jako první mu na mysl vytanou Frederick Forsyth, Graham Greene nebo John le Carré. Je jich mnohem víc, proš je ale všechny vypisovat? S velkým zdráháním uvádím i Dana Browna. Spíše než spisovatel to je literární dělník toužící po slávě a penězích a kvůli tomu je schopen před celým světem dělat ze sebe hňupa. Ostatně téměř pohrdlivý postoj nedávno zesnulého Umberta Eca k Brownovi hovoří za vše. 

Kdo tady ale rozhodně nesmí chybět, je Robert Ludlum. Během života, který před šestnácti lety pohasl, si vysloužil přízvisko “čtivý Forsyth.” Tady asi není třeba cokoliv dodávat. Jeho někdy až neuvěřitelná znalost prostředí tajných služeb, postupů policie, ale i zákulisních politických her mu dávala potenciál, kterého při psaní využíval.

Bohužel po jeho smrti pod jménem Robert Ludlum začaly vycházet tituly nemající s jeho psaním pranic společného. Nakladatelství vlastnící práva se rozhodlo dál vydělávat peníze na jeho jménu. To ale není případ Křiku Halidonu, první vydání totiž spatřilo světlo světa již v roce 1975. Mimochodem jej Ludlum napsal pod pseudonymem Jonathan Ryder.

Alex McAuliff je zkušený a ve svém oboru respektovaný geolog mající za sebou řadu vědeckých výprav. Společnost Dunstone se na něj obrátí s nabídkou vést výpravu do hloubi jamajské džungle za účelem jistého projektu. Odměna je více než štědrá – dva miliony dolarů. Členy výpravy si McAuliff může vybrat sám, o pravém účelu výpravy však musí pomlčet.

Nedlouho po skončení schůzky se zástupci Dunstone se na něj obrátí agent britské tajné služby. McAuliff se dozvídá, že jedna taková výprava již před časem proběhla a všichni její členové během ní zemřeli. Podezřelí jsou právě lidé z Dunstone. MI5 začne McAluliffa připravovat na nelehký úkol, který ho na Jamajce čeká. Ovšem i ona má svoje zájmy. Alex McAuliff se tak ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny, kromě odhalení, o co na Jamajce doopravdy jde, musí to nejdůležitější – přežít.

„A pak ho McAuliff uviděl. Za pomalu se zavírajícími dveřmi, na zadním konci chodby. Zavalitého muže ve tmavém saku a světlých kalhotách. Právě odemkl dveře a chystal se vstoupit do pokoje; při tom si odhrnul sako, aby vrátil klíče do kapsy u kalhot. Pod sakem zazářila žlutá košile. Dveře výtahu se zavřely.“

Stojí za to položit vedle sebe knihy vyšlé před desítkami let a těmi, které se v nabídce knihkupectví objevily relativně nedávno. Dnešní tituly nesoucí Ludlumovo jméno jsou jako vystřižené ze série o nesmrtelném agentovi Jamesi Bondovi. Jedna akce střídá druhou, děj má spád a spíše než o literaturu jde o popisy klipů. Čtenář nemusí čekat dlouho, aby věděl, s kým má tu čest, kdo kope za hodné a kdo za ty zlé.

Křik Halidonu je vyprávěn o poznání pomaleji, leckdo by mohl říct rozvláčněji. Scény jsou popisovány s větším rozmyslem a dějové zvraty si tak trochu dávají načas. Při popisu tehdejších reálií občas narazíme i na roztomilý archaismus a o to snáze se přeneseme do sedmdesátých let minulého století.

Křik Halidonu jinak splňuje všechny atributy předchozích i budoucích knih Roberta Ludluma. Opět tady máme hrdinu, který se nikoliv vlastním přičiněním připlete do „velké hry velkých hochů“ a je postaven do role “sám proti všem”. Tedy když nepočítáme krásnou ženu, která nesmí chybět a v níž hlavní hrdina najde nejen morální oporu.    

Křik Halidonu je sázka na jistotu. Je to precizně napsaný špionážní román, jaký od klasika žánru můžeme čekat. Samozřejmě je možné, že čtenář zvyklý na rychlé čtení, nad pozvolna vyprávěným příběhem ohrne nos. To je ale problém čtenářův nikoliv pana spisovatele. 

Související:

Robert Ludlum – Jansonův rozsudek

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

Robert Ludlum – Matlockovo ultimátum

Robert Ludlum – Agent bez minulosti

James Grady – Šest dnů Kondora

Robert Ludlum – Hádův faktor

Scotland Yard

Alex Grecian - Scotland Yard

Autor: Alex Grecian Nakladatelství: Argo Rok vydání: 2015 Počet stran: 392

Pokud máte rádi příběhy Sherlocka Holmese od Sira Arthura Conana Doyla stejně jako já, pak vás dost možná baví i seriály jako je Ripper Street či Whitechapel odehrávající se v Londýně na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Vůbec v poslední době o sobě dávají vědět tvůrci odkazující k dobám vlády královny Viktorie. Literární čtenáře potěší, že tento trend, pokud tomu tak budeme říkat, se promítl i do literatury. Kniha Scotland Yard od Alexe Greciana je názornou ukázkou.

Alex Grecian - Scotland Yard

Jsme v Londýně roku 1898 nedlouho poté, co legendární Jack Rozparovač ukončil své vražedné běsnění. Neznamená to ale, že by si město oddechlo. Zločinů se páchá čím dál víc a Londýňané po zkušenosti s Rozparovačem policii přestali věřit. Nález kufru na nádraží s rozřezaným policistou uvnitř situaci nezlepší.

Vyšetřováním je pověřen nováček v policejním sboru inspektor Day. Alex Grecian nechává čtenáře sledovat inspektorovo pátrání po brutálním vrahovi. Souběžně s ním sleduje příběhy jeho kolegů vyšetřujících další zločiny, které jak se časem ukáže, více či méně souvisí s mrtvolou z nádraží

Alex Grecian - Scotland Yard

Těžko si představit pochmurnější místo než je Londýn, jak ho popisuje Grecian. Do rychle rozrůstající metropole se stahuje spodina z celého království, město je plné prostitutek, zlodějů a vrahů. Mlha a déšť obraz naprostého zmaru dotváří. Jméno hlavního hrdiny úsměvně kontrastuje s jinak beznadějně temným příběhem. Při čtení knihy se nelze zbavit pocitu, že v Londýně těch časů se nedělo nic jiného, než vraždilo, loupilo a unášely malé děti.

„Shaw zkusil kývat hlavou, ale zjevně mu to bolest zhoršovalo. Dlouho stáli a dávali mu čas, aby se vzpamatoval. Nakonec si od Daye vzal sešit i tužku. Sešit si položil naplocho na břicho. Dokonce i hýbat rukou si očividně vyžadovalo velké úsilí, a tak Shaw při psaní nezvedal špičku tužky z papíru. Day sledoval, jak na něm přibývá kudrlinek. Protože Shaw na to, co píše, neviděl, jednotlivé tahy nenapojoval správně a souvislá čára vytvářela mezi jednotlivými písmeny neúmyslná spojení.“

Alex Grecian se kromě samotného vyšetřování z části zaměřuje i na soukromé životy jednotlivých policistů. Dozvídáme se o dětství konstábla Hammersmitha prožitého v uhelném dole či manželce inspektora Daye a její marné snaze být svému manželovi co nejvíc užitečná. Pozoruhodné je vyšetřování sledovat očima vraha, což nám autor průběžně umožňuje. Máme tak možnost vžít se do pocitů a pohnutek, které stojí za jeho chováním.

Alex Grecian - Scotland Yard

Scotland Yard je vcelku detektivka s banální zápletkou. Styl, jakým ji Alex Grecian vypráví je ale natolik jedinečný, že ji staví minimálně o dva pomyslné stupně výš nad žánrově blízkými díly. Místy se z detektivního žánru přesouváme do vod hororu, a to ve chvílích, kdy Grecian s děsivým citem pro detail například popisuje prostředí márnice plné nehybných těl.

Coby velký fanoušek knih Sira Arthura Conana Doyla jsem si od knihy Scotland Yard původně mnoho nesliboval. V mém podvědomí patřil viktoriánský Londýn výhradně Sherlocku Holmesovi a pro další bojovníky za spravedlnost v něm už nebylo zkrátka místo. Teď od svého trochu ukvapeného názoru musím ustoupit. Věřte, že to dělám velice rád.

Související:

Marc Pastor – Zlá žena

Jan Seghers – Spis Rosenherzová

Tom Rob Smith – Dítě číslo 44

Marc Frost – Seznam sedmi

Marc Frost – Šest mesiášů

Sir Arthur Conan Doyle – Pes Baskervillský

Jansonův rozsudek

Jansonův rozsudek

Autor: Robert Ludlum Nakladatelství: Domino Rok vydání: 2004 Počet stran: 515

Paul Janson je agentem ve výslužbě.  Tajné operace pověsil na hřebík a živí se jako bezpečnostní poradce. Firmy si ho najímají, aby jim pomohl se zabezpečením citlivých dat a dalších důležitých věcí, o které žádný byznysman či obchodník nechce přijít. Zkušenosti z práce v tajných službách tady využívá takříkajíc beze zbytku.

Při čekání na letišti Paula osloví Marta Langová – pravá ruka slavného filantropa Petera Novaka. Jejího šéfa unesla skupina teroristů a po Paulovi chce, aby se jej pokusil zachránit. Paul po chvíli váhání souhlasí. Dá dohromady tým bývalých kolegů a společně se vydají na nebezpečnou misi.

Z počátku jde všechno hladce, přesto se nakonec záchranná mise nezdaří. Paul navíc zjišťuje, že mu jde kdosi po krku. Podle způsobů boje a použité techniky to vypadá na profesionální zabijáky, konkrétně lidi z Konzulárních operací, pro které Paul kdysi sám pracoval. Nezbývá mu tedy nic jiného, než se pokusit zůstat naživu a zároveň zjistit, do jaké hry se zapletl.

Robert Ludlum

Jansonův rozsudek splňuje všechny atributy Ludlumových knih.  A to přesto, že tento román Ludlum již nenapsal.  Jansonův rozsudek vyšel dlouhých jedenáct let po Ludlumově smrti. Román vznikl na základě spisovatelových poznámek nalezených v jeho pozůstalosti, o dokončení se postaral některý z nájemných spisovatelů „Ludlumovy literární manufaktury“. Vraťme se ale zpátky ke knize.

V hlavní roli vystupuje hrdina, který se dostane do pozice „jeden proti všem“. Ač o to vůbec nestojí, je okolnostmi zatažen do velké mezinárodní konspirace a sám se pouští do jejího odhalení.  S pomocí dávných přátel jde po stopách vedoucích až do nejvyšších pater politiky.

Janson se zadíval na druhou stranu dvora, nic však neviděl. Theo byl schovaný. Nebo mrtvý. Sykl do mikrofonu. Snažil se, aby tiché tsk splynulo se skřehotem hmyzu a ptáků. Vzápětí uslyšel stejnou odpověď. Katsaris byl na místě a připraven. Musel udělat zásadní rozhodnutí: Je nebezpečné ty chlapy zneškodnit? Nejsou jen návnada? Janson se opatrně napřímil a upřel zrak do oken za železnou mříží.

I když má Janson zkušenosti z mnoha tajných operací a prošel i peklem války ve Vietmanu, dochází k momentům, kdy si musí sáhnout na dno svých sil. Táhne mu na padesátku a nejlepší roky má už za sebou. Kde nestačí fyzicky, pomáhá si důvtipem a zkušenostmi.

Autor se tradičně představuje coby znalec prostředí armády a tajných služeb. Do detailu popisuje postupy, které vládní i jiné tajné organizace používají. Zaměřuje se na konkrétní typy ručních zbraní a čtenáře seznamuje s jejich vlastnostmi a možností použití. Skalní fanoušci vojenské techniky si tak mohou přestávky ve čtení krátit dohledáváním fotografií a dalších informací na internetu.

Související:

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

Robert Ludlum – Hádův faktor

Robert Ludlum – Matlockovo pověření

James Grady – Šest dnů Kondora

Zjevení

 

Zjevení

Autor: C. J. Sansom Nakladatelství: BB Art Rok vydání: 2010 Počet stran: 496

Pokud jste se pustili do čtení téhle recenze, dá se tušit, že jméno C. J. Sansoma vám není neznámé. A když se řekne A, musí se doplnit taky B, proto když mluvíme o C. J. Sansomovi musí zaznít další jméno – Mathew Shardlake.  Zjevení je v pořadí čtvrtou historickou detektivkou se sympatickým právníkem z dob vlády Jindřicha VIII.

V úvodu knihy Shardlake objeví mrtvolu svého dobrého přítele Rogera Elliarda. Tělo je utopené v kašně, na nechtěné úmrtí to tedy nevypadá. Shardlake vraždu bere velmi osobně a okamžitě se pouští po vrahových stopách.

Neuplyne mnoho času a po Londýně se začnou objevovat další mrtvá těla. Nejde však jen o obyčejné vraždy, všichni totiž byly provedeny podle určitého klíče. Vrah postupuje systematicky a při vraždění se inspiruje v biblickém evangeliu v knize Zjevení.

C. J. Sansom

Kromě vražd musí Shardlake řešit i na první pohled méně závažné problémy, jako je nepřístojné chování duševně vyšinutého mladíka Adama Kitea zavřeného v ústavu pro choromyslné nebo rozpadající se manželství pomocníka Baraka.

Zjevení je téměř čítankový příběh boje dobra proti zlu zasazený do Londýna šestnáctého století. V knize jsou zmiňované ulice a místa, pro milovníky britské metropole doporučuji vzít k ruce mapu města, hledat zmíněné ulice, popustit uzdu fantazie a představovat si, jak tato místa před staletími vypadala.

V tehdejší společnosti měla hlavní slovo církev a Bůh byl nadevše. Mathew Shardlake je bezvěrec, který po zkušenostech, částečně popsaných v předchozích knihách, bere otázku náboženství s velkým odstupem. C. J. Sansom ukazuje, jak byla tehdejší společnost rozdělena podle příslušnosti k reformní nebo radikální části církve.

    „Když jsem se probral, moje první myšlenka byla, že jsem umřel a přišel do pekla, protože všude byla spousta kouře a skrze něj prosvítal oheň. Pak jsem v kouři rozeznal kulaté světlé skvrny. Jedna z nich se ke mně přiblížila a na okamžik jsem se lekl, že je to nějaký démon, pak se ale skvrna zformovala v Harsnetovu tvář. Klečel vedle mě a já si uvědomil, že ležím ve vlhké trávě.“

Sansom čtenáře zavádí do královských paláců, kde žil výkvět tehdejší společnosti. Protipólem jsou zaostalé části města, kde živořila chudina a kde byly životní podmínky více než zoufalé. Do podrobného popisu se ale nepouští, nesnaží se ani ukazovat běžný život středověkého člověka. Je to trochu promarněná šance, na druhou stranu je to typické i pro předchozí knihy.

Zjevení má spád i přesto, že Sansom akčními scénami zrovna neplýtvá. Dávkuje je s rozvahou a zaměřuje se hlavně na pátrání po sériovém vrahovi. Tentokrát jde o mimořádně prohnaného zločince, který je po většinu knihy stále krok před svými pronásledovateli.

V pořadí čtvrtý příběh londýnského právníka splňuje beze zbytku všechna očekávání. Jediným rozdílem je snad jen to, že se čte ještě lépe než předchozí romány.

Související:

C. J. Sansom – Temný oheň

C. J. Sansom – Vladař

C. J. Sansom – Rozpuštění

C. J. Sansom – Zima v Madridu

František Niedl – Čtvrtý králův pes

František Niedl – Platnéř

 

Nulté číslo

Nulté číslo

Autor: Umberto Eco Nakladatelství: Argo Rok vydání: 2015 Počet stran: 218

V zatím poslední knize nás Umberto Eco zavádí do redakce nově vznikajícího časopisu Zítřek. Seznámíme se s doktorem Colonnou – literárním zkrachovalcem, kterému je jistým Simeiem nabídnuta pozice šéfredaktora. V pozadí časopisu stojí komtur Vimercate, pro něhož Zítřek není nic jiného než potencionální zbraň proti politickým konkurentům.

Simei doktoru Colonnovi hned v úvodu vysvětlí, jak se věcí mají a dodá, že časopis svůj účel splní i kdyby světlo světa nikdy nespatřil. Za práci a také mlčení Colonnovi slíbí více než slušný honorář. Colonna souhlasí a pustí se do práce. Kromě jiných figurek se tady Colonna setkává s naivní Maiou, které skutečný smysl jejich práce zůstává dlouho utajen. Do redakce patří i  Bragadoccio – nadšenec do konspiračních teorií všeho druhu.

Nulté číslo se odehrává v roce 1992 tedy v době před rozmachem internetu a současně po invazi do Iráku, která je dodnes braná jako revoluce ve zpravodajství. Zároveň se stala jakýmsi dějinným milníkem, který naplno ukázal sílu médií. Irácký konflikt byla zároveň událost, po které si lidé začali uvědomovat, že věci se mohou dít i jinak, než jak jim média tvrdí.

Umberto Eco

V Nultém čísle si však Eco nevystačí pouze s událostmi starými zhruba dvacet let, a jde hlouběji do historie. Prostřednictvím zmíněného Bragadoccia Eco představuje teorii o fingované smrti Benita Mussoliniho a rozvíjí spekulace o přísně tajné organizaci působící během studené války. Koho zajímají méně známé události druhé světové války, bude z Nultého čísla nejspíš nadšen. Zahlcení dějinnými událostmi, jakého jsme byli svědky u předchozího Pražského hřbitova, tady nehrozí.

    “Colonno, “ poučil mě Simei, “něco vám povím. Když v osmapadesátém vláda zavřela veřejné domy, v šedesátých letech kdosi koupil starý nevěstinec v ulici Fiori Chiari a udělal z něho restauraci, s těmi barevnými dlaždicemi velmi šik. A několik pokojíků tam majitel nechal, jak byly, jen dal pozlatit bidety. Neumíte si představit, kolik vzrušených dam prosilo manžele, aby s nimi do těch šmajchlkabinetů zašli, všichni toužili zažít tu atmosféru starých časů…”

Ač Umberto Eco tradičně dává na odiv znalosti historických reálií, Nulté číslo je kniha maximálně současná. Ukazuje praktiky dnešních médií při výrobě zpravodajství a jejich vlivu na veřejné mínění. Zároveň je představuje coby účinnou zbraň v rukou mocných. V České republice o tom ostatně víme své.

Dějová linie příběhu se odvíjí kdesi v pozadí, to hlavní se odehrává ve formě dialogů členů redakce. Kniha je psaná lehkou rukou, přečtení je otázkou několika málo večerů. Pro tvorbu Umberta Eca to je věc nevídaná. Čtivost je podpořena skoro až absurdně velkým fontem, jakým je text vytištěný.

Umberta Eca známe hlavně coby autora velkých románů, v souvislosti s Nultým číslem a rozsahem dvěstědvacet stránek lze mluvit spíše o eseji. V tomto ohledu bude patrně nejeden věrný čtenář zklamán.

Související:

Ladislav Fuks – Příběh kriminálního rady

Levhart

Levhart

Autor: Jo Nesbo Nakladatelství: Kniha Zlín Rok vydání: 2013 Počet stran: 722

Máte přečtené všechny knihy o Harry Holeovi? Pak jste tomuhle policajtovi z Osla nejspíš podlehli stejně jako já. Harry je frajer, který si vás získá, ať chcete nebo ne. Tohle jsem si říkal do doby, než jsem otevřel Levharta. Teď můžu říct, že to je první kniha od Jo Nesba, kterou jsem nedočetl až do konce.

Po vyřešení případu se Sněhulákem Harry zmizí do Hong Kongu, kde se střídavě poflakuje, chlastá, fetuje a taky se lituje. Kromě vyšetřování masových vražd mu tato činnost vždy šla víc než dobře. Asi by v tom i pokračoval, kdyby za ním nepřijela Kaja. Policistka z oddělení vražd dostala za úkol slavného kriminalistu přivézt zpátky. Před časem byla nalezena těla mrtvých umučených žen a policie si neví rady.

Jo Nesbo

Kaje se podaří Harryho přimět k návratu do Osla a rozjet pátrání po vrahovi. Kromě policie se do vyšetřování pouští i agentura Kripos, pro kterou je to příležitost, jak přesvědčit nejvyšší místa, aby vyšetřování veškeré kriminality spadalo výhradně do její kompetence.

Víc než detektivka je Levhart spíš thriller i když oproti předchozímu Sněhulákovi akce tady zase tolik není, za což můžeme jen děkovat. Pouze na zadku tady Harry taky nesedí, rozdá pár ran pěstí a taky nějakou dostane zpátky. Vyzkouší si jaké to je, být zasypán lavinou.

Čtení Levharta připomíná skládání hodinového strojku kolečko po kolečku. V závěru všechny součástky do sebe přesně zapadnou. Součástí pomyslných hodin je i Leopoldovo jablko – ďábelský mechanismus, který byl sestrojen již v dobách kolonií. Nebožákům se vkládal do úst, aby z nich vymohl přiznání.

    „Zastrčil nůž zpátky do pochvy a rozsvítil  světlo u pohovky. Až do téhle chvíle ho nenapadlo, že tahle pohovka je stejná jako pohovka v Havasshytta, že Svaz turistů jistě získal množstevní slevu. Jen potah byl starý, tahle chata je zavřená už několik let, nachází se na příliš nebezpečném místě, neštěstí tu potkalo několik lidí, kteří ve snaze najít chatu ve špatném počasí spadli ze srázu.“ 

Harry Hole se tady z policisty pomalu proměňuje v neohroženého hrdinu, který se dostane z každé šlamastiky. Vždyť jak jinak chápat situaci, kdy si úderem hlavou o hřebík ve zdi úmyslně vymkne čelist, aby z úst dostal právě Leopoldovo jablko?

Jo Nesbo je bývalý muzikant a oblíbené kapely vkládá i do svým knih. Například v Pentagramu Harry o Rolling Stones prohlásí, že jde o nejvíce přeceňovanou kapelu v historii. Tady si na mušku vezme Deep Purple.

Paralelně s vyšetřováním vražd pokračuje Harryho složitý vztah s otcem. Zdravotní stav Holea seniora se rapidně zhoršuje a musí být převezen do nemocnice. Harry ve více či méně střízlivém stavu za ním dochází a v prostředí nemocničního pokoje jsme svědky jejich smíření.

Bohužel se tady Nesbo nevyhne levnému patosu. Pasáže, kde se Harry rozhoduje, zda případ vezme, z neohroženého policajta dělají ufňukanou sebelítostivou holku. Podobně trapnou chvilku zažíváme v samém závěru, kde vysvětluje, proč s nikým nemůže být.

Proč se Nesbo snížil k poplatným trikům, zůstává záhadou. Pro mě to však znamenalo, že jsem Levharta několik stránek před koncem musel zaklapnout.

Související:

Jo Nesbo – Červenka

Jo Nesbo – Netopýr

Jo Nesbo – Lovci hlav

Jo Nesbo – Sněhulák

Jo Nesbo – Spasitel

Šest dnů Kondora

Šest dnů Kondora

Autor: James Grady Nakladatelství: XYZ Rok vydání: 2010 Počet stran: 232

Ronald Malcom pracuje v hlavním sídle Americké literárně historické společnosti. Organizace sídlí ve Washingtonu čtyři bloky za Kongresovou knihovnou. Ve skutečnosti to však není nic jiného, než jedna z poboček CIA, kde Malcom pracuje jako analytik s kódovým označením Kondor.

Název jeho pozice zní možná honosně, v hierarchii organizace je však jenom bezvýznamný úředníček. Jeho pracovní náplní je čtení špionážních románů a detektivek ve kterých hledá inovativní postupy, které by se mohly použít v praxi nebo by naopak mohly ohrozit právě probíhající skutečné mise. Malcoma práce zrovna nenaplňuje, vlastně ho nudí.

Jedno deštivé poledne se vypraví kolegům pro oběd. Zatímco je venku, do firmy vstoupí skupina mužů se samopaly a všechny postřílí. Po návratu je Malcom v šoku, sebere pistoli a uteče. Z telefonní budky zavolá na linku CIA pro mimořádné situace. Malcom nechápe co se stalo, je mu jasné pouze to, že mezi mrtvými měl být i on, a že naživu zůstal pouze náhodou. Také si uvědomuje, že uvnitř CIA operuje další organizace, která ho chce vidět mrtvého.

James Grady

Šest dnů Kondora je dnes již klasický špionážní příběh známý hlavně z filmového zpracování přejmenovaného na Tři dny Kondora s Robertem Redfordem v hlavní roli. Kniha používá vcelku otřepané postupy:

  • hlavní hrdina stojí sám proti spiklencům i proti ochráncům pořádku
  • díky svým znalostem a schopnostem nakonec všechno vyřeší
  • dějová linie obsahuje milostnou zápletku

Více než o román jde u Šest dnů Kondora spíše o novelu složenou zhruba z 50 000 slov. I když se jedná o příběh Ronalda Malcoma, v úvodu si Grady neodpustí podrobný popis fungování některých struktur CIA. Tím zdůrazňuje, jak bezvýznamnou funkci Malcom v celé organizaci zastává.

Kdo viděl film, bude mít čtení o něco zajímavější. Stejně jako mě mu budou naskakovat obrazy z filmu. A to přesto, že kromě zápletky nemá film s knihou mnoho společného. Bude těžké představit si Ronalda Malcoma s jiným obličejem než je Redforův.

Když na motivy knihy vznikl film, byl svého času James Grady z jeho úspěchu rozčarovaný. Snímek totiž dalece zastínil svojí knižní předlohu. Grady později napsal volná pokračování  Stín Kondora a Poslední dny Kondora,  s těmi však takový úspěch nesklidil.

Související:

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

Robert Ludlum – Hádův faktor

Robert Ludlum – Matlockovo pověření

Robert Ludlum – Agent bez minulosti

Dítě číslo 44

Dítě číslo 44

Autor: Tom Rob Smith Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2009 Počet stran: 384

Příběh knihy Dítě číslo 44 se odehrává v Sovětském svazu třicátých, respektive padesátých let minulého století. Je to příznačné, protože v jiných kulisách, než byla tehdejší komunistická krutovláda, si ho lze těžko představit. Pozoruhodné je, že to vypadá, že dnešní Rusko se praktikám tehdejšího Sovětského svazu pomalu ale jistě přibližuje. To sem ale nepatří.

Lev Děmidov je agentem ministerstva státní bezpečnosti (MGB). Je válečným hrdinou z nedávno skončené války a držitelem řady vyznamenání. Komunistickému režimu bezmezně věří a správnosti rozkazů od nadřízených nepochybuje. Tedy aspoň z počátku. Má krásnou ženu pracující jako učitelka na základní škole. Kdyby měli, děti patřili by k vzorným sovětským rodinám.

Tom Rob Smith

    „Dopadl dlaněmi na chodník, málem si zlomil zápěstí. Uslyšel křik a podíval se nahoru. Jeden agent se vykláněl z okna v nejvyšším poschodí. Už o mně vědí, pomyslel si Lev. Přes prudkou bolest v zápěstích se zvedl a uháněl do postranní ulice, kde mělo čekat zaparkované auto. Zarachotily výstřely. Těsně vedle hlavy se mu rozprskla cihlová tříšť.“

Na začátku příběhu je mrtvola malého chlapce nalezená nedaleko železniční tratě. Podle oficiální propagandy socialistický systém vymýtil vraždy, proto hochova smrt může být jedině nešťastná náhoda. Chlapec byl synem jiného agenta MGB Arkadije Fjodoroviče Andrejeva, který se svojí rodinou tvrdí, že byla spáchána brutální vražda. Na Lvovi je, aby to kolegovi a celé jeho rodině rozmluvil. Stále více v něm však hlodají pochybnosti.

Dítě číslo 44

K obratu dojde ve chvíli, kdy Lev Demidov dostane rozkaz, aby zatkl svoji manželku Raisu a obvinil ji ze špionáže. Když to odmítne, jsou oba zatčeni a posláni do vyhnanství zapadlého města na Urale. Jaké je ovšem jejich překvapení, když zjistí, že k vraždám malých dětí dochází i tady. Ač v rozporu se všemi příkazy a nařízeními se oba rozhodnou pátrat po vrahovi na vlastní pěst.

Při popisu reálií tehdejšího Sovětského svazu běhá až mráz po zádech. Tom Rob Smith umístil příběh snad do nejděsivějšího prostředí, jaké si lze v novodobých dějinách představit. Lidé žijí v neustálém strachu, jehož jedním z hnacích motorů je MGB.

Dítě číslo 44 ukazuje zrůdnost socialistického režimu a jeho zničující vliv na život jednotlivce. Lev Děmidov je zcela oddán práci pro režim. Věří, že chytání vlastizrádců je jeho posláním. Pozoruhodné je sledovat jeho proměnu, kdy si postupně uvědomuje hrůznost zřízení, kterému slouží.

Dítě číslo 44

Tom Rob Smith si nevystačil jenom s popisem událostí, ale věnuje se i Lvovým úvahám a pochybnostem o jeho manželství. Stále více si uvědomuje, že s Raisou žijí spíš vedle sebe než spolu. Nemají nic společného, navíc ji podezírá z nevěry a nechává ji sledovat. Cestu k sobě paradoxně začnou nacházet ve chvíli, kdy kromě holých životů nemají nic.

Při psaní se Smith inspiroval skutečným případem masového vraha Andreje Čikatila. Možná proto některé scény popisuje s otevřenou syrovostí a brutalitou. V této souvislosti se můžeme ptát, jak je možné, že vrahovi masakry malých dětí tak dlouho procházely. Jak jsem ale napsal výše, sovětský režim ve své nabubřelosti existenci masového vraha vůbec nepřipouštěl. Bohužel ku škodě desítek nevinných dětí.

Nenapadá mě mnoho věcí, které by se knize daly vytknout. Dítě číslo 44 je skvěle napsaný román s dobrým příběhem a nápaditou zápletkou. Dosud Smith napsal dvě volná pokračování s Lvem Děmidovem a jeho ženou. Podle ohlasů se ale zdá, že kvality první knihy nedosahují ani v nejmenším.