Autor: Robert Ryan Nakladatelství: nakladatelství Plus Rok vydání: 2015 Počet stran: 456
Kdyby Sir Arthur Conan Doyle nedal světu postavu geniálního detektiva Sherlocka Holmese, současná detektivka by sotva vypadala tak, jak ji známe. Z Holmese a jeho společníka doktora Johna Watsona se stal fenomén světového věhlasu, který dokonce mnohonásobně přerostl samotného autora. Stalo se tak ještě za jeho života, což nebývá zrovna běžné. Není divu, že ke konci života mu šel jeho knižní hrdina pěkně na nervy.
Postavu Sherlocka Holmese si „vypůjčilo“ bezpočet spisovatelů, obdivovatelé detektivova brilantního úsudku se našli i mezi tuzemskými autory. Spisovatel Rudolf Čechura, který byl od šedesátých let členem londýnské Společnosti Sherlocka Holmese, napsal soubor povídek Sherlock Holmes v Čechách a jiné příběhy.
Příznivci dua Holmes & Watson se našli i v sousedním Polsku. Waclawa Golembowicze mrzelo, že v původních povídkách nedostal více prostoru Holmesův koníček – chemie. Proto v roce 1967 napsal Chemické příběhy Sherlocka Holmese, kde jeho hrdina naplno využívá svých znalostí ze světa chemie.
Robert Ryan na to šel jinak. Namísto Sherlocka Holmese se zaměřil na jeho přítele a pomocníka doktora Watsona. Coby již pána v letech ho umístil do zákopů první světové války, kde se vrací k původní profesi, tedy vojenskému lékařství. Že tam má plné ruce práce asi netřeba dodávat.
„Popadl mahagonovou krabičku s revolverem ráže pětačtyřicet a vydal se k pokoji Caspara Mylese. Nikdo se neozval. Zaváhal a potom otočil držadlem primitivního západkového systému, protože kláštery očividně nevěřily na klíče nebo soukromí, a vstoupil do místnosti. Závěsy byly ještě zatažené a on je rozhrnul, aby pustil dovnitř trochu bledého ranního světla.“
Zraněných i mrtvých mu pod rukama projde bezpočet. Nikdo se nad tím nepozastavuje a ani Watson, i když jeho humanistické založení trpí. Bere to však jako nutné zlo a zároveň příležitost být i na sklonku života užitečný.
Zpozorní ve chvíli, kdy se objeví zmodralá mrtvola s hrozivou grimasou ve tváři a vyvalenýma očima. Na první pohled je jasné, že voják umíral v příšerných křečích. Nejdřív se zdá, že jde o oběť plynového útoku, jenže v dané oblasti se žádný neuskutečnil. Watson se na vlastní pěst pouští do vyšetřování. Časem začne podobně znetvořených těl přibývat.
Samo o sobě udělat z doktora Watsona hlavní postavu příběhu byl originální nápad, stejně jako umístit ho na bojiště první světové války. Jeho postava vystupuje civilně a snadno uvěřitelně. Při řešení problémů neustále o svých schopnostech pochybuje a v duchu se sám sebe ptá, jak by se zachoval jeho přítel a učitel. Válečný konflikt je tady vykreslený realisticky a bez zbytečného patosu.
Kromě Watsonova pátrání po pachateli hrůzných činů Robert Ryan v knize vystavěl několik dalších dějových linií dílčích postav. Otázkou je, proč to udělal, na příběh ani závěrečné rozuzlení záhady nemají prakticky žádný vliv. Kniha se tak čte rozvláčně, příběh se rozmělňuje a tempo vyprávění zbytečně zpomaluje.
S odstupem století, kdy Sir Arthur Conan Doyle začal psát první Holmesovy příběhy, působí jeho dílo téměř archaicky. Ryan se částečně pokouší na tento styl navázat, výsledkem jsou ale více než čtyři stovky stránek někdy až únavného textu. Když se za polovinou knihy musíte do čtení skoro nutit, není všechno úplně v pořádku.
S trochou ironie můžeme za archaismy považovat i překlepy, kterými se kniha jenom hemží. V dnešní době se s nimi již téměř nesetkáváme, v dobách minulého režimu ale byly vcelku běžné. Dosud u nás vyšla dvě pokračování Watsonovy reinkarnace nazvané Záhada mrtvých mužů a Mrtví nikam neutečou. Ač se považuji za velkého příznivce Sherlocka Holmese a doktora Johna Watsona, budu se hodně rozmýšlet, zda se k dílu Roberta Ryana ještě někdy vrátím.
Související:
Elizabeth Speller – Návrat kapitána Johna Emmeta
Robert Merle – Víkend na Zuydcoote
Robert Merle – Pro nás slunce nevychází
