Archiv pro štítek: detektivní román

Krajinou mrtvých mužů

Autor: Robert Ryan Nakladatelství: nakladatelství Plus Rok vydání: 2015 Počet stran: 456

Kdyby Sir Arthur Conan Doyle nedal světu postavu geniálního detektiva Sherlocka Holmese, současná detektivka by sotva vypadala tak, jak ji známe. Z Holmese a jeho společníka doktora Johna Watsona se stal fenomén světového věhlasu, který dokonce mnohonásobně přerostl samotného autora. Stalo se tak ještě za jeho života, což nebývá zrovna běžné. Není divu, že ke konci života mu šel jeho knižní hrdina pěkně na nervy.

Postavu Sherlocka Holmese si „vypůjčilo“ bezpočet spisovatelů, obdivovatelé detektivova brilantního úsudku se našli i mezi tuzemskými autory. Spisovatel Rudolf Čechura, který byl od šedesátých let členem londýnské Společnosti Sherlocka Holmese, napsal soubor povídek Sherlock Holmes v Čechách a jiné příběhy.

Příznivci dua Holmes & Watson se našli i v sousedním Polsku. Waclawa Golembowicze mrzelo, že v původních povídkách nedostal více prostoru Holmesův koníček – chemie. Proto v roce 1967 napsal Chemické příběhy Sherlocka Holmese, kde jeho hrdina naplno využívá svých znalostí ze světa chemie.

Robert Ryan na to šel jinak. Namísto Sherlocka Holmese se zaměřil na jeho přítele a pomocníka doktora Watsona. Coby již pána v letech ho umístil do zákopů první světové války, kde se vrací k původní profesi, tedy vojenskému lékařství. Že tam má plné ruce práce asi netřeba dodávat.

„Popadl mahagonovou krabičku s revolverem ráže pětačtyřicet a vydal se k pokoji Caspara Mylese. Nikdo se neozval. Zaváhal a potom otočil držadlem primitivního západkového systému, protože kláštery očividně nevěřily na klíče nebo soukromí, a vstoupil do místnosti. Závěsy byly ještě zatažené a on je rozhrnul, aby pustil dovnitř trochu bledého ranního světla.“

Zraněných i mrtvých mu pod rukama projde bezpočet. Nikdo se nad tím nepozastavuje a ani Watson, i když jeho humanistické založení trpí. Bere to však jako nutné zlo a zároveň příležitost být i na sklonku života užitečný.

Zpozorní ve chvíli, kdy se objeví zmodralá mrtvola s hrozivou grimasou ve tváři a vyvalenýma očima. Na první pohled je jasné, že voják umíral v příšerných křečích. Nejdřív se zdá, že jde o oběť plynového útoku, jenže v dané oblasti se žádný neuskutečnil. Watson se na vlastní pěst pouští do vyšetřování. Časem začne podobně znetvořených těl přibývat.

Samo o sobě udělat z doktora Watsona hlavní postavu příběhu byl originální nápad, stejně jako umístit ho na bojiště první světové války. Jeho postava vystupuje civilně a snadno uvěřitelně. Při řešení problémů neustále o svých schopnostech pochybuje a v duchu se sám sebe ptá, jak by se zachoval jeho přítel a učitel. Válečný konflikt je tady vykreslený realisticky a bez zbytečného patosu.

Kromě Watsonova pátrání po pachateli hrůzných činů Robert Ryan v knize vystavěl několik dalších dějových linií dílčích postav. Otázkou je, proč to udělal, na příběh ani závěrečné rozuzlení záhady nemají prakticky žádný vliv. Kniha se tak čte rozvláčně, příběh se rozmělňuje a tempo vyprávění zbytečně zpomaluje.

S odstupem století, kdy Sir Arthur Conan Doyle začal psát první Holmesovy příběhy, působí jeho dílo téměř archaicky. Ryan se částečně pokouší na tento styl navázat, výsledkem jsou ale více než čtyři stovky stránek někdy až únavného textu. Když se za polovinou knihy musíte do čtení skoro nutit, není všechno úplně v pořádku.

S trochou ironie můžeme za archaismy považovat i překlepy, kterými se kniha jenom hemží. V dnešní době se s nimi již téměř nesetkáváme, v dobách minulého režimu ale byly vcelku běžné. Dosud u nás vyšla dvě pokračování Watsonovy reinkarnace nazvané Záhada mrtvých mužů a Mrtví nikam neutečou. Ač se považuji za velkého příznivce Sherlocka Holmese a doktora Johna Watsona, budu se hodně rozmýšlet, zda se k dílu Roberta Ryana ještě někdy vrátím.

Související:

Elizabeth Speller – Návrat kapitána Johna Emmeta

Robert Merle – Víkend na Zuydcoote

Robert Merle – Pro nás slunce nevychází

 

V lese visí anděl

Autor: Samuel Bjørk Nakladatelství: nakladatelství Plus Rok vydání: 2015 Počet stran: 384

Mrtvá šestiletá děvčátka pověšená v lese v upravených nažehlených šatech, se školními aktovkami a cedulí “Cestuji sama” jsou středobodem detektivního románu V lese visí anděl. Po stopách vraha se pouští na první pohled nesourodá dvojice vyšetřovatelů – Holger Munch a Mia Krügerová.

Munch je stárnoucí policejní veterán s rozpadlým manželstvím, kily navíc a zálibou v jídle a kouření. Mia byla policejní celebritou s řadou úspěchů na kontě. Nyní je to jen zlomená a opuštěná žena systematicky pracující na tom, aby skončila se svým životem.

Pod románem V lese visí anděl je podepsaný Samuel Bjørk což je pseudonym slavného norského spisovatele, autora divadelních her, zpěváka a skladatele Frodeho Sandera Øiena. Na kontě má již několik knih, tentokrát jde však o první detektivní román.

„Když se Tobias Iversen plazil při kraji kopečku, snažil se co nejvíce přikrčit. Seshora měl na usedlost dobrý výhled. Stan postavil kousek za stromy, kde ho nikdo nemohl zahlédnout, a přenocoval v něm. Původně se chtěl vrátit, ale po setkání s dívkou v šedých šatech tady prostě musel zůstat. Ráchel. Tak se jmenuje. Napsala mu vzkaz, požádala ho o pomoc.“

Najdeme tady typické atributy toho, čemu se před lety začalo říkat „severská detektivka“. Příběh tvoří několik dějových linií vyprávěných řadou více či méně důležitých postav. Postupně autor odrývá souvislosti a vazby mezi nimi a objasňuje jejich role v příběhu. S přibývajícími stránkami se osudy začnou splétat dohromady.

Kouzlo severského žánru je v peripetiích, které musí hlavní postavy řešit mimo vyšetřování, tedy ve svém soukromém životě. Ne jinak je tomu i tady. Holger Munch ani Mia Krügerová to nemají v životě zrovna jednoduché. Kromě vnučky Holgerovi v životě mnoho radostí nezbylo, Mia přišla o všechny členy rodiny a sebevražda se jí aspoň z počátku zdá jako jediné řešení.

 

V lese visí anděl se čte velmi příjemně, tedy pokud se dá takto mluvit o textu pojednávajícím o vyšetřování vražd malých holčiček předškolního věku. Ačkoliv se bavíme o téměř čtyřech stovkách stránek textu, V lese visí anděl se dá zvládnout přečíst doslova za pár dnů. Svižnost čtení ještě zrychlují poměrně krátké kapitoly.

Nepatřím mezi čtenáře, kteří se při čtení snaží odhalit pachatele dřív, než kniha skončí. Nepokoušel jsem se o to ani tentokrát. Pár dní poté, co jsem román dočetl můžu říct, že autor Samuel Bjørk již v druhé polovině odhalí dost indícií k tomu, aby nějaký bystrý „soukromý detektiv“ záhadu rozlouskl dřív, než kniha skončí. Jestli se o to pokusíte, nechám na vás.

Související:

Henning Mankell – Číňan

Henning Mankell – Neklidný muž

Jo Nesbo – Přízrak

Jo Nesbo – Levhart

Jo Nesbo – Sněhulák

Jo Nesbo – Spasitel

Jo Nesbo – Netopýr

Jussi Adler-Olsen – Složka 64

Jussi Adler-Olsen – Žena v kleci

Jussi Adler-Olsen – Vzkaz v láhvi

Jussi Adler-Olsen – Zabijáci

Utajovaný projev

Autor: Tom Rob Smith Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2011 Počet stran: 352

Utajovaný projev je volným pokračováním úspěšné knihy Dítě číslo 44. I tentokrát sledujeme Lva Děmidova a jeho ženu Raisu snažící se o normální život v kulisách kruté totality tehdejšího Sovětského svazu. Lev již není u tajné policie, místo toho pracuje v oddělení vražd. Společně s manželkou Raisou adoptovali Zoju a Jelenu, dvě dívky, jejichž rodiče byly zavražděny Lvovým kolegou v předchozí knize.

Pocit viny za jejich smrt byl jedním z důvodů adopce. Ani několik let poté se Lvovi nepodařilo najít k Zoje cestu. Dívka ho nenávidí a dokonce plánuje jeho smrt. Několika lidem, jejichž minulost je spojená s nechvalně proslavenými čistkami, kdosi posílá krabice s fotografiemi zabitých a umučených lidí. Lva Děmidova se věc z počátku netýká. Aspoň prozatím.

Středobodem knihy Utajovaný projev je skutečná historická událost roku 1956. Tehdejší generální tajemník Nikita Chruščov šokoval nejen Sovětský svaz, ale i celý svět, když na 20. sjezdu sovětských bolševiků odsoudil kult osobnosti Josifa Visarionoviče Stalina a jeho diktátorské praktiky označil za zločinné. Zatímco část obyvatelstva tuto zprávu přivítalo s opatrnou radostí, členy bezpečnostních složek či přímo tajné policie, které se na zločinech přímo podílely, vyloženě rozzlobil. Role se totiž najednou obrátily a z lovců se stala lovná zvěř. Lidé si s nimi chtěli vyřizovat účty za spáchaná příkoří.

„Dívka bezmocně vzhlédla k namířené pistoli. Než stačila žena vystřelit podruhé, vyhoupl se jí Mališ na záda a zaryl jí prsty do očí. Ňurinová se rozječela, upustila zbraň, zběsile mu zatínala nehty do rukou. Chlapec ještě zesílil tlak a křikl na Zoju: „Dveře!“

V souvislosti s Utajovaným projevem se logicky nabízí srovnání s předchozím dílem Dítě číslo 44. V tomto ohledu Utajovaný projev vcelku pokulhává. Ačkoliv bylo Dítě číslo 44 vymyšleným konstruktem, přesto si uchoval důvěryhodnost a uvěřitelnost. Utajovaný projev je však jen těžko uvěřitelný příběh. Nic proti fabulacím, pokud mají své opodstatnění a aspoň trochu dávají smysl. Tady však Tom Rob Smith vyloženě pokouší čtenářovu trpělivost a testuje, jak až daleko může zajít.

Autor nechá Lva Děmidova zavřít do trestaneckého tábora, kde vyvolá povstání, aby ho vzápětí nechal uprchnout. Budiž. Později jej společně s Raisou vyšle do Budapešti, kde zrovna zuří protisovětské povstání, aby zachránili adoptivní dceru Zoju. Jsme svědky scény, kdy vzbouřenci strhnou Leninovu sochu, hlavu zachytí za auto a tahají po náměstí. Zoju nenapadne nic lepšího, než si ji osedlat a vozit se po ní. A takto bych mohl pokračovat.

Ponechme stranou nesmysly i nelogické chování některých postav, jakých je kniha plná. Na Utajovaný projev můžeme pohlížet i z jiného úhlu. Je to výpověď o hrůzách komunistického režimu, který vlastní občany zavíral do gulagů, fyzicky i psychicky týral a zabíjel. Výpověď je to o to děsivější, když si uvědomíme, že i v dnešní době se najdou tací, kteří takové praktiky schvalují a komunismus obdivují. Utajovaný projev je kniha o beznaději, smrti, utrpení, ale také o lásce, hledání, nacházení a odpuštění.

Související:

Tom Rob Smith – Dítě číslo 44

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Elizabeth Speller – Návrat kapitána Johna Emmetta

Robert Merle – Muži pod ochranou

Cizí země

Autor: Charles Cumming Nakladatelství: Vyšehrad Rok vydání: 2016 Počet stran: 320

Špionážní romány můžeme v zásadě rozdělit do dvou skupin. V první jsou ty věrohodné, u kterých si říkáme, že by se více méně mohly odehrát i ve skutečnosti. Příběh dává smysl, jednání postav i akční scény, pokud tam jsou, působí uvěřitelně. Ve druhé skupině jsou pak ostatní romány. Obě skupiny mají svá pro a proti a záleží spíš na nás, co od nich čekáme a kam až jsme ochotni nechat se autorovou fantazií zavléci. Cizí země od Charlese Cumminga se nachází někde mezi oběma kategoriemi.

Cizí země začíná ve chvíli, kdy jsou při letní dovolené v Egyptě brutálně zavražděni manželé Malotovi z Francie. O několik dní později zmizí Amelie Leveneová – nově zvolená šéfka britské MI6. Shodou okolností to je pár týdnů před datem nástupu na novou pozici. Tajná služba chce věc řešit mimo dosah médií a vzpomene si na svého bývalého zaměstnance – Thomase Kella, který byl před časem „odejit“ ze služeb Jejího veličenstva. Na Thomasovi je, aby Amelii našel dřív, než se zpráva o jejím zmizení dostane na veřejnost.

Vydává se tedy do Francie, kde by se podle zjištěných informací budoucí šéfová MI6 měla nacházet. Nejdříve to vypadá, že se dáma jen „zapomněla“ s nějakým milencem. Časem Thomas zjistí, že situace je mnohem vážnější. Kromě svěřeného úkolu musí vyřešit ještě jeden – rozpadající se manželství.

„Kell ležel na Ameliině posteli a chystal se k několikahodinovému odpočinku, když konečně dorazila zpráva. Vstal z postele, zadal do sejfu čtyřmístný kód a uslyšel uklidňující zvuk odemykajícího se zámku. Dveře v pantech se svou vlastní vahou otevřely.“ 

Cizí země vychází z otřepaného modelu vysloužilého agenta na cestě za vyřešením záhady a očištěním svého jména. Je to sice klišé, přesto stále funguje jak ve špionážních románech, tak i v detektivkách staré drsné školy. Akční scény či pěstní souboje tady nečekejte.

Thomas Kell je agent, který má ledacos za sebou, přesto si v zabíjení a násilných konfrontacích zrovna nelibuje. Problémy raději řeší s rozvahou a rozumem. Má mnohaleté zkušenosti z oboru a navíc spoustu užitečných kontaktů po celém světě. Když se třeba ocitne v Paříži a potřebuje drobnou službu, hned ví, na koho se obrátit.

Byť se jedná o špionážní román, Cizí země je vcelku lehké čtení. Knihu ocení i čtenáři, kteří se za fanoušky tajných agentů nepovažují. Charles Cumming píše civilně, drží se při zemi a fantazii nepouští z uzdy víc, než je zdrávo. Většina popsaných situací působí věrohodně a realisticky.

Jistě, najde se pár momentů, kdy autor překročí pomyslnou hranici a nám se objeví úsměv na tváři. K takové situaci dojde při setkání Kella s manželi Knightovými v Paříži. Postava pana Knighta je skoro až komická. Do jisté míry to je podobné i u únosců, víc už ale prozrazovat nebudu.

Jednoduše řečeno je celkem jedno, zda knihu zařadíme do první či druhé skupiny, o kterých byla zmínka v úvodu. Cizí země je napínavé a přesto pohodové čtení. Tato a další podobné knihy mohou fungovat jako protipól neveselým událostem a informacích o činnostech tajných ruských čínskcýh tajných služeb, které dnes a denně prosakují na povrch.

Související:

C. J. Sansom – Zima v Madridu

Robert Ludlum – Matlockovo pověření

Robert Ludlum – Agent bez minulosti

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

James Grady – Šest dnů Kondora

Robert Ludlum – Hádův faktor

 

Křik Halidonu

Autor: Robert Ludlum Nakladatelství: Domino Rok vydání: 1999 Počet stran: 415

Stejně jako každý literární žánr, tak i ten špionážní nebo chcete-li politický román má svoje klasiky. Kdo se aspoň částečně orientuje, jako první mu na mysl vytanou Frederick Forsyth, Graham Greene nebo John le Carré. Je jich mnohem víc, proš je ale všechny vypisovat? S velkým zdráháním uvádím i Dana Browna. Spíše než spisovatel to je literární dělník toužící po slávě a penězích a kvůli tomu je schopen před celým světem dělat ze sebe hňupa. Ostatně téměř pohrdlivý postoj nedávno zesnulého Umberta Eca k Brownovi hovoří za vše. 

Kdo tady ale rozhodně nesmí chybět, je Robert Ludlum. Během života, který před šestnácti lety pohasl, si vysloužil přízvisko “čtivý Forsyth.” Tady asi není třeba cokoliv dodávat. Jeho někdy až neuvěřitelná znalost prostředí tajných služeb, postupů policie, ale i zákulisních politických her mu dávala potenciál, kterého při psaní využíval.

Bohužel po jeho smrti pod jménem Robert Ludlum začaly vycházet tituly nemající s jeho psaním pranic společného. Nakladatelství vlastnící práva se rozhodlo dál vydělávat peníze na jeho jménu. To ale není případ Křiku Halidonu, první vydání totiž spatřilo světlo světa již v roce 1975. Mimochodem jej Ludlum napsal pod pseudonymem Jonathan Ryder.

Alex McAuliff je zkušený a ve svém oboru respektovaný geolog mající za sebou řadu vědeckých výprav. Společnost Dunstone se na něj obrátí s nabídkou vést výpravu do hloubi jamajské džungle za účelem jistého projektu. Odměna je více než štědrá – dva miliony dolarů. Členy výpravy si McAuliff může vybrat sám, o pravém účelu výpravy však musí pomlčet.

Nedlouho po skončení schůzky se zástupci Dunstone se na něj obrátí agent britské tajné služby. McAuliff se dozvídá, že jedna taková výprava již před časem proběhla a všichni její členové během ní zemřeli. Podezřelí jsou právě lidé z Dunstone. MI5 začne McAluliffa připravovat na nelehký úkol, který ho na Jamajce čeká. Ovšem i ona má svoje zájmy. Alex McAuliff se tak ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny, kromě odhalení, o co na Jamajce doopravdy jde, musí to nejdůležitější – přežít.

„A pak ho McAuliff uviděl. Za pomalu se zavírajícími dveřmi, na zadním konci chodby. Zavalitého muže ve tmavém saku a světlých kalhotách. Právě odemkl dveře a chystal se vstoupit do pokoje; při tom si odhrnul sako, aby vrátil klíče do kapsy u kalhot. Pod sakem zazářila žlutá košile. Dveře výtahu se zavřely.“

Stojí za to položit vedle sebe knihy vyšlé před desítkami let a těmi, které se v nabídce knihkupectví objevily relativně nedávno. Dnešní tituly nesoucí Ludlumovo jméno jsou jako vystřižené ze série o nesmrtelném agentovi Jamesi Bondovi. Jedna akce střídá druhou, děj má spád a spíše než o literaturu jde o popisy klipů. Čtenář nemusí čekat dlouho, aby věděl, s kým má tu čest, kdo kope za hodné a kdo za ty zlé.

Křik Halidonu je vyprávěn o poznání pomaleji, leckdo by mohl říct rozvláčněji. Scény jsou popisovány s větším rozmyslem a dějové zvraty si tak trochu dávají načas. Při popisu tehdejších reálií občas narazíme i na roztomilý archaismus a o to snáze se přeneseme do sedmdesátých let minulého století.

Křik Halidonu jinak splňuje všechny atributy předchozích i budoucích knih Roberta Ludluma. Opět tady máme hrdinu, který se nikoliv vlastním přičiněním připlete do „velké hry velkých hochů“ a je postaven do role “sám proti všem”. Tedy když nepočítáme krásnou ženu, která nesmí chybět a v níž hlavní hrdina najde nejen morální oporu.    

Křik Halidonu je sázka na jistotu. Je to precizně napsaný špionážní román, jaký od klasika žánru můžeme čekat. Samozřejmě je možné, že čtenář zvyklý na rychlé čtení, nad pozvolna vyprávěným příběhem ohrne nos. To je ale problém čtenářův nikoliv pana spisovatele. 

Související:

Robert Ludlum – Jansonův rozsudek

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

Robert Ludlum – Matlockovo ultimátum

Robert Ludlum – Agent bez minulosti

James Grady – Šest dnů Kondora

Robert Ludlum – Hádův faktor

Plavec

Joakim Zander - Plavec

Autor: Joakim Zander Nakladatelství: Host / Krimi román Rok vydání: 2015 Počet stran: 384

Můžeme tomu říkat třeba podezíravost, ale knihy s velkou reklamou ve mně budí nedůvěru. Když vidím poutače v metru nad eskalátory, na bannerech a kdoví kde ještě, začnou ve mně hlodat pochybnosti. Pak se mi dostane svazek do ruky, na přebalu se dočtu, jaké významné noviny na ni napsaly pochvalnou recenzi, nebo jaký slavný spisovatel ji vychválil, je prakticky rozhodnuto. Knihu vracím do regálu a můj zájem uvadá.

Pořád totiž věřím, že dobrá kniha se prodá sama, lidi si o ní zkrátka mezi sebou řeknou. O reklamě na knihy resp. o přebalech knih se třeba rozepíšu v budoucnu v samostatné glose, dnes bych se rád věnoval Plavci. Na rozdíl od jiných totiž tentokrát místo zpátky do police knihkupectví putoval k pokladně obchodu. Bohužel. 

Joakim Zander - Plavec

Příběh Plavce začíná v osmdesátých letech minulého století v syrském Damašku, kde pumový útok na auto amerického tajného agenta jeho manželku. Agent zůstane naživu a s ním i jeho několikaměsíční dcera. Vzhledem k okolnostem ji musí opustit a nechat na tamní ambasádě. Kromě opuštění dítěte ho tíží pocity viny i za to, že obětí útoku měl být on sám.

O třicet let později se na Klaru Walldéenovou, zaměstnankyni Evropského parlamentu, obrátí bývalý přítel Mahmúd Šammúš s žádostí o pomoc. Coby bývalému agentovi tajné služby se do rukou dostaly důležité informace. Zveřejnění těchto dat by mělo nedozírné následky mezinárodního rozsahu. Je ve státním zájmu, aby se po dokumentech slehla zem včetně osob, které je mají u sebe.

S agenty CIA v patách se dvojice vydává na cestu s velmi nejistým koncem. Někdy v té době se na právníka prestižní právnické firmy Georga Lööweho obrátí záhadný klient s nabídkou, kterou by většina advokátních kanceláří ihned odmítla.

„Mahmúdovi stačil jediný letmý pohled na jeho obličej, aby pochopil, že něco není v pořádku. Cyril byl bledý a pohledem těkal směrem ke schodům. Očividně nevěděl, co si počít s rukama. Nejdřív je natáhl ke Klaře, ale vzápětí si to rozmyslel. Zkusil si zastrčit levou ruku do kapsy, hned ji však zase vytáhl. Bylo evidentní, že tohle už není slibný francouzský politik, ale zlomený člověk.“ 

Plavec je vyprávěný z pohledu několika aktérů, čtenář má tak ucelený přehled o tom, v jaké situaci se která z postav právě nachází a co se jí honí hlavou. Je to forma vyprávění, která baví, u Plavce ale otravuje, pohledy se totiž střídají až příliš rychle.

Každému „vstupu“ je místy věnováno doslova jenom několik stránek. Pak dojde k pomyslnému střihu a už jsme zase jinde. Důvod je jednoduchý,  čtení rychleji odsýpá, mně to ale zhruba od poloviny začalo obtěžovat. Naopak osvěžující je prokládání scén z dávné historie s událostmi ze současnosti.

Joakim Zander - Plavec

I když je Plavec titulovaný jako „špionážní thriller“, o práci tajných služeb se toho v něm mnoho nedozvíte. Joakim Zander  pracoval řadu let v Evropském parlamentu, prostředí tedy zná velmi dobře. Nabízí se otázka, proč své zkušenosti v knize lépe nezúročil.

Charaktery postav tady mnoho místa rovněž nedostanou, což je velká škoda. U jedné se Joakim Zander sice pokusil o jakýsi charakterní vývoj, bohužel  chybí podrobnější vysvětlení pohnutek za jakých ke změně chování došlo. Výsledek tak nepůsobí příliš důvěryhodně.

Věřím informacím nakladatelství, že se Plavec držel řadu měsíců na předních pozicích žebříčků prodejnosti v mnoha zemích. Věřím i tomu, že kniha byla přeložena do desítek jazyků. Pro mě to je ale jen jedna z mnoha knih, které jsem přečetl a na které si za měsíc ani nevzpomenu. Gratuluji Nakladatelství Host za solidní propagaci díla, kvalitě knihy to ale mnoho nepřidalo.

Související:

James Grady – Šest dnů Kondora

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

Robert Ludlum – Hádův faktor

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Agent bez minulosti

Robert Ludlum – Matlockovo pověření

Scotland Yard

Alex Grecian - Scotland Yard

Autor: Alex Grecian Nakladatelství: Argo Rok vydání: 2015 Počet stran: 392

Pokud máte rádi příběhy Sherlocka Holmese od Sira Arthura Conana Doyla stejně jako já, pak vás dost možná baví i seriály jako je Ripper Street či Whitechapel odehrávající se v Londýně na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Vůbec v poslední době o sobě dávají vědět tvůrci odkazující k dobám vlády královny Viktorie. Literární čtenáře potěší, že tento trend, pokud tomu tak budeme říkat, se promítl i do literatury. Kniha Scotland Yard od Alexe Greciana je názornou ukázkou.

Alex Grecian - Scotland Yard

Jsme v Londýně roku 1898 nedlouho poté, co legendární Jack Rozparovač ukončil své vražedné běsnění. Neznamená to ale, že by si město oddechlo. Zločinů se páchá čím dál víc a Londýňané po zkušenosti s Rozparovačem policii přestali věřit. Nález kufru na nádraží s rozřezaným policistou uvnitř situaci nezlepší.

Vyšetřováním je pověřen nováček v policejním sboru inspektor Day. Alex Grecian nechává čtenáře sledovat inspektorovo pátrání po brutálním vrahovi. Souběžně s ním sleduje příběhy jeho kolegů vyšetřujících další zločiny, které jak se časem ukáže, více či méně souvisí s mrtvolou z nádraží

Alex Grecian - Scotland Yard

Těžko si představit pochmurnější místo než je Londýn, jak ho popisuje Grecian. Do rychle rozrůstající metropole se stahuje spodina z celého království, město je plné prostitutek, zlodějů a vrahů. Mlha a déšť obraz naprostého zmaru dotváří. Jméno hlavního hrdiny úsměvně kontrastuje s jinak beznadějně temným příběhem. Při čtení knihy se nelze zbavit pocitu, že v Londýně těch časů se nedělo nic jiného, než vraždilo, loupilo a unášely malé děti.

„Shaw zkusil kývat hlavou, ale zjevně mu to bolest zhoršovalo. Dlouho stáli a dávali mu čas, aby se vzpamatoval. Nakonec si od Daye vzal sešit i tužku. Sešit si položil naplocho na břicho. Dokonce i hýbat rukou si očividně vyžadovalo velké úsilí, a tak Shaw při psaní nezvedal špičku tužky z papíru. Day sledoval, jak na něm přibývá kudrlinek. Protože Shaw na to, co píše, neviděl, jednotlivé tahy nenapojoval správně a souvislá čára vytvářela mezi jednotlivými písmeny neúmyslná spojení.“

Alex Grecian se kromě samotného vyšetřování z části zaměřuje i na soukromé životy jednotlivých policistů. Dozvídáme se o dětství konstábla Hammersmitha prožitého v uhelném dole či manželce inspektora Daye a její marné snaze být svému manželovi co nejvíc užitečná. Pozoruhodné je vyšetřování sledovat očima vraha, což nám autor průběžně umožňuje. Máme tak možnost vžít se do pocitů a pohnutek, které stojí za jeho chováním.

Alex Grecian - Scotland Yard

Scotland Yard je vcelku detektivka s banální zápletkou. Styl, jakým ji Alex Grecian vypráví je ale natolik jedinečný, že ji staví minimálně o dva pomyslné stupně výš nad žánrově blízkými díly. Místy se z detektivního žánru přesouváme do vod hororu, a to ve chvílích, kdy Grecian s děsivým citem pro detail například popisuje prostředí márnice plné nehybných těl.

Coby velký fanoušek knih Sira Arthura Conana Doyla jsem si od knihy Scotland Yard původně mnoho nesliboval. V mém podvědomí patřil viktoriánský Londýn výhradně Sherlocku Holmesovi a pro další bojovníky za spravedlnost v něm už nebylo zkrátka místo. Teď od svého trochu ukvapeného názoru musím ustoupit. Věřte, že to dělám velice rád.

Související:

Marc Pastor – Zlá žena

Jan Seghers – Spis Rosenherzová

Tom Rob Smith – Dítě číslo 44

Marc Frost – Seznam sedmi

Marc Frost – Šest mesiášů

Sir Arthur Conan Doyle – Pes Baskervillský

Jansonův rozsudek

Jansonův rozsudek

Autor: Robert Ludlum Nakladatelství: Domino Rok vydání: 2004 Počet stran: 515

Paul Janson je agentem ve výslužbě.  Tajné operace pověsil na hřebík a živí se jako bezpečnostní poradce. Firmy si ho najímají, aby jim pomohl se zabezpečením citlivých dat a dalších důležitých věcí, o které žádný byznysman či obchodník nechce přijít. Zkušenosti z práce v tajných službách tady využívá takříkajíc beze zbytku.

Při čekání na letišti Paula osloví Marta Langová – pravá ruka slavného filantropa Petera Novaka. Jejího šéfa unesla skupina teroristů a po Paulovi chce, aby se jej pokusil zachránit. Paul po chvíli váhání souhlasí. Dá dohromady tým bývalých kolegů a společně se vydají na nebezpečnou misi.

Z počátku jde všechno hladce, přesto se nakonec záchranná mise nezdaří. Paul navíc zjišťuje, že mu jde kdosi po krku. Podle způsobů boje a použité techniky to vypadá na profesionální zabijáky, konkrétně lidi z Konzulárních operací, pro které Paul kdysi sám pracoval. Nezbývá mu tedy nic jiného, než se pokusit zůstat naživu a zároveň zjistit, do jaké hry se zapletl.

Robert Ludlum

Jansonův rozsudek splňuje všechny atributy Ludlumových knih.  A to přesto, že tento román Ludlum již nenapsal.  Jansonův rozsudek vyšel dlouhých jedenáct let po Ludlumově smrti. Román vznikl na základě spisovatelových poznámek nalezených v jeho pozůstalosti, o dokončení se postaral některý z nájemných spisovatelů „Ludlumovy literární manufaktury“. Vraťme se ale zpátky ke knize.

V hlavní roli vystupuje hrdina, který se dostane do pozice „jeden proti všem“. Ač o to vůbec nestojí, je okolnostmi zatažen do velké mezinárodní konspirace a sám se pouští do jejího odhalení.  S pomocí dávných přátel jde po stopách vedoucích až do nejvyšších pater politiky.

Janson se zadíval na druhou stranu dvora, nic však neviděl. Theo byl schovaný. Nebo mrtvý. Sykl do mikrofonu. Snažil se, aby tiché tsk splynulo se skřehotem hmyzu a ptáků. Vzápětí uslyšel stejnou odpověď. Katsaris byl na místě a připraven. Musel udělat zásadní rozhodnutí: Je nebezpečné ty chlapy zneškodnit? Nejsou jen návnada? Janson se opatrně napřímil a upřel zrak do oken za železnou mříží.

I když má Janson zkušenosti z mnoha tajných operací a prošel i peklem války ve Vietmanu, dochází k momentům, kdy si musí sáhnout na dno svých sil. Táhne mu na padesátku a nejlepší roky má už za sebou. Kde nestačí fyzicky, pomáhá si důvtipem a zkušenostmi.

Autor se tradičně představuje coby znalec prostředí armády a tajných služeb. Do detailu popisuje postupy, které vládní i jiné tajné organizace používají. Zaměřuje se na konkrétní typy ručních zbraní a čtenáře seznamuje s jejich vlastnostmi a možností použití. Skalní fanoušci vojenské techniky si tak mohou přestávky ve čtení krátit dohledáváním fotografií a dalších informací na internetu.

Související:

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

Robert Ludlum – Hádův faktor

Robert Ludlum – Matlockovo pověření

James Grady – Šest dnů Kondora

Zjevení

 

Zjevení

Autor: C. J. Sansom Nakladatelství: BB Art Rok vydání: 2010 Počet stran: 496

Pokud jste se pustili do čtení téhle recenze, dá se tušit, že jméno C. J. Sansoma vám není neznámé. A když se řekne A, musí se doplnit taky B, proto když mluvíme o C. J. Sansomovi musí zaznít další jméno – Mathew Shardlake.  Zjevení je v pořadí čtvrtou historickou detektivkou se sympatickým právníkem z dob vlády Jindřicha VIII.

V úvodu knihy Shardlake objeví mrtvolu svého dobrého přítele Rogera Elliarda. Tělo je utopené v kašně, na nechtěné úmrtí to tedy nevypadá. Shardlake vraždu bere velmi osobně a okamžitě se pouští po vrahových stopách.

Neuplyne mnoho času a po Londýně se začnou objevovat další mrtvá těla. Nejde však jen o obyčejné vraždy, všichni totiž byly provedeny podle určitého klíče. Vrah postupuje systematicky a při vraždění se inspiruje v biblickém evangeliu v knize Zjevení.

C. J. Sansom

Kromě vražd musí Shardlake řešit i na první pohled méně závažné problémy, jako je nepřístojné chování duševně vyšinutého mladíka Adama Kitea zavřeného v ústavu pro choromyslné nebo rozpadající se manželství pomocníka Baraka.

Zjevení je téměř čítankový příběh boje dobra proti zlu zasazený do Londýna šestnáctého století. V knize jsou zmiňované ulice a místa, pro milovníky britské metropole doporučuji vzít k ruce mapu města, hledat zmíněné ulice, popustit uzdu fantazie a představovat si, jak tato místa před staletími vypadala.

V tehdejší společnosti měla hlavní slovo církev a Bůh byl nadevše. Mathew Shardlake je bezvěrec, který po zkušenostech, částečně popsaných v předchozích knihách, bere otázku náboženství s velkým odstupem. C. J. Sansom ukazuje, jak byla tehdejší společnost rozdělena podle příslušnosti k reformní nebo radikální části církve.

    „Když jsem se probral, moje první myšlenka byla, že jsem umřel a přišel do pekla, protože všude byla spousta kouře a skrze něj prosvítal oheň. Pak jsem v kouři rozeznal kulaté světlé skvrny. Jedna z nich se ke mně přiblížila a na okamžik jsem se lekl, že je to nějaký démon, pak se ale skvrna zformovala v Harsnetovu tvář. Klečel vedle mě a já si uvědomil, že ležím ve vlhké trávě.“

Sansom čtenáře zavádí do královských paláců, kde žil výkvět tehdejší společnosti. Protipólem jsou zaostalé části města, kde živořila chudina a kde byly životní podmínky více než zoufalé. Do podrobného popisu se ale nepouští, nesnaží se ani ukazovat běžný život středověkého člověka. Je to trochu promarněná šance, na druhou stranu je to typické i pro předchozí knihy.

Zjevení má spád i přesto, že Sansom akčními scénami zrovna neplýtvá. Dávkuje je s rozvahou a zaměřuje se hlavně na pátrání po sériovém vrahovi. Tentokrát jde o mimořádně prohnaného zločince, který je po většinu knihy stále krok před svými pronásledovateli.

V pořadí čtvrtý příběh londýnského právníka splňuje beze zbytku všechna očekávání. Jediným rozdílem je snad jen to, že se čte ještě lépe než předchozí romány.

Související:

C. J. Sansom – Temný oheň

C. J. Sansom – Vladař

C. J. Sansom – Rozpuštění

C. J. Sansom – Zima v Madridu

František Niedl – Čtvrtý králův pes

František Niedl – Platnéř

 

Nulté číslo

Nulté číslo

Autor: Umberto Eco Nakladatelství: Argo Rok vydání: 2015 Počet stran: 218

V zatím poslední knize nás Umberto Eco zavádí do redakce nově vznikajícího časopisu Zítřek. Seznámíme se s doktorem Colonnou – literárním zkrachovalcem, kterému je jistým Simeiem nabídnuta pozice šéfredaktora. V pozadí časopisu stojí komtur Vimercate, pro něhož Zítřek není nic jiného než potencionální zbraň proti politickým konkurentům.

Simei doktoru Colonnovi hned v úvodu vysvětlí, jak se věcí mají a dodá, že časopis svůj účel splní i kdyby světlo světa nikdy nespatřil. Za práci a také mlčení Colonnovi slíbí více než slušný honorář. Colonna souhlasí a pustí se do práce. Kromě jiných figurek se tady Colonna setkává s naivní Maiou, které skutečný smysl jejich práce zůstává dlouho utajen. Do redakce patří i  Bragadoccio – nadšenec do konspiračních teorií všeho druhu.

Nulté číslo se odehrává v roce 1992 tedy v době před rozmachem internetu a současně po invazi do Iráku, která je dodnes braná jako revoluce ve zpravodajství. Zároveň se stala jakýmsi dějinným milníkem, který naplno ukázal sílu médií. Irácký konflikt byla zároveň událost, po které si lidé začali uvědomovat, že věci se mohou dít i jinak, než jak jim média tvrdí.

Umberto Eco

V Nultém čísle si však Eco nevystačí pouze s událostmi starými zhruba dvacet let, a jde hlouběji do historie. Prostřednictvím zmíněného Bragadoccia Eco představuje teorii o fingované smrti Benita Mussoliniho a rozvíjí spekulace o přísně tajné organizaci působící během studené války. Koho zajímají méně známé události druhé světové války, bude z Nultého čísla nejspíš nadšen. Zahlcení dějinnými událostmi, jakého jsme byli svědky u předchozího Pražského hřbitova, tady nehrozí.

    “Colonno, “ poučil mě Simei, “něco vám povím. Když v osmapadesátém vláda zavřela veřejné domy, v šedesátých letech kdosi koupil starý nevěstinec v ulici Fiori Chiari a udělal z něho restauraci, s těmi barevnými dlaždicemi velmi šik. A několik pokojíků tam majitel nechal, jak byly, jen dal pozlatit bidety. Neumíte si představit, kolik vzrušených dam prosilo manžele, aby s nimi do těch šmajchlkabinetů zašli, všichni toužili zažít tu atmosféru starých časů…”

Ač Umberto Eco tradičně dává na odiv znalosti historických reálií, Nulté číslo je kniha maximálně současná. Ukazuje praktiky dnešních médií při výrobě zpravodajství a jejich vlivu na veřejné mínění. Zároveň je představuje coby účinnou zbraň v rukou mocných. V České republice o tom ostatně víme své.

Dějová linie příběhu se odvíjí kdesi v pozadí, to hlavní se odehrává ve formě dialogů členů redakce. Kniha je psaná lehkou rukou, přečtení je otázkou několika málo večerů. Pro tvorbu Umberta Eca to je věc nevídaná. Čtivost je podpořena skoro až absurdně velkým fontem, jakým je text vytištěný.

Umberta Eca známe hlavně coby autora velkých románů, v souvislosti s Nultým číslem a rozsahem dvěstědvacet stránek lze mluvit spíše o eseji. V tomto ohledu bude patrně nejeden věrný čtenář zklamán.

Související:

Ladislav Fuks – Příběh kriminálního rady