Archiv pro štítek: Ivan Klíma

Má veselá jitra

Má veselá jitra

Autor: Ivan Klíma Vydavatelství: Rozmluvy Rok vydání: 1990 Počet stran: 166

Někteří spisovatelé mají tu „smůlu“, že jejich dílo je natolik zásadní a přínosné, že je zařazeno na seznamy školní povinné literatury. Na jednu stranu to je čest a hmatatelný důkaz důležitosti a významu autora nejen pro českou literaturu. Na stranu druhou takové „privilegované“ postavení odradí řadu potencionálních čtenářů.

Vždyť kdo z vás se ve škole nějak zásadně zabýval doporučenou literaturou? Matně si vzpomínám, že většina, včetně mě, se takové četbě skoro až programově vyhýbala, jak to jenom šlo, Ivana Klímu nevyjímaje. Muselo uběhnout mnoho let, než jsem si k němu našel cestu.

Tvorba Ivana Klímy je mimořádně pestrá a různorodá. Ve svém dosavadním díle se dotknul řady literárních žánrů, včetně psaní divadelních scénářů. Útlý svazek Má veselá jitra představuje Klímu jako autora krátkých povídek.

Ivan Klíma

Na prostoru sedmi příběhů přibližuje každodenní život v tehdejším Československu na sklonku sedmdesátých let minulého století, tedy v časech tuhé normalizace. Coby režimem zakázaný a stíhaný autor se živil všelijak, převážně však pomocnými pracemi nebo psaním pro samizdat.

    „Nosili jsme spolu kbelíky vody a Daniela si přitom stěžovala na tenhle blbý krám, kde se nedá nic vydělat, protože všechno už dostanou předem navážené, jenom na kafi se dá trochu vymlít, ale k tomu je zase třeba sehnat prázdné sáčky. A vzpomněla si na svou předchůdkyni, která si opatřila sáčky z Tuzexu a ty zbytky kávy, co smetla z tácku pod mlýnkem, vážila do černých pytlíků Tuzex-special a chodila pak až do Vršovic a po domech je prodávala za koruny i za bony. A za ty bony pak v Tuzexu nakoupila skotskou whisky a tu zase prodávala tady v obchodě, takže na každé flašce vydělala skoro dvě stovky. Jenže pak to na ni někdo píchnul a ona musela odejít. Za trest dostala drogérii v Hostivaři a tam to má ještě blbější, tam místo kávy váží sádru, místo whisky prodává Šumavské víno.“

Má veselá jitra jsou psaná lehkou rukou s nepřehlédnutelnou dávkou nadhledu. Způsob vyprávění dává tušit inspiraci u Karla Čapka a naopak je evidentní, u koho se o mnoho let později učil třeba Petr Šabach. I když se v zásadě jedná o lehké čtení, autor nám nedává šanci zapomenout, v jakých časech se příběhy odehrávají.

A tak, přestože povídky popisují takové banality jako cestu k automechanikovi, prodávání předvánočních kaprů nebo peripetie nemocničního zřízence, neopomíjí autor vylíčit marast, jaký tady v těch dobách panoval.

Přiškrcenou atmosféru, oprýskanou šeď všedních dní a každodenní špiclování ovšem nelíčí vůbec prvoplánově. Neveselou atmosféru pozdních sedmdesátých let staví do pozice kulis, na pozadí kterých se vše odehrává. Příběhy tak nakonec mohou být sebeveselejší, z křečovitého sevření se přesto vymanit nedokážou.

I když jsem na doporučení učitelů nikdy moc nedal, Má veselá jitra bych doporučil. Kromě jiných, pak hlavně těm, kteří se zvrácenou nostalgií vzpomínají na „staré dobré časy“. Nic takového totiž nebylo.