Archiv pro štítek: knihy

V lese visí anděl

Titul: V lese visí anděl Autor: Samuel Bjørk Nakladatelství: Plus Rok vydání: 2015 Počet stran: 384

Mrtvá šestiletá děvčátka pověšená v lese v upravených nažehlených šatech, se školními aktovkami a cedulí “Cestuji sama” jsou středobodem detektivního románu V lese visí anděl. Po stopách vraha se pouští na první pohled nesourodá dvojice vyšetřovatelů – Holger Munch a Mia Krügerová.

Munch je stárnoucí policejní veterán s rozpadlým manželstvím, kily navíc a zálibou v jídle a kouření. Mia byla policejní celebritou s řadou úspěchů na kontě. Nyní je to jen zlomená a opuštěná žena systematicky pracující na tom, aby skončila se svým životem.

Pod románem V lese visí anděl je podepsaný Samuel Bjørk což je pseudonym slavného norského spisovatele, autora divadelních her, zpěváka a skladatele Frodeho Sandera Øiena. Na kontě má již několik knih, tentokrát jde však o první detektivní román.

„Když se Tobias Iversen plazil při kraji kopečku, snažil se co nejvíce přikrčit. Seshora měl na usedlost dobrý výhled. Stan postavil kousek za stromy, kde ho nikdo nemohl zahlédnout, a přenocoval v něm. Původně se chtěl vrátit, ale po setkání s dívkou v šedých šatech tady prostě musel zůstat. Ráchel. Tak se jmenuje. Napsala mu vzkaz, požádala ho o pomoc.“

Najdeme tady typické atributy toho, čemu se před lety začalo říkat „severská detektivka“. Příběh tvoří několik dějových linií vyprávěných řadou více či méně důležitých postav. Postupně autor odrývá souvislosti a vazby mezi nimi a objasňuje jejich role v příběhu. S přibývajícími stránkami se osudy začnou splétat dohromady.

Kouzlo severského žánru je v peripetiích, které musí hlavní postavy řešit mimo vyšetřování, tedy ve svém soukromém životě. Ne jinak je tomu i tady. Holger Munch ani Mia Krügerová to nemají v životě zrovna jednoduché. Kromě vnučky Holgerovi v životě mnoho radostí nezbylo, Mia přišla o všechny členy rodiny a sebevražda se jí aspoň z počátku zdá jako jediné řešení.

 

V lese visí anděl se čte velmi příjemně, tedy pokud se dá takto mluvit o textu pojednávajícím o vyšetřování vražd malých holčiček předškolního věku. Ačkoliv se bavíme o téměř čtyřech stovkách stránek textu, V lese visí anděl se dá zvládnout přečíst doslova za pár dnů. Svižnost čtení ještě zrychlují poměrně krátké kapitoly.

Nepatřím mezi čtenáře, kteří se při čtení snaží odhalit pachatele dřív, než kniha skončí. Nepokoušel jsem se o to ani tentokrát. Pár dní poté, co jsem román dočetl můžu říct, že autor Samuel Bjørk již v druhé polovině odhalí dost indícií k tomu, aby nějaký bystrý „soukromý detektiv“ záhadu rozlouskl dřív, než kniha skončí. Jestli se o to pokusíte, nechám na vás.

Související:

Henning Mankell – Číňan

Henning Mankell – Neklidný muž

Jo Nesbo – Přízrak

Jo Nesbo – Levhart

Jo Nesbo – Sněhulák

Jo Nesbo – Spasitel

Jo Nesbo – Netopýr

Jussi Adler-Olsen – Složka 64

Jussi Adler-Olsen – Žena v kleci

Jussi Adler-Olsen – Vzkaz v láhvi

Jussi Adler-Olsen – Zabijáci

Utajovaný projev

Autor: Tom Rob Smith Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2011 Počet stran: 352

Utajovaný projev je volným pokračováním úspěšné knihy Dítě číslo 44. I tentokrát sledujeme Lva Děmidova a jeho ženu Raisu snažící se o normální život v kulisách kruté totality tehdejšího Sovětského svazu. Lev již není u tajné policie, místo toho pracuje v oddělení vražd. Společně s manželkou Raisou adoptovali Zoju a Jelenu, dvě dívky, jejichž rodiče byly zavražděny Lvovým kolegou v předchozí knize.

Pocit viny za jejich smrt byl jedním z důvodů adopce. Ani několik let poté se Lvovi nepodařilo najít k Zoje cestu. Dívka ho nenávidí a dokonce plánuje jeho smrt. Několika lidem, jejichž minulost je spojená s nechvalně proslavenými čistkami, kdosi posílá krabice s fotografiemi zabitých a umučených lidí. Lva Děmidova se věc z počátku netýká. Aspoň prozatím.

Středobodem knihy Utajovaný projev je skutečná historická událost roku 1956. Tehdejší generální tajemník Nikita Chruščov šokoval nejen Sovětský svaz, ale i celý svět, když na 20. sjezdu sovětských bolševiků odsoudil kult osobnosti Josifa Visarionoviče Stalina a jeho diktátorské praktiky označil za zločinné. Zatímco část obyvatelstva tuto zprávu přivítalo s opatrnou radostí, členy bezpečnostních složek či přímo tajné policie, které se na zločinech přímo podílely, vyloženě rozzlobil. Role se totiž najednou obrátily a z lovců se stala lovná zvěř. Lidé si s nimi chtěli vyřizovat účty za spáchaná příkoří.

„Dívka bezmocně vzhlédla k namířené pistoli. Než stačila žena vystřelit podruhé, vyhoupl se jí Mališ na záda a zaryl jí prsty do očí. Ňurinová se rozječela, upustila zbraň, zběsile mu zatínala nehty do rukou. Chlapec ještě zesílil tlak a křikl na Zoju: „Dveře!“

V souvislosti s Utajovaným projevem se logicky nabízí srovnání s předchozím dílem Dítě číslo 44. V tomto ohledu Utajovaný projev vcelku pokulhává. Ačkoliv bylo Dítě číslo 44 vymyšleným konstruktem, přesto si uchoval důvěryhodnost a uvěřitelnost. Utajovaný projev je však jen těžko uvěřitelný příběh. Nic proti fabulacím, pokud mají své opodstatnění a aspoň trochu dávají smysl. Tady však Tom Rob Smith vyloženě pokouší čtenářovu trpělivost a testuje, jak až daleko může zajít.

Autor nechá Lva Děmidova zavřít do trestaneckého tábora, kde vyvolá povstání, aby ho vzápětí nechal uprchnout. Budiž. Později jej společně s Raisou vyšle do Budapešti, kde zrovna zuří protisovětské povstání, aby zachránili adoptivní dceru Zoju. Jsme svědky scény, kdy vzbouřenci strhnou Leninovu sochu, hlavu zachytí za auto a tahají po náměstí. Zoju nenapadne nic lepšího, než si ji osedlat a vozit se po ní. A takto bych mohl pokračovat.

Ponechme stranou nesmysly i nelogické chování některých postav, jakých je kniha plná. Na Utajovaný projev můžeme pohlížet i z jiného úhlu. Je to výpověď o hrůzách komunistického režimu, který vlastní občany zavíral do gulagů, fyzicky i psychicky týral a zabíjel. Výpověď je to o to děsivější, když si uvědomíme, že i v dnešní době se najdou tací, kteří takové praktiky schvalují a komunismus obdivují. Utajovaný projev je kniha o beznaději, smrti, utrpení, ale také o lásce, hledání, nacházení a odpuštění.

Související:

Tom Rob Smith – Dítě číslo 44

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Elizabeth Speller – Návrat kapitána Johna Emmetta

Robert Merle – Muži pod ochranou

Cizí země

Autor: Charles Cumming Nakladatelství: Vyšehrad Rok vydání: 2016 Počet stran: 320

Špionážní romány můžeme v zásadě rozdělit do dvou skupin. V první jsou ty věrohodné, u kterých si říkáme, že by se více méně mohly odehrát i ve skutečnosti. Příběh dává smysl, jednání postav i akční scény, pokud tam jsou, působí uvěřitelně. Ve druhé skupině jsou pak ostatní romány. Obě skupiny mají svá pro a proti a záleží spíš na nás, co od nich čekáme a kam až jsme ochotni nechat se autorovou fantazií zavléci. Cizí země od Charlese Cumminga se nachází někde mezi oběma kategoriemi.

Cizí země začíná ve chvíli, kdy jsou při letní dovolené v Egyptě brutálně zavražděni manželé Malotovi z Francie. O několik dní později zmizí Amelie Leveneová – nově zvolená šéfka britské MI6. Shodou okolností to je pár týdnů před datem nástupu na novou pozici. Tajná služba chce věc řešit mimo dosah médií a vzpomene si na svého bývalého zaměstnance – Thomase Kella, který byl před časem „odejit“ ze služeb Jejího veličenstva. Na Thomasovi je, aby Amelii našel dřív, než se zpráva o jejím zmizení dostane na veřejnost.

Vydává se tedy do Francie, kde by se podle zjištěných informací budoucí šéfová MI6 měla nacházet. Nejdříve to vypadá, že se dáma jen „zapomněla“ s nějakým milencem. Časem Thomas zjistí, že situace je mnohem vážnější. Kromě svěřeného úkolu musí vyřešit ještě jeden – rozpadající se manželství.

„Kell ležel na Ameliině posteli a chystal se k několikahodinovému odpočinku, když konečně dorazila zpráva. Vstal z postele, zadal do sejfu čtyřmístný kód a uslyšel uklidňující zvuk odemykajícího se zámku. Dveře v pantech se svou vlastní vahou otevřely.“ 

Cizí země vychází z otřepaného modelu vysloužilého agenta na cestě za vyřešením záhady a očištěním svého jména. Je to sice klišé, přesto stále funguje jak ve špionážních románech, tak i v detektivkách staré drsné školy. Akční scény či pěstní souboje tady nečekejte.

Thomas Kell je agent, který má ledacos za sebou, přesto si v zabíjení a násilných konfrontacích zrovna nelibuje. Problémy raději řeší s rozvahou a rozumem. Má mnohaleté zkušenosti z oboru a navíc spoustu užitečných kontaktů po celém světě. Když se třeba ocitne v Paříži a potřebuje drobnou službu, hned ví, na koho se obrátit.

Byť se jedná o špionážní román, Cizí země je vcelku lehké čtení. Knihu ocení i čtenáři, kteří se za fanoušky tajných agentů nepovažují. Charles Cumming píše civilně, drží se při zemi a fantazii nepouští z uzdy víc, než je zdrávo. Většina popsaných situací působí věrohodně a realisticky.

Jistě, najde se pár momentů, kdy autor překročí pomyslnou hranici a nám se objeví úsměv na tváři. K takové situaci dojde při setkání Kella s manželi Knightovými v Paříži. Postava pana Knighta je skoro až komická. Do jisté míry to je podobné i u únosců, víc už ale prozrazovat nebudu.

Jednoduše řečeno je celkem jedno, zda knihu zařadíme do první či druhé skupiny, o kterých byla zmínka v úvodu. Cizí země je napínavé a přesto pohodové čtení. Tato a další podobné knihy mohou fungovat jako protipól neveselým událostem a informacích o činnostech tajných ruských čínskcýh tajných služeb, které dnes a denně prosakují na povrch.

Související:

C. J. Sansom – Zima v Madridu

Robert Ludlum – Matlockovo pověření

Robert Ludlum – Agent bez minulosti

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

James Grady – Šest dnů Kondora

Robert Ludlum – Hádův faktor

 

Totální rauš – Drogy ve třetí říši

Autor: Normal Ohler Nakladatelství: Host Rok: 2015 Počet stran: 344

Čtete knihy o druhé světové válce a myslíte si, že vás již nic nepřekvapí? Máte dojem, že o německém vpádu do Polska a Francie víte všechno? Považovali jste Adolfa Hitlera za zásadového asketu? Začtěte se do knihy Totální rauš a zjistíte, že všechno bylo úplně jinak.

Spisovatel Norman Ohler několik let studoval německé archivy, pečlivě procházel dostupné historické prameny a udělal bezpočet rozhovorů s řadou vědeckých kapacit. Výsledkem jeho práce je kniha pojednávající o zálibě německé veřejnosti v pro někoho šokujícím preparátu – pervitinu.

První metamfetamin připravili japonští farmaceuti na konci devatenáctého století. Od té doby se začal v menší míře používat pro léčebné účely. K širšímu využívání došlo až ve třicátých letech v Německu, kdy si v roce 1934 německá firma Temmler Werke nechala patentovat výrobní postupy. Netrvalo dlouho a za podpory masivní reklamní kampaně pervitin zaplavil trh.

Užívali ho dělníci v těžkém průmyslu, na stavbách, brali ho herci, spisovatelé i intelektuálové. Ve formě pralinek byl nabízen i ženám v domácnostech. Pervitin pomáhal zvládat fyzickou i psychickou zátěž, zaháněl chuť k jídlu nebo potřebu spánku. Jeho účinky pochopitelně nezůstaly skryty před představiteli nacistické armády. Pervitin byl podáván hlavně letcům a tankistům. Když vypukla válka, tuby se stimulujícími tabletami již patřily ke standardní výbavě vojáků Wehrmachtu.

Totální rauš tvoří několik rovin vyprávění. I když jde na první pohled o odbornou knihu, ve skutečnosti to je román s prvky thrilleru. Hlavní postavou je Theodor Morell – osobní lékař Adolfa Hitlera. Díky jeho injekčním koktejlům složených z výtažků ze zvířecích orgánů, vitamínů, ale hlavně z chemických stimulantů, se z „pacienta A“ brzy stal regulérní narkoman, který se bez ranní injekce ráno nezvedl ani z postele. Na sklonku života má fyzickou závislost na velmi silném opiátu eukodal.

„Časté útěky  před realitou Göringovým úředním záležitostem příliš nesvědčily. Aby u něj někdo mohl zastávat vysoký post, spíše než odbornost se očekávalo, že daná osoba umí být zábavná. Kritiku jednoho z jeho nejbližších spolupracovníků, Bruna Loerzera, kterého sám Göring popsal jako svého nejlínějšího generála, šmahem odmítl s poznámkou: „Potřebuji někoho, s kým si budu moct večer vypít láhev červeného vína.“ Něco podobného nejspíš sehrálo roli také při jmenování Ernsta Udeta do funkce takzvaného generála zbrojmistra luftwaffe a tím i jednoho z nejvlivnějších mužů třetí říše.“ 

Druhá popisuje situaci v nacistické armádě, kde úspěchy při vpádu do Polska a vzápětí do Francie jsou nepřímo připisovány právě pervitinu. Na jeho účincích byla v podstatě postavena koncepce tzv. bleskové války. Díky zázračnému stimulantu se mohla celá armádní uskupení přesouvat bez zastávky několik dní a nocí, což na straně spojenců vyvolávalo úžas a zděšení. Třetí linie se odehrává v současnosti, kdy se Norman Ohler setkává s odborníky, prochází archivy a navštěvuje místa související s knihou.

Normal Ohler odhaluje paradox, kdy diktátorský režim hlásající čistotu rasy a všechny návykové látky striktně zakazoval, sbíral energii ke svému fungování v tvrdé droze. Byly to chemické preparáty, díky kterým se Hitler držel dál od skutečného světa. Pervitin resp. eukodal mu umožňoval nepřipouštět si stále se zhoršující situaci německé armády. I když generálové trvali na změně strategie, Hitler si dál udržoval euforickou náladu a byl nadále přesvědčen o konečném vítězství nacistického Německa.

O Hitlerově závislosti na drogách se historici zmiňují již od konce druhé světové války. Stejně jako o využívání stimulantů pro chemické účely. Mimochodem nešlo pouze o výsadu nacistů, spojenci své letce dopovali benzedrinem. Začali s tím ale až poté, co u sestřelených německých pilotů našli tuby s pervitinovými tabletami. Norman Ohler tato fakta doplnil o nové poznatky ve čtivé formě nabídl ve zcela nových souvislostech.

Související:

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Elizabeth Speller – Návrat kapitána Johna Emmetta

Joseph Kanon – Istanbul – Křižovatka cest

 

Amsterdam

Autor: Ian McEwan Nakladatelství: Odeon Rok vydání: 2012 Počet stran: 168

„Je to knížka úplně o ničem“, svěřilo se mi několik známých, když jsem se zeptal na jejich názor na knihu Amsterdam. Vlastně nevím o nikom, kdo by Amsterdam chválil. Někdy se ale vyplatí nedat na to, co říkají druzí a obrazně řečeno se vydat proti proudu. V případě Amsterdamu se to vyplatilo. Pro pořádek dodám, že při rozhodování nehrálo roli, že kniha jako jediná z autorových děl získala prestižní Man Bookerovu cenu.

Na počátku Amsterdamu je setkání dvou přátel na pohřbu jejich společné milenky. Clive Linley patří k předním skladatelům současné vážné hudby. Sebestředný umělec je fascinován sám sebou a opájí se vědomím vlastní geniality. Vernon Halliday šéfuje vlivným novinám Judge, které se momentálně potýkají s problémem úbytku čtenářů.

„Kdyby šel někdo s ním, mohl by žertovat o ponížení, jaké člověku přináší stárnutí. Neměl ale dnes v Anglii žádné blízké kamarády, kteří by s ním jeho vášeň sdíleli. Všichni, které znal, se docela dobře obešli bez divoké přírody – venkovská restaurace, jarní Hyde Park, to byl veškerý pobyt na čerstvém vzduchu, jaký kdy potřebovali. „

Molly Lane, jak se žena jmenovala, si s životem hlavu zrovna nelámala a milenců měla mnohem více. Jedním z nich byl i ministr zahraničí země Julian Garmony. Jeho kariéra se vyvíjí natolik slibně, že se o něm mluví coby o budoucím ministerském předsedovi. Všechny tyto postavy se při smutečním obřadu sejdou a jak se později ukáže, pro některé z nich bude mít setkání fatální následky.

Nechci prozrazovat příliš, přesto zmíním, že o žádné z postav se nedá mluvit coby o kladné. Každá je sebestředná, egoistická a jediné, o co se zajímá, je vlastní prospěch. Je ovšem zajímavé sledovat, jak si každý z protagonistů snaží svá morální selhání vnitřně ospravedlnit.

Amsterdam je absurdní, přesto pozoruhodná sonda do lidského chování. Mimo jiné pokládá otázku, kam až je člověk při touze po pomstě ochoten zajít. McEwan tady absurditu žene až na samou hranici únosného. Po přečtení poslední stránky ji možná někdo označí za hodně černou komedii. Odpusťme autorovi, že ne všechno v knize dává úplně smysl. V některých momentech protagonisté jednají vyloženě nelogicky.

Amsterdam není typickým McEwanovým románem. Neodpovídá tomu rozsah ani styl psaní. Kniha Amsterdam snese označení nedoceněná. Je to jedno z těch děl, které sklidí větší úspěch u kritiky než u běžných čtenářů.

Související:

Ian McEwan – Nevinný

Robert Merle – Ostrov

Joseph Kanon – Istanbul – Křižovatka cest

 

Zátopek …když nemůžeš, tak přidej!

 


Autoři:
Jan Novák Kresba: Jaromír 99 Nakladatelství: Paseka, Argo Rok vydání: 2016 Počet stran: 200

Těžko bychom v dějinách československého sportu hledali významnější postavu, než jakou byl Emil Zátopek. O jeho běžeckých výkonech dodnes ví každý, a už je jedno, zda jde o zapáleného sportovního fandu nebo naprostého ignoranta, který si plete basketbal s volejbalem.

Zátopkův životní příběh před lety zaujal režiséra Davida Ondříčka a scénáristu Jana Nováka, který se chopil napsání filmového scénáře. Z natáčení nakonec sešlo, což se tak nějak dalo v Česku čekat. Počítám, že místo toho se peníze vložily do nějaké k smrti zábavné rodinné komedie.

Místo světa pohyblivých obrázků se pozornost Jana Nováka obrátila do světa obrázků kreslených, statických a s bublinami. Oslovil kreslíře Jaromíra 99 s nabídkou, zda by se Zátopkova příběhu neujal. Jaromír 99 aka Jaromír Švejdík jinak také mj. zpěvák kapely Priessnitz souhlasil.

Komiks nebo chcete-li grafický román nakonec vyšel ve spolupráci nakladatelství Paseka, Argo a Českého olympijského výboru. S ohledem na rozmanitý a kolikrát těžko uvěřitelný Zátopkův život se museli autoři zaměřit pouze na některé jeho etapy.

Příběh začíná v třicátých letech, kdy v životě náctiletého zaměstnance Baťových závodů ve Zlíně běhání dostává čím dál větší význam. A to přesto, že s tím jeho rodiče nesouhlasí. Sledujeme, jak se Zátopek seznámí s budoucí ženou, oštěpařkou Danou, sblíží se a později jí pomáhá s přípravou na olympiádu.

Když Zátopek překoná český rekord v běhu na tři kilometry, jeho hvězda československé atletiky pozvolna stoupá vzhůru. Při tom zvládá studovat školu a chodit do zaměstnání. Jeho úspěchy autoři dávají do kontextu doby, tedy První republiky, Protektorátu a následného převzetí moci komunisty.

Úspěšnému atletovi však komunistická garnitura nepřeje, spíše naopak se mu snaží co nejvíce ztrpčovat život. Děj graduje ve chvíli, kdy na rozdíl od Zátopka povolení k účasti na olympiádě nedostane jeho přítel mílař Stanislav Jungwirth. Zátopek se postaví na jeho stranu a odmítne bez Jungwirtha odletět.

Kdo zná tvorbu Jaromíra 99 bude možná překvapen. V Aloisi Nebelovi, Kafkově Zámku a dalších dílech si vystačil pouze s černou a bílou. Tady barvy používá, ovšem v souladu s minimalistickým stylem kresby to jsou pouze světlý odstín zelené, šedá a cihlově oranžová.

Přečtení knihy Zátopek …když nemůžeš, tak přidej! je otázkou několika hodin. To na její kvalitě nic neubírá. Čtenáře si najde mezi sportovními fanoušky i mezi těmi, kterým je sport naprosto ukradený. Je to jedna z těch knih, ke které se po čase rádi vrátíte. Současně vás bude hřát u srdce, že Zátopek má místo právě ve vaší knihovně.

Související:

Agatha Christie – Záhada modrého vlaku

Eric Powell – Goon – Nic než utrpení

Sir Arthur C. Doyle, Petr Kopl – Pes Baskervillský

Steve Niles, Ben Templesmith – 30 dní dlouhá noc 

Robert L. Stevenson, Mark Jones – Únos

 

Krajina půlnočních stínů

Autor: Joseph Michael Straczynski Kresba: Gary Frank Nakladatelství: Comics Centrum Rok vydání: 2015 Počet stran: 320

Pokud čtete komiksy a čekáte od nich víc než jen polopatickou dějovou linii a akční scény v podání létajících superhrdinů, pak Krajina půlnočních stínů nesmí uniknout vaší pozornosti. Nebudu přehánět, když hned na úvod řeknu, že to je jeden z nejlepších komiksů, jaký se mi za poslední dobu dostal do rukou.   

Krajina půlnočních stínů je příběh losangelského policisty Davida Graye, kterému pěšáci – postavy z paralelního světa ukradly duši. Davidovi nezbude mu tak nic jiného, než ji získat zpátky. Z našeho světa se propadne “mezerou” do paralelního mezisvěta, kde má jedenáct měsíců na to, aby ztracenou duši našel. Z Los Angeles se vydává na cestu napříč kontinentem až do dalekého New Yorku, kde si ji má vyzvednout.

Joseph Michael Straczynski - Krajina půlnočních stínů

Průvodce mu na cestě dělá tajemná Laurel. Dívka ho postupně zasvěcuje do situace, ve které se ocitl. Kromě podivných figurek a ztracených existencí dvojici na cestě čeká spousta nástrah, které musí překonat. Zároveň musí překonat bariéru, kterou mají sami mezi sebou.

Straczynski ve svém oboru není žádným nováčkem, za sebou má práci na řadě filmových scénářů, knih a rozhlasových her. Do širšího povědomí se dostal coby autor sci-fi seriálu Babylon 5. V poslední době se podílel na tvorbě mysteriózní série Sense8. 

S věhlasnými komiksovými nakladatelstvími DC Comics a Marvel spolupracoval na příbězích o Batmanovi, Fantastické čtyřce, Spider Manovi nebo Thorovi. Je chválihodné, že se odpoutal od světa mainstreamových superhrdinů a vytvořil Krajinu půlnočních stínů, která je všechno jen ne o superhrdinech. Mimochodem práce na knize mu trvala neuvěřitelných dvacet let.

Kdybych měl napsat, v čem tkví hlavní kouzlo Krajiny půlnočních stínů, pak je to do detailu propracovaná líbivá kresba. Tvoří tak protipól velmi temného příběhu. Snadno přístupná kresba nutí k rychlému otáčení stránek, zatímco hloubka tématu naopak četbu zpomaluje. Kniha je mixem filozofických debat vedených ústřední dvojicí a akčních scén, kdy David a Laurel bojují s pěšáky.

Joseph Michael Straczynski - Krajina půlnočních stínů

Autor věnuje dost prostoru k vykreslení jednotlivých charakterů. Najdeme tady i řadu odkazů, které však rozklíčuje jen málokdo např. na Bibli. Krajina půlnočních stínů je cestě životem, zásadních rozhodnutí, která musí každý z nás dělat. Současně je o lidech, kteří žijí mezi námi, ale my je buď přehlížíme nebo nevidíme. Nebo vidět nechceme?

Nepovažuji se za komiksového znalce, v tomto žánru už ale pár knih přečtených mám. A i kdybych neměl, troufám si říct, že Krajina půlnočních stínů je jednou z nejlepších komiksových knih, které jsem v poslední době přečetl. Obecně je málo knížek, ke kterým se s odstupem času znovu vracím. Ke Krajině půlnočních stínů se ale určitě zase vrátím.

Související:

Robert Kirkam – Živí mrtví 1: Staré dobré časy

Steve Niles – 30 dní dlouhá noc

Richard Corben – Ragemoor

Joe Hill – Zámek a klíč – Vítejte v Lovecraftu

Plavec

Joakim Zander - Plavec

Autor: Joakim Zander Nakladatelství: Host / Krimi román Rok vydání: 2015 Počet stran: 384

Můžeme tomu říkat třeba podezíravost, ale knihy s velkou reklamou ve mně budí nedůvěru. Když vidím poutače v metru nad eskalátory, na bannerech a kdoví kde ještě, začnou ve mně hlodat pochybnosti. Pak se mi dostane svazek do ruky, na přebalu se dočtu, jaké významné noviny na ni napsaly pochvalnou recenzi, nebo jaký slavný spisovatel ji vychválil, je prakticky rozhodnuto. Knihu vracím do regálu a můj zájem uvadá.

Pořád totiž věřím, že dobrá kniha se prodá sama, lidi si o ní zkrátka mezi sebou řeknou. O reklamě na knihy resp. o přebalech knih se třeba rozepíšu v budoucnu v samostatné glose, dnes bych se rád věnoval Plavci. Na rozdíl od jiných totiž tentokrát místo zpátky do police knihkupectví putoval k pokladně obchodu. Bohužel. 

Joakim Zander - Plavec

Příběh Plavce začíná v osmdesátých letech minulého století v syrském Damašku, kde pumový útok na auto amerického tajného agenta jeho manželku. Agent zůstane naživu a s ním i jeho několikaměsíční dcera. Vzhledem k okolnostem ji musí opustit a nechat na tamní ambasádě. Kromě opuštění dítěte ho tíží pocity viny i za to, že obětí útoku měl být on sám.

O třicet let později se na Klaru Walldéenovou, zaměstnankyni Evropského parlamentu, obrátí bývalý přítel Mahmúd Šammúš s žádostí o pomoc. Coby bývalému agentovi tajné služby se do rukou dostaly důležité informace. Zveřejnění těchto dat by mělo nedozírné následky mezinárodního rozsahu. Je ve státním zájmu, aby se po dokumentech slehla zem včetně osob, které je mají u sebe.

S agenty CIA v patách se dvojice vydává na cestu s velmi nejistým koncem. Někdy v té době se na právníka prestižní právnické firmy Georga Lööweho obrátí záhadný klient s nabídkou, kterou by většina advokátních kanceláří ihned odmítla.

„Mahmúdovi stačil jediný letmý pohled na jeho obličej, aby pochopil, že něco není v pořádku. Cyril byl bledý a pohledem těkal směrem ke schodům. Očividně nevěděl, co si počít s rukama. Nejdřív je natáhl ke Klaře, ale vzápětí si to rozmyslel. Zkusil si zastrčit levou ruku do kapsy, hned ji však zase vytáhl. Bylo evidentní, že tohle už není slibný francouzský politik, ale zlomený člověk.“ 

Plavec je vyprávěný z pohledu několika aktérů, čtenář má tak ucelený přehled o tom, v jaké situaci se která z postav právě nachází a co se jí honí hlavou. Je to forma vyprávění, která baví, u Plavce ale otravuje, pohledy se totiž střídají až příliš rychle.

Každému „vstupu“ je místy věnováno doslova jenom několik stránek. Pak dojde k pomyslnému střihu a už jsme zase jinde. Důvod je jednoduchý,  čtení rychleji odsýpá, mně to ale zhruba od poloviny začalo obtěžovat. Naopak osvěžující je prokládání scén z dávné historie s událostmi ze současnosti.

Joakim Zander - Plavec

I když je Plavec titulovaný jako „špionážní thriller“, o práci tajných služeb se toho v něm mnoho nedozvíte. Joakim Zander  pracoval řadu let v Evropském parlamentu, prostředí tedy zná velmi dobře. Nabízí se otázka, proč své zkušenosti v knize lépe nezúročil.

Charaktery postav tady mnoho místa rovněž nedostanou, což je velká škoda. U jedné se Joakim Zander sice pokusil o jakýsi charakterní vývoj, bohužel  chybí podrobnější vysvětlení pohnutek za jakých ke změně chování došlo. Výsledek tak nepůsobí příliš důvěryhodně.

Věřím informacím nakladatelství, že se Plavec držel řadu měsíců na předních pozicích žebříčků prodejnosti v mnoha zemích. Věřím i tomu, že kniha byla přeložena do desítek jazyků. Pro mě to je ale jen jedna z mnoha knih, které jsem přečetl a na které si za měsíc ani nevzpomenu. Gratuluji Nakladatelství Host za solidní propagaci díla, kvalitě knihy to ale mnoho nepřidalo.

Související:

James Grady – Šest dnů Kondora

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

Robert Ludlum – Hádův faktor

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Agent bez minulosti

Robert Ludlum – Matlockovo pověření

Přízrak

Jo Nesbo - Přízrak

Autor: Jo Nesbo Nakladatelství: Kniha Zlín Rok vydání: 2014 Počet stran: 518

V pořadí devátém příběhu Harryho Holea se jasně ukazuje, že všechno má svoje hranice a nic netrvá věčně. Pro předchozích osm knih byly typické skvěle vystavěné příběhy, zápletky a rozuzlení a mistrně rozehrané charaktery postav. V Přízraku se ale ukazuje, že Jo Nesbovi pomalu, ale jistě dochází nápady. Kromě toho se nejde zbavit pocitu, že autor není jediný, kdo o finální podobě knihy rozhodoval.

Jo Nesbo - Přízrak

Od posledního případu se Sněhulákem utekly tři roky. Během nich se Harry uklidil do Hong Kongu, kde se živil, jak se dalo, nejčastěji ve službách tamní mafie. V Norsku se ale stalo něco, co Harryho donutilo vrátit se zpátky do Osla. Situace je o to vážnější, protože se v nesnázích ocitl jeden z jeho nejbližších. Částečně na vlastní pěst se pouští do vyšetřování případu, o kterém by si nikdy nepomyslel, že ho bude muset vyřešit.

„Zaznamenal, že útočníkovo tělo ztuhlo, když hrot vývrtky probodl muži kůži po straně krku. Byla to však povrchová rána, nebyla nijak nebezpečná a útočníka nezastavila. Ten začal nůž posouvat doleva. Harry se soustředil. Tahle vývrtka vyžaduje pevnou a cvičenou ruku. Na oplátku však stačí pouhých pár otočení na to, aby pronikla hluboko do korku. Harry jí otočil dvakrát. Ucítil, jak vklouzává do masa. Jak se do něj zavrtává. Ucítil, že narazila na odpor. Na trávicí trubici. Nato škubl.“ 

Jo Nesbo - Přízrak

Nevadí, že autor knihu zahltil spoustou postav, které by tam vlastně nemusely být. Nevadí ani, že se z Harryho stal slušný hoch, který se na láhev téměř ani nepodívá. Jeho vnitřní démoni, se kterými dříve tolik bojoval si tentokrát asi vzali dovolenou. Vadí však, že místo promyšleného a do posledního detailu propracovaného příběhu nám Nesbo podsouvá podivnou směsku motivů, které jsme od něj již minimálně jednou četli.

Jo Nesbo - Přízrak

Na scénu se dokonce vrací Harryho velká láska Ráchel a její syn Oleg. Další postavou, se kterou tady znovu máme co do činění, je „zkažený policajt“ Michael Bellman. On je článkem spojujícím státní sféru se světem organizovaného zločinu a drog, což jsou hlavní kulisy příběhu.

V Přízraku Harry Hole přestává být oním „nedobrovolným“ rváčem, který si z bitek odnáší šrámy a zranění. Místo toho se proměnil v neohroženého hrdinu dostávajícího se z nastražených pastí způsobem, za který by se nemuseli stydět ani James Bond s MacGyverem dohromady. V některých momentech se detektivka proměňuje v akční thriller s nechtěným ironickým nádechem. Při jedné z potyček například soupeře vyřadí pomocí vývrtky na víno.

Jo Nesbo - Přízrak

Je otázkou, do jaké míry je Přízrak dílem samotného spisovatele a jak moc do jeho podoby mluvilo nakladatelství a obchodní agenti. Je docela možné, že se prodeje knih Jo Nesba nevyvíjely podle představ a proto „ti nahoře“ prosadili odklon od detektivky k řekněme více poplatnému a komerčně úspěšnějšímu modelu. To jsou ale samozřejmě čiré spekulace.

Související:

Jo Nesbo – Sněhulák

Jo Nesbo – Lovci hlav

Jo Nesbo – Levhart

Jo Nesbo – Spasitel

Jo Nesbo – Netopýr

Jo Nesbo – Červenka

Vrána

James O'Barr - Vrána

Autor: James O’Barr Kresba: James O’Barr Rok vydání: 2012 Počet stran: 272

Kult, legenda nebo komiksová klasika jsou přívlastky, které zazní hned potom, když se řekne Vrána. Knihu napsal a nakreslil Američan James O’Barr. Práci na knize pojal svým způsobem i jako terapii, nějaký čas před tím totiž za tragických okolností ztratil přítelkyni.

James O'Barr - Vrána

Vránu vůbec od chvíle vzniku údajně provází řada podivných událostí. K záhadě s tragickým koncem došlo i při natáčení filmu, který vznikl na motivy komiksu, při kterém zahynul představitel hlavního hrdiny a syn slavného karatisty Brandon Lee.

Při scéně, kde se střílelo kdosi zaměnil slepou munici za ostrou. Když ale dáme stranou všechny záhady a podivnosti ať skutečné či jen marketingově vyhnané, zjistíme, že Vrána samotná zase taková bomba není.

James O'Barr - Vrána

Příběh je až překvapivě banální, při jízdě autem se milenecké dvojici porouchá motor. Odstavené auto si vyhlédne parta feťáků, které nenapadne nic lepšího, než si s nimi „užít trochu zábavy“. Kluka skoro zabijí, zatímco děvče na následky zranění zemře. Tady někde se zrodí Vrána – tvor, který se vydává po stopách útočníků, aby pomstil smrt své milé.

Kniha se skládá ze dvou dějových rovin. První je ryzí retrospektiva, kde se dozvídáme, jak moc se dvojice milovala a co pro hlavního hrdinu dívka znamenala. Scény zamilované dvojice odehrávající se v ložnici či koupelně jsou vykresleny jemným skoro až snovým stylem.

Druhá linie je vyloženě současná, kdy Vrána likviduje jednoho padoucha po druhém. Dříve než někoho sejme udělá si chvíli a zarecituje nějaký verš od Baudelaira či Rimbauda. Občas přihodí i text od Joy Division či The Cure. Tady je kresba ostřejší, propracovanější s větším důrazem pro detail.

Je evidentní, že James O’Barr do Vrány promítl smutek prožívaný po ztrátě nejdražší osoby. Celá kniha je od začátku do konce prostoupena zoufalstvím, beznadějí, nenávistí, ale také skoro až kýčovitou romantikou. A v tom vidím kámen úrazu. Vrána je plná scén, kdy se hrdina do půl těla nahý kroutí v slzách po podlaze, objímá se rukama a fňuká. James O’Barr ho ztvárnil jako vypracovaného svalovce, takže si hlavně čtenářky užijí velkou porci komiksového bolavého chlapáctví. Prvoplánového patosu je tady tolik, až to po několika stránkách začne obtěžovat.

James O'Barr - Vrána

I když to má být hlavně o bolesti ze ztráty nejdražší osoby, Vrána je bohapustá vyvražďovačka postavená na chatrném ději. A řeknu to ještě jinak – kdyby se ke knize nevázal tragický příběh autora velké části publika by Vrána nejspíš byla k smíchu. Nic na tom nezmění, že některé scény jsou autentické a autor je se svojí přítelkyní skutečně prožil.

Vrána je zároveň jedním z mála případů, kdy filmové zpracování dopadlo lépe než knižní předloha. Osobně miluji scénu, kde Vrána běží po střechách domů a do toho zní hudba Nine Inch Nails.

Říkejte Vráně klasika nebo kultovka, pro mě to je jen průměrný komiks s nadprůměrně zvládnutým public relation. Ufňukaný hrdina mě nedojímá a jeho hlášky pronesené těsně před tím, než někoho odstřelí, nebaví. Pokud vás navíc postihla stejná životní tragédie jako autora, víte o čem mluvím.

Související:

Brian Azzarello, Eduardo Risso – 100 nábojů: První výstřel, poslední šance

Steve Niles, Ben Templesmith – 30 dní dlouhá noc 

Kauze Koike, Rjóči Ikegami – Plačící drak 1.