Archiv pro štítek: Knižní klub

Utajovaný projev

Autor: Tom Rob Smith Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2011 Počet stran: 352

Utajovaný projev je volným pokračováním úspěšné knihy Dítě číslo 44. I tentokrát sledujeme Lva Děmidova a jeho ženu Raisu snažící se o normální život v kulisách kruté totality tehdejšího Sovětského svazu. Lev již není u tajné policie, místo toho pracuje v oddělení vražd. Společně s manželkou Raisou adoptovali Zoju a Jelenu, dvě dívky, jejichž rodiče byly zavražděny Lvovým kolegou v předchozí knize.

Pocit viny za jejich smrt byl jedním z důvodů adopce. Ani několik let poté se Lvovi nepodařilo najít k Zoje cestu. Dívka ho nenávidí a dokonce plánuje jeho smrt. Několika lidem, jejichž minulost je spojená s nechvalně proslavenými čistkami, kdosi posílá krabice s fotografiemi zabitých a umučených lidí. Lva Děmidova se věc z počátku netýká. Aspoň prozatím.

Středobodem knihy Utajovaný projev je skutečná historická událost roku 1956. Tehdejší generální tajemník Nikita Chruščov šokoval nejen Sovětský svaz, ale i celý svět, když na 20. sjezdu sovětských bolševiků odsoudil kult osobnosti Josifa Visarionoviče Stalina a jeho diktátorské praktiky označil za zločinné. Zatímco část obyvatelstva tuto zprávu přivítalo s opatrnou radostí, členy bezpečnostních složek či přímo tajné policie, které se na zločinech přímo podílely, vyloženě rozzlobil. Role se totiž najednou obrátily a z lovců se stala lovná zvěř. Lidé si s nimi chtěli vyřizovat účty za spáchaná příkoří.

„Dívka bezmocně vzhlédla k namířené pistoli. Než stačila žena vystřelit podruhé, vyhoupl se jí Mališ na záda a zaryl jí prsty do očí. Ňurinová se rozječela, upustila zbraň, zběsile mu zatínala nehty do rukou. Chlapec ještě zesílil tlak a křikl na Zoju: „Dveře!“

V souvislosti s Utajovaným projevem se logicky nabízí srovnání s předchozím dílem Dítě číslo 44. V tomto ohledu Utajovaný projev vcelku pokulhává. Ačkoliv bylo Dítě číslo 44 vymyšleným konstruktem, přesto si uchoval důvěryhodnost a uvěřitelnost. Utajovaný projev je však jen těžko uvěřitelný příběh. Nic proti fabulacím, pokud mají své opodstatnění a aspoň trochu dávají smysl. Tady však Tom Rob Smith vyloženě pokouší čtenářovu trpělivost a testuje, jak až daleko může zajít.

Autor nechá Lva Děmidova zavřít do trestaneckého tábora, kde vyvolá povstání, aby ho vzápětí nechal uprchnout. Budiž. Později jej společně s Raisou vyšle do Budapešti, kde zrovna zuří protisovětské povstání, aby zachránili adoptivní dceru Zoju. Jsme svědky scény, kdy vzbouřenci strhnou Leninovu sochu, hlavu zachytí za auto a tahají po náměstí. Zoju nenapadne nic lepšího, než si ji osedlat a vozit se po ní. A takto bych mohl pokračovat.

Ponechme stranou nesmysly i nelogické chování některých postav, jakých je kniha plná. Na Utajovaný projev můžeme pohlížet i z jiného úhlu. Je to výpověď o hrůzách komunistického režimu, který vlastní občany zavíral do gulagů, fyzicky i psychicky týral a zabíjel. Výpověď je to o to děsivější, když si uvědomíme, že i v dnešní době se najdou tací, kteří takové praktiky schvalují a komunismus obdivují. Utajovaný projev je kniha o beznaději, smrti, utrpení, ale také o lásce, hledání, nacházení a odpuštění.

Související:

Tom Rob Smith – Dítě číslo 44

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Elizabeth Speller – Návrat kapitána Johna Emmetta

Robert Merle – Muži pod ochranou

Přechod

Justin Cronin - Přechod

Autor: Justin Cronin Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2010 Počet stran: 688

Se čtením Přechodu jsem dlouho váhal. Znám lidi, které objemné knihy odrazují, sám se mezi ně však nepočítám. I když je mám naopak docela rád, tady jsem znejistěl. Při letmém prolistování a začtení se do několika pasáží ve mně totiž vyvolalo podezření, jestli má autor na tak velkém prostoru vůbec co říct. Nepůjde jen o literární onanii přenesenou na papír? Jak na dalších řádcích uvidíte, moje předtucha se potvrdila.

Justin Cronin - Přechod

Přechod je postkatastrofický román zjednodušeně řečeno rozdělený do dvou částí. První se odehrává v současnosti, kde poznáváme malou Amy, na první pohled obyčejnou holčičku vyrůstající jen s matkou v karavanu. Podrobně se seznámíme s ní i neveselými okolnostmi jejího raného dětství. 

„Peter se s Calebem rozběhl k žebříku. Alicia za nimi dál pálila, výstřely zněly jako tlumený praskot a jejich zvuk se vracel s ozvěnou. Peter si hodil pušku na rameno a začal šplhat po žebříku. Na poslední příčce se podíval dolů. Alicia stála zády ke zdi a pálila do stínů. Pak její zbraň ztichla, když si ji hodila na rameno a začala šplhat. Peter zamířil hlaveň stejným směrem jako ona a stiskl kohoutek. Pažba ho kopla, střela neškodně vylétla do povětří. Peterovo tělo se otřáslo mohutným zpětným nárazem i pocitem mocné síly výstřelu.“

Poznáme i zvláštního agenta Wolgasta, jehož úkol je Amy najít a dopravit do vojenské laboratoře v Coloradu. Kromě Amy do tajného prostoru míří i další “objekty”, na kterých se mají provádět přísně tajné výzkumy a testovat účinky nového viru. Jedním z “objektů” je i Anthony Carter, zločinec odsouzený na smrt.

Justin Cronin - Přechod

Během testů dojde k selhání a pokusné “objekty” se dostanou z karanténních cel ven. Vlivem experimentů se z nich stali krvežízniví upíři. Co se jim postaví do cesty buď na místě roztrhají nebo kousnutím promění ve stejný živočišný druh jako jsou oni sami. Tolik k první části knihy.

Druhá část na první pohled s tou první nesouvisí, dokonce se zdá, že jde o zcela odlišný román. Sledujeme tady úplně nové postavy ve zcela neznámém světě. Teprve časem zjistíme, že jsme se přesunuli v čase o několik desítek let po nezdařených pokusech. Dozvídáme se, že se smrtící virus rozšířil po světě, miliony lidí buď zahynuly nebo byly proměněny v upíry.

Justin Cronin - Přechod

Města a vesnice byly zničeny nebo zůstaly zcela opuštěny. Přežily jen hrstky nenakažených lidí žijících v izolovaných osadách za vysokými ploty chráněnými silnými reflektory. Světlo je totiž jednou z mála věcí, která čmoudům, drakům, zářivkám nebo virákům, jak lidé tvorům říkají, může ublížit.

Cronin vystavěl Přechod na pohledech několika postav vystupujících v různých časových rovinách. Samo o sobě by to bylo v pořádku, pokud by se řídil aspoň základními literárními pravidly. Justin Cronin si však s nějakými zákonitostmi hlavu nedělá. S linií příběhu si hraje jako se stavebnicí, jednotlivé kusy odděluje a zase spojuje dohromady. Skládá jednu součástku za druhou nebo je dokonce pokládá přes sebe. Uvede do děje postavy, podrobně nás s nimi seznámí, aby je na stovky stránek nechal zmizet.

Již od prvních řádků knihy Cronin na čtenáře valí ohromné množství informací a detailů, u kterých není jasné, jaký význam mají a zda jsou pro další vývoj knihy důležité. Všechny postavy vykresluje až do absurdních detailů. Stejné to je i u popisu snových obrazů zabírajících velkou část knihy.

Justin Cronin - Přechod

Zatímco vykreslení snové imaginace obětuje klidně tři listy, informaci zásadní pro další vývoj příběhu sdělí v jedné větě a ještě jen jakoby mimochodem. Přechod místy více než román působí jako dílo grafomana píšícího pro psaní samotné než pro obsah. Budiž mu dík za to, že román nezakončil velkým patetickým finále a spokojil se s přiměřeným závěrem.

Pořádek a logické posloupnosti se v záplavě textu autorovi daří udržovat hlavně díky spisovatelskému talentu, jenž je nesporný. Cronin je vynikající spisovatel píšící poutavým a čtivým stylem. Za jiných okolností by nedovolil čtenáři knihu odložit. Bohužel tím, že nedokáže udržet na uzdě svoje vášně a pokládá jednu vrstvu literárního balastu na druhou udělal z knihy obtížně stravitelné dílo, které až do konce dočte jen málokdo.

Související:

Robert Merle – Muži pod ochranou

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Georges Jean Arnaud – Ledová společnost – F Station

Dítě číslo 44

Dítě číslo 44

Autor: Tom Rob Smith Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2009 Počet stran: 384

Příběh knihy Dítě číslo 44 se odehrává v Sovětském svazu třicátých, respektive padesátých let minulého století. Je to příznačné, protože v jiných kulisách, než byla tehdejší komunistická krutovláda, si ho lze těžko představit. Pozoruhodné je, že to vypadá, že dnešní Rusko se praktikám tehdejšího Sovětského svazu pomalu ale jistě přibližuje. To sem ale nepatří.

Lev Děmidov je agentem ministerstva státní bezpečnosti (MGB). Je válečným hrdinou z nedávno skončené války a držitelem řady vyznamenání. Komunistickému režimu bezmezně věří a správnosti rozkazů od nadřízených nepochybuje. Tedy aspoň z počátku. Má krásnou ženu pracující jako učitelka na základní škole. Kdyby měli, děti patřili by k vzorným sovětským rodinám.

Tom Rob Smith

    „Dopadl dlaněmi na chodník, málem si zlomil zápěstí. Uslyšel křik a podíval se nahoru. Jeden agent se vykláněl z okna v nejvyšším poschodí. Už o mně vědí, pomyslel si Lev. Přes prudkou bolest v zápěstích se zvedl a uháněl do postranní ulice, kde mělo čekat zaparkované auto. Zarachotily výstřely. Těsně vedle hlavy se mu rozprskla cihlová tříšť.“

Na začátku příběhu je mrtvola malého chlapce nalezená nedaleko železniční tratě. Podle oficiální propagandy socialistický systém vymýtil vraždy, proto hochova smrt může být jedině nešťastná náhoda. Chlapec byl synem jiného agenta MGB Arkadije Fjodoroviče Andrejeva, který se svojí rodinou tvrdí, že byla spáchána brutální vražda. Na Lvovi je, aby to kolegovi a celé jeho rodině rozmluvil. Stále více v něm však hlodají pochybnosti.

Dítě číslo 44

K obratu dojde ve chvíli, kdy Lev Demidov dostane rozkaz, aby zatkl svoji manželku Raisu a obvinil ji ze špionáže. Když to odmítne, jsou oba zatčeni a posláni do vyhnanství zapadlého města na Urale. Jaké je ovšem jejich překvapení, když zjistí, že k vraždám malých dětí dochází i tady. Ač v rozporu se všemi příkazy a nařízeními se oba rozhodnou pátrat po vrahovi na vlastní pěst.

Při popisu reálií tehdejšího Sovětského svazu běhá až mráz po zádech. Tom Rob Smith umístil příběh snad do nejděsivějšího prostředí, jaké si lze v novodobých dějinách představit. Lidé žijí v neustálém strachu, jehož jedním z hnacích motorů je MGB.

Dítě číslo 44 ukazuje zrůdnost socialistického režimu a jeho zničující vliv na život jednotlivce. Lev Děmidov je zcela oddán práci pro režim. Věří, že chytání vlastizrádců je jeho posláním. Pozoruhodné je sledovat jeho proměnu, kdy si postupně uvědomuje hrůznost zřízení, kterému slouží.

Dítě číslo 44

Tom Rob Smith si nevystačil jenom s popisem událostí, ale věnuje se i Lvovým úvahám a pochybnostem o jeho manželství. Stále více si uvědomuje, že s Raisou žijí spíš vedle sebe než spolu. Nemají nic společného, navíc ji podezírá z nevěry a nechává ji sledovat. Cestu k sobě paradoxně začnou nacházet ve chvíli, kdy kromě holých životů nemají nic.

Při psaní se Smith inspiroval skutečným případem masového vraha Andreje Čikatila. Možná proto některé scény popisuje s otevřenou syrovostí a brutalitou. V této souvislosti se můžeme ptát, jak je možné, že vrahovi masakry malých dětí tak dlouho procházely. Jak jsem ale napsal výše, sovětský režim ve své nabubřelosti existenci masového vraha vůbec nepřipouštěl. Bohužel ku škodě desítek nevinných dětí.

Nenapadá mě mnoho věcí, které by se knize daly vytknout. Dítě číslo 44 je skvěle napsaný román s dobrým příběhem a nápaditou zápletkou. Dosud Smith napsal dvě volná pokračování s Lvem Děmidovem a jeho ženou. Podle ohlasů se ale zdá, že kvality první knihy nedosahují ani v nejmenším.

Metro 2033

Metro2033

Autor: Dmitry Glukhovsky Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2005 Počet stran: 472

 Civilizace je v koncích. Došlo k atomové válce, při které většina lidí na Zemi zahynula. Zachránilo se jenom několik desítek tisíc, které se stáhly do tunelů moskevského metra. Příběh se odehrává v době, kdy od katastrofy uplynul již nějaký čas. Obyvatelé Moskvy se mezitím životu v podzemí přizpůsobili.

Z jednotlivých stanic se staly samostatné osady podobné starověkým městským státům. Každá má své zřízení, uznává vlastní pravidla a hodnoty podle kterých se řídí. Zatímco některé díky čilému obchodování jenom vzkvétají, jiné obývají lidské trosky prolezlé chorobami.

Některé stanice se hlásí k idejím komunismu či fašismu, jinde uznávají Jehova či mýtickou bytost Velkého červa. Stanice metra mezi sebou bojují nebo naopak uzavírají koalice a takto posílené se pouští do boje zase s jinými.

„Podlomily se mu nohy, dopadl na pražce, ale za pár minut uchopil muže za límec a vrávoral dál. „Dokážu to, dokážu to, dokážu to, dokážu to,“ mumlal si pro sebe, ačkoli už tomu téměř přestal věřit. K smrti vyčerpaný sejmul samopal z ramene, nastavil ho na jednotlivou palbu, vystřelil a zakřičel: „Je tam někdo?“ Avšak zvuk, který uslyšel, nebyl lidský – v tunelu šustily krysí tlapky a ozývalo se hladové pištění.“ 

Dmitry Glukhovsky

Nepřátelství mezi různými oblastmi metra však nejsou ten největší problém, který zbytkům lidí v moskevském metru hrozí. Vlivem dlouhodobého vlivu radiace se na povrchu živočichové a rostliny proměnily v zabijácké příšery, které se vydávají za potravou. Čas od času se ďáblové, jak těmto predátorům lidé říkají, vydávají také do prostorů metra.

Arťom je mladík, který většinu života prožil pod zemí. Přesto mu v paměti uvízlo několik střípků vzpomínek na “staré časy”, kdy svět byl ještě v pořádku. Žije s otčímem ve stanici VDNCh, kde se jednoho dne setká s tajemným Hunterem. Dostane od něj tajný úkol – do stanice Polis donést důležitou zprávu. Dlouho neotálí, sbalí si nejnutnější věci a vydává se na cestu napříč temnými tunely metra plnými nejen podivných bytostí.

Dá se říct, že Metro 2033 je postkatastrofickou variací na Tolkienova Hobita. Stejně jako Bilbo Pytlík tak i Arťom musí absolvovat dlouhou a strastiplnou cestu za účelem splnění „vyššího zájmu“. Při svém putování potkává prazvláštní osoby, zažije mnoho událostí často s tragickým koncem.

Metro 2033_1

Oproti Tolkienově knize má však Metro 2033 do pohádky hodně daleko. Glukhovsky prokládá vyprávění snovými vizemi, Arťomovými úvahami o smyslu jeho cesty či o významu samotného bytí. Od počátečních pochybností mu postupně dochází, že pro záchranu zbytků lidstva je třeba vykonat cokoliv i za cenu vlastního života.

Je úsměvné číst komentáře ke knize stěžující si na pomalé tempo a „jiný styl psaní“. Metro 2033  není psané prvoplánovým jazykem, na jaký jsme zvláště u bestsellerů zvyklí. Glukhovsky nenapsal román ve stylu strhující jízdy od startu k cíli. I když je vyprávění svižné, na několika místech máme co do činění s hutným a depresivním materiálem.

 Celou dobu se zmiňuji o Arťomovi coby hlavní postavě knihy. Pravdou je, že více než mladý cestovatel hraje hlavní roli moskevské metro. Nejsou to totiž pouhé tunely vyhloubené v zemi, v knize vystupuje jako živý organismus mající vlastní vůli. Metro se samo rozhoduje, koho zahubí a koho nechá naživu.

 Na Metro 2033 je možné pohlížet z vícero úhlů pohledů. Především to je úvaha o hledání smyslu vlastní existence v čase, kdy lidstvo balancuje na hraně totální záhuby. Kniha je současně varováním před stále aktuální hrozbou použití jaderných zbraní. V době, kdy agresivní postoje dnešního Ruska budí obavy po celém světě stejně jako před mnoha lety v dobách studené války, mají taková varování smysl a opodstatnění.

Související:

Georges Jean Arnaud – Ledová společnost – F Station

Robert Merle – Muži pod ochranou

Záhada Modrého vlaku

Záhada modrého vlaku

Autor: Agatha Christie Malba: Marc Pickic Vydavatelství: Knižní klub Rok vydání: 2009 Počet stran: 48

Počítám, že každý má nějakého spisovatele k němuž nedokáže zaujmout jasný postoj. Přesně takhle to mám s Agathou Christie. Ještě jako kluk jsem četl Deset malých černoušků, ale to bylo spíš z povinnosti. Zkoušel jsem i jiné, ale už to nešlo.

Jméno první dámy světové detektivky je pro mě synonymem pro nudu k uzívání. Neupírám jí nesporné kvality, ale mě to prostě nebaví. S o to větším očekáváním jsem sáhl po „obrázkovém provedení“ Záhady Modrého vlaku. Doufal jsem, že se mi prokletí podaří zlomit.

Záhada modrého vlaku

Modrým vlakem pravidelně jezdí anglická honorace z Londýna na prosluněné mořské pláže. Při jedné takové cestě je v kupé nalezena mrtvola milionářské dcerky s obličejem znetvořeným k nepoznání. Kromě toho z kupé zmizel náhrdelník Ohnivé srdce nevyčíslitelné hodnoty, který zesnulá před pár dny dostala od svého otce.

Z úmrtí by mělo užitek hned několik lidí. Ať je to nezbedný manžel s náročnou milenkou a nebo milenec zesnulé, kterým nebyl nikdo jiný než známý sňatkový podvodník Armand de la Roche. Nikdo se tedy nemůže divit, že k takové záhadě byl povolán Hercule Poirot.

Záhada Modrého vlaku je jedním z řady klasických literárních děl, které se dočkalo komiksového zpracování. Z knih Agathy Christie byla do tzv. grafického románu  ještě přetavena Vražda Rogera Ackroyda, mimochodem u nás vydaného rovněž pod dohledem Knižního klubu. Grafický román není klasický román a podle toho je třeba na něj nahlížet. To jen pro přesnost. Zjednodušeně řečeno je to překreslená kniha.

Záhada modrého vlaku 2
I s vědomím předchozího odstavce můžu říct, že Záhada Modrého vlaku je na můj vkus zbytečně upovídaná. Nic proti nadměrnému užívání textu, ale tady to vyloženě obtěžuje. Chápu, že původní předlohu bylo třeba zkrátit a zjednodušit.
Kdyby ale stávající množství textu bylo rozprostřeno na více než osmačtyřicet stran, věci by to určitě neuškodilo, právě naopak. Za daného stavu se čtenář po pár listech začne nudit a nic se na tom do konce knihy nezmění. Tedy pokud se tam vůbec dostane.
 Záhada modrého vlaku 3
Při malbě se Marc Pickic doslova vyřádil. Dal si práci i s nejmenšími detaily a soustředil se doslova na každou vrásku na obličeji. Jeho styl postavený na tenkých liniích působí mírně archaickým dojmem, což s příběhem odehrávajícím se ve třicátých letech minulého století skvěle koresponduje.

Záhada modrého vlaku 4

Sečteno a podtrženo prokletí Agathy Christie trvá dál. Záhada Modrého vlaku mě jen utvrdila v tom, že mezi mnou a první dámou detektivního románu hned tak nepřeskočí.

Nemůžu říct, že bych se vyloženě nudil, ale zhruba v polovině knihy mi došlo, že je mi vlastně úplně jedno kdo dámu v kupé zabil. Na svoji obranu však mohu říct, že jsem vydržel až do konce. Nic si z toho ale nedělám a za čas to s Agathou zkusím znovu.

Tajemství sedmého syna

Tajemství sedmého syna

Autor: Glenn Cooper Vydavatelství: Knižní klub Rok vydání: 2010 Počet stran: 384

O Danu Brownovi si můžeme myslet co chceme, celosvětovou popularitu a astronomická čísla v prodejích knih mu však nikdo nevezme. Jeho detektivní romány postavené na prolínání současnosti s historickými reáliemi je směs, která u většinového čtenáře má úspěch.

Podbízivý styl psaní, křivení historických faktů a další „podpásovky“ mu dávají jistotu, že si cestu k méně náročnému čtenáři vždycky najde. A právě věhlas a peníze jsou hlavními důvody, proč se po světě vyrojila řada spisovatelů věnující se právě podobnému literárnímu podžánru. Jedním z nich je i Glenn Cooper.

Glenn Cooper
Policie v New Yorku je v pohotovosti. Ve městě řádí masový vrah, který krátce před vraždou každé oběti pošle pohlednici z Las Vegas s vyobrazenou rakví. Na případ je nasazen zvláštní agent FBI Will Piper. U policie platí za ostříleného odborníka na masové vrahy.

Druhou je agentka Nancy Lipinská. Zatímco Piper má všeho tak akorát a nejradši by se už viděl v důchodu, Lipinská je naopak plná energie a mladického nadšení. Tyto dvě na první pohled zcela odlišné postavy se schází  u případu, který sahá až hluboko do historie, přesněji až do roku 777. Právě tehdy kdesi na území dnešní Velké Británie začala vznikat podivná knihovna.

    „Chlapec si klekl na kolena a zabořil kostnatý prst do hlíny. Začal jím hýbat dokola v kroužcích, kreslil na zemi vzor, ale otec po něm sáhl a prudkým škubnutím za vlasy ho zase zdvihl ze země. Chlapec sebou cukl, ale nevydal ani hlásku.“

Děj Tajemství sedmého syna se začíná odvíjet v několika rovinách zároveň. Dvě probíhají v současnosti a jedna je zasazená do dávné historie, přesněji do osmého století. Na první pohled spolu postavy, z jejichž pohledu se vše odehrává, nemají nic společného.

Teprve časem se jejich osudy začnou křížit a prolínat. Ostatně vícero úhlů pohledu je na knize patrně to nejpozoruhodnější. Stojí za to sledovat, jak Glenn Cooper zamíchá pomyslnou skládačku a pak dává dohromady kousek po kousku.

Jenže co je to všechno platné, když nenabízí nic, s čím bychom se již někde nesetkali. Cooper vrství jedno žánrové klišé na druhé a doufá, že mu to projde. V několika případech skutečně přestřelí. Jedná se o momenty, kdy se dostane až na hranici absurdity.
Čtenáři nezbude nic jiného, než se chytit za hlavu a ptát se, jak dlouho bude autor ještě zkoušet jeho trpělivost.

S Brownem jsem začal a také s ním skončím. Cooper není nic jiného než plagiátor. Od Browna si bere základní šablonu, kterou pak již po svém rozvíjí. Historické detektivky jsou v kurzu, tak proč by si taky nepřivydělal?

Jenže ve srovnání s Brownem zůstává nohama na zemi. Nesnaží se předstírat, že tvoří kdovíjak vznešenou literaturu. Dobře ví, že píše literární béčko a u toho taky patrně zůstane. Ostatně i béčkové knížky mají svoje místo v každé knihovně.