Archiv pro štítek: literatura

Utajovaný projev

Autor: Tom Rob Smith Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2011 Počet stran: 352

Utajovaný projev je volným pokračováním úspěšné knihy Dítě číslo 44. I tentokrát sledujeme Lva Děmidova a jeho ženu Raisu snažící se o normální život v kulisách kruté totality tehdejšího Sovětského svazu. Lev již není u tajné policie, místo toho pracuje v oddělení vražd. Společně s manželkou Raisou adoptovali Zoju a Jelenu, dvě dívky, jejichž rodiče byly zavražděny Lvovým kolegou v předchozí knize.

Pocit viny za jejich smrt byl jedním z důvodů adopce. Ani několik let poté se Lvovi nepodařilo najít k Zoje cestu. Dívka ho nenávidí a dokonce plánuje jeho smrt. Několika lidem, jejichž minulost je spojená s nechvalně proslavenými čistkami, kdosi posílá krabice s fotografiemi zabitých a umučených lidí. Lva Děmidova se věc z počátku netýká. Aspoň prozatím.

Středobodem knihy Utajovaný projev je skutečná historická událost roku 1956. Tehdejší generální tajemník Nikita Chruščov šokoval nejen Sovětský svaz, ale i celý svět, když na 20. sjezdu sovětských bolševiků odsoudil kult osobnosti Josifa Visarionoviče Stalina a jeho diktátorské praktiky označil za zločinné. Zatímco část obyvatelstva tuto zprávu přivítalo s opatrnou radostí, členy bezpečnostních složek či přímo tajné policie, které se na zločinech přímo podílely, vyloženě rozzlobil. Role se totiž najednou obrátily a z lovců se stala lovná zvěř. Lidé si s nimi chtěli vyřizovat účty za spáchaná příkoří.

„Dívka bezmocně vzhlédla k namířené pistoli. Než stačila žena vystřelit podruhé, vyhoupl se jí Mališ na záda a zaryl jí prsty do očí. Ňurinová se rozječela, upustila zbraň, zběsile mu zatínala nehty do rukou. Chlapec ještě zesílil tlak a křikl na Zoju: „Dveře!“

V souvislosti s Utajovaným projevem se logicky nabízí srovnání s předchozím dílem Dítě číslo 44. V tomto ohledu Utajovaný projev vcelku pokulhává. Ačkoliv bylo Dítě číslo 44 vymyšleným konstruktem, přesto si uchoval důvěryhodnost a uvěřitelnost. Utajovaný projev je však jen těžko uvěřitelný příběh. Nic proti fabulacím, pokud mají své opodstatnění a aspoň trochu dávají smysl. Tady však Tom Rob Smith vyloženě pokouší čtenářovu trpělivost a testuje, jak až daleko může zajít.

Autor nechá Lva Děmidova zavřít do trestaneckého tábora, kde vyvolá povstání, aby ho vzápětí nechal uprchnout. Budiž. Později jej společně s Raisou vyšle do Budapešti, kde zrovna zuří protisovětské povstání, aby zachránili adoptivní dceru Zoju. Jsme svědky scény, kdy vzbouřenci strhnou Leninovu sochu, hlavu zachytí za auto a tahají po náměstí. Zoju nenapadne nic lepšího, než si ji osedlat a vozit se po ní. A takto bych mohl pokračovat.

Ponechme stranou nesmysly i nelogické chování některých postav, jakých je kniha plná. Na Utajovaný projev můžeme pohlížet i z jiného úhlu. Je to výpověď o hrůzách komunistického režimu, který vlastní občany zavíral do gulagů, fyzicky i psychicky týral a zabíjel. Výpověď je to o to děsivější, když si uvědomíme, že i v dnešní době se najdou tací, kteří takové praktiky schvalují a komunismus obdivují. Utajovaný projev je kniha o beznaději, smrti, utrpení, ale také o lásce, hledání, nacházení a odpuštění.

Související:

Tom Rob Smith – Dítě číslo 44

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Elizabeth Speller – Návrat kapitána Johna Emmetta

Robert Merle – Muži pod ochranou

Cizí země

Autor: Charles Cumming Nakladatelství: Vyšehrad Rok vydání: 2016 Počet stran: 320

Špionážní romány můžeme v zásadě rozdělit do dvou skupin. V první jsou ty věrohodné, u kterých si říkáme, že by se více méně mohly odehrát i ve skutečnosti. Příběh dává smysl, jednání postav i akční scény, pokud tam jsou, působí uvěřitelně. Ve druhé skupině jsou pak ostatní romány. Obě skupiny mají svá pro a proti a záleží spíš na nás, co od nich čekáme a kam až jsme ochotni nechat se autorovou fantazií zavléci. Cizí země od Charlese Cumminga se nachází někde mezi oběma kategoriemi.

Cizí země začíná ve chvíli, kdy jsou při letní dovolené v Egyptě brutálně zavražděni manželé Malotovi z Francie. O několik dní později zmizí Amelie Leveneová – nově zvolená šéfka britské MI6. Shodou okolností to je pár týdnů před datem nástupu na novou pozici. Tajná služba chce věc řešit mimo dosah médií a vzpomene si na svého bývalého zaměstnance – Thomase Kella, který byl před časem „odejit“ ze služeb Jejího veličenstva. Na Thomasovi je, aby Amelii našel dřív, než se zpráva o jejím zmizení dostane na veřejnost.

Vydává se tedy do Francie, kde by se podle zjištěných informací budoucí šéfová MI6 měla nacházet. Nejdříve to vypadá, že se dáma jen „zapomněla“ s nějakým milencem. Časem Thomas zjistí, že situace je mnohem vážnější. Kromě svěřeného úkolu musí vyřešit ještě jeden – rozpadající se manželství.

„Kell ležel na Ameliině posteli a chystal se k několikahodinovému odpočinku, když konečně dorazila zpráva. Vstal z postele, zadal do sejfu čtyřmístný kód a uslyšel uklidňující zvuk odemykajícího se zámku. Dveře v pantech se svou vlastní vahou otevřely.“ 

Cizí země vychází z otřepaného modelu vysloužilého agenta na cestě za vyřešením záhady a očištěním svého jména. Je to sice klišé, přesto stále funguje jak ve špionážních románech, tak i v detektivkách staré drsné školy. Akční scény či pěstní souboje tady nečekejte.

Thomas Kell je agent, který má ledacos za sebou, přesto si v zabíjení a násilných konfrontacích zrovna nelibuje. Problémy raději řeší s rozvahou a rozumem. Má mnohaleté zkušenosti z oboru a navíc spoustu užitečných kontaktů po celém světě. Když se třeba ocitne v Paříži a potřebuje drobnou službu, hned ví, na koho se obrátit.

Byť se jedná o špionážní román, Cizí země je vcelku lehké čtení. Knihu ocení i čtenáři, kteří se za fanoušky tajných agentů nepovažují. Charles Cumming píše civilně, drží se při zemi a fantazii nepouští z uzdy víc, než je zdrávo. Většina popsaných situací působí věrohodně a realisticky.

Jistě, najde se pár momentů, kdy autor překročí pomyslnou hranici a nám se objeví úsměv na tváři. K takové situaci dojde při setkání Kella s manželi Knightovými v Paříži. Postava pana Knighta je skoro až komická. Do jisté míry to je podobné i u únosců, víc už ale prozrazovat nebudu.

Jednoduše řečeno je celkem jedno, zda knihu zařadíme do první či druhé skupiny, o kterých byla zmínka v úvodu. Cizí země je napínavé a přesto pohodové čtení. Tato a další podobné knihy mohou fungovat jako protipól neveselým událostem a informacích o činnostech tajných ruských čínskcýh tajných služeb, které dnes a denně prosakují na povrch.

Související:

C. J. Sansom – Zima v Madridu

Robert Ludlum – Matlockovo pověření

Robert Ludlum – Agent bez minulosti

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

James Grady – Šest dnů Kondora

Robert Ludlum – Hádův faktor

 

Totální rauš – Drogy ve třetí říši

Autor: Normal Ohler Nakladatelství: Host Rok: 2015 Počet stran: 344

Čtete knihy o druhé světové válce a myslíte si, že vás již nic nepřekvapí? Máte dojem, že o německém vpádu do Polska a Francie víte všechno? Považovali jste Adolfa Hitlera za zásadového asketu? Začtěte se do knihy Totální rauš a zjistíte, že všechno bylo úplně jinak.

Spisovatel Norman Ohler několik let studoval německé archivy, pečlivě procházel dostupné historické prameny a udělal bezpočet rozhovorů s řadou vědeckých kapacit. Výsledkem jeho práce je kniha pojednávající o zálibě německé veřejnosti v pro někoho šokujícím preparátu – pervitinu.

První metamfetamin připravili japonští farmaceuti na konci devatenáctého století. Od té doby se začal v menší míře používat pro léčebné účely. K širšímu využívání došlo až ve třicátých letech v Německu, kdy si v roce 1934 německá firma Temmler Werke nechala patentovat výrobní postupy. Netrvalo dlouho a za podpory masivní reklamní kampaně pervitin zaplavil trh.

Užívali ho dělníci v těžkém průmyslu, na stavbách, brali ho herci, spisovatelé i intelektuálové. Ve formě pralinek byl nabízen i ženám v domácnostech. Pervitin pomáhal zvládat fyzickou i psychickou zátěž, zaháněl chuť k jídlu nebo potřebu spánku. Jeho účinky pochopitelně nezůstaly skryty před představiteli nacistické armády. Pervitin byl podáván hlavně letcům a tankistům. Když vypukla válka, tuby se stimulujícími tabletami již patřily ke standardní výbavě vojáků Wehrmachtu.

Totální rauš tvoří několik rovin vyprávění. I když jde na první pohled o odbornou knihu, ve skutečnosti to je román s prvky thrilleru. Hlavní postavou je Theodor Morell – osobní lékař Adolfa Hitlera. Díky jeho injekčním koktejlům složených z výtažků ze zvířecích orgánů, vitamínů, ale hlavně z chemických stimulantů, se z „pacienta A“ brzy stal regulérní narkoman, který se bez ranní injekce ráno nezvedl ani z postele. Na sklonku života má fyzickou závislost na velmi silném opiátu eukodal.

„Časté útěky  před realitou Göringovým úředním záležitostem příliš nesvědčily. Aby u něj někdo mohl zastávat vysoký post, spíše než odbornost se očekávalo, že daná osoba umí být zábavná. Kritiku jednoho z jeho nejbližších spolupracovníků, Bruna Loerzera, kterého sám Göring popsal jako svého nejlínějšího generála, šmahem odmítl s poznámkou: „Potřebuji někoho, s kým si budu moct večer vypít láhev červeného vína.“ Něco podobného nejspíš sehrálo roli také při jmenování Ernsta Udeta do funkce takzvaného generála zbrojmistra luftwaffe a tím i jednoho z nejvlivnějších mužů třetí říše.“ 

Druhá popisuje situaci v nacistické armádě, kde úspěchy při vpádu do Polska a vzápětí do Francie jsou nepřímo připisovány právě pervitinu. Na jeho účincích byla v podstatě postavena koncepce tzv. bleskové války. Díky zázračnému stimulantu se mohla celá armádní uskupení přesouvat bez zastávky několik dní a nocí, což na straně spojenců vyvolávalo úžas a zděšení. Třetí linie se odehrává v současnosti, kdy se Norman Ohler setkává s odborníky, prochází archivy a navštěvuje místa související s knihou.

Normal Ohler odhaluje paradox, kdy diktátorský režim hlásající čistotu rasy a všechny návykové látky striktně zakazoval, sbíral energii ke svému fungování v tvrdé droze. Byly to chemické preparáty, díky kterým se Hitler držel dál od skutečného světa. Pervitin resp. eukodal mu umožňoval nepřipouštět si stále se zhoršující situaci německé armády. I když generálové trvali na změně strategie, Hitler si dál udržoval euforickou náladu a byl nadále přesvědčen o konečném vítězství nacistického Německa.

O Hitlerově závislosti na drogách se historici zmiňují již od konce druhé světové války. Stejně jako o využívání stimulantů pro chemické účely. Mimochodem nešlo pouze o výsadu nacistů, spojenci své letce dopovali benzedrinem. Začali s tím ale až poté, co u sestřelených německých pilotů našli tuby s pervitinovými tabletami. Norman Ohler tato fakta doplnil o nové poznatky ve čtivé formě nabídl ve zcela nových souvislostech.

Související:

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Elizabeth Speller – Návrat kapitána Johna Emmetta

Joseph Kanon – Istanbul – Křižovatka cest

 

Amsterdam

Autor: Ian McEwan Nakladatelství: Odeon Rok vydání: 2012 Počet stran: 168

„Je to knížka úplně o ničem“, svěřilo se mi několik známých, když jsem se zeptal na jejich názor na knihu Amsterdam. Vlastně nevím o nikom, kdo by Amsterdam chválil. Někdy se ale vyplatí nedat na to, co říkají druzí a obrazně řečeno se vydat proti proudu. V případě Amsterdamu se to vyplatilo. Pro pořádek dodám, že při rozhodování nehrálo roli, že kniha jako jediná z autorových děl získala prestižní Man Bookerovu cenu.

Na počátku Amsterdamu je setkání dvou přátel na pohřbu jejich společné milenky. Clive Linley patří k předním skladatelům současné vážné hudby. Sebestředný umělec je fascinován sám sebou a opájí se vědomím vlastní geniality. Vernon Halliday šéfuje vlivným novinám Judge, které se momentálně potýkají s problémem úbytku čtenářů.

„Kdyby šel někdo s ním, mohl by žertovat o ponížení, jaké člověku přináší stárnutí. Neměl ale dnes v Anglii žádné blízké kamarády, kteří by s ním jeho vášeň sdíleli. Všichni, které znal, se docela dobře obešli bez divoké přírody – venkovská restaurace, jarní Hyde Park, to byl veškerý pobyt na čerstvém vzduchu, jaký kdy potřebovali. „

Molly Lane, jak se žena jmenovala, si s životem hlavu zrovna nelámala a milenců měla mnohem více. Jedním z nich byl i ministr zahraničí země Julian Garmony. Jeho kariéra se vyvíjí natolik slibně, že se o něm mluví coby o budoucím ministerském předsedovi. Všechny tyto postavy se při smutečním obřadu sejdou a jak se později ukáže, pro některé z nich bude mít setkání fatální následky.

Nechci prozrazovat příliš, přesto zmíním, že o žádné z postav se nedá mluvit coby o kladné. Každá je sebestředná, egoistická a jediné, o co se zajímá, je vlastní prospěch. Je ovšem zajímavé sledovat, jak si každý z protagonistů snaží svá morální selhání vnitřně ospravedlnit.

Amsterdam je absurdní, přesto pozoruhodná sonda do lidského chování. Mimo jiné pokládá otázku, kam až je člověk při touze po pomstě ochoten zajít. McEwan tady absurditu žene až na samou hranici únosného. Po přečtení poslední stránky ji možná někdo označí za hodně černou komedii. Odpusťme autorovi, že ne všechno v knize dává úplně smysl. V některých momentech protagonisté jednají vyloženě nelogicky.

Amsterdam není typickým McEwanovým románem. Neodpovídá tomu rozsah ani styl psaní. Kniha Amsterdam snese označení nedoceněná. Je to jedno z těch děl, které sklidí větší úspěch u kritiky než u běžných čtenářů.

Související:

Ian McEwan – Nevinný

Robert Merle – Ostrov

Joseph Kanon – Istanbul – Křižovatka cest

 

Zátopek …když nemůžeš, tak přidej!

 


Autoři:
Jan Novák Kresba: Jaromír 99 Nakladatelství: Paseka, Argo Rok vydání: 2016 Počet stran: 200

Těžko bychom v dějinách československého sportu hledali významnější postavu, než jakou byl Emil Zátopek. O jeho běžeckých výkonech dodnes ví každý, a už je jedno, zda jde o zapáleného sportovního fandu nebo naprostého ignoranta, který si plete basketbal s volejbalem.

Zátopkův životní příběh před lety zaujal režiséra Davida Ondříčka a scénáristu Jana Nováka, který se chopil napsání filmového scénáře. Z natáčení nakonec sešlo, což se tak nějak dalo v Česku čekat. Počítám, že místo toho se peníze vložily do nějaké k smrti zábavné rodinné komedie.

Místo světa pohyblivých obrázků se pozornost Jana Nováka obrátila do světa obrázků kreslených, statických a s bublinami. Oslovil kreslíře Jaromíra 99 s nabídkou, zda by se Zátopkova příběhu neujal. Jaromír 99 aka Jaromír Švejdík jinak také mj. zpěvák kapely Priessnitz souhlasil.

Komiks nebo chcete-li grafický román nakonec vyšel ve spolupráci nakladatelství Paseka, Argo a Českého olympijského výboru. S ohledem na rozmanitý a kolikrát těžko uvěřitelný Zátopkův život se museli autoři zaměřit pouze na některé jeho etapy.

Příběh začíná v třicátých letech, kdy v životě náctiletého zaměstnance Baťových závodů ve Zlíně běhání dostává čím dál větší význam. A to přesto, že s tím jeho rodiče nesouhlasí. Sledujeme, jak se Zátopek seznámí s budoucí ženou, oštěpařkou Danou, sblíží se a později jí pomáhá s přípravou na olympiádu.

Když Zátopek překoná český rekord v běhu na tři kilometry, jeho hvězda československé atletiky pozvolna stoupá vzhůru. Při tom zvládá studovat školu a chodit do zaměstnání. Jeho úspěchy autoři dávají do kontextu doby, tedy První republiky, Protektorátu a následného převzetí moci komunisty.

Úspěšnému atletovi však komunistická garnitura nepřeje, spíše naopak se mu snaží co nejvíce ztrpčovat život. Děj graduje ve chvíli, kdy na rozdíl od Zátopka povolení k účasti na olympiádě nedostane jeho přítel mílař Stanislav Jungwirth. Zátopek se postaví na jeho stranu a odmítne bez Jungwirtha odletět.

Kdo zná tvorbu Jaromíra 99 bude možná překvapen. V Aloisi Nebelovi, Kafkově Zámku a dalších dílech si vystačil pouze s černou a bílou. Tady barvy používá, ovšem v souladu s minimalistickým stylem kresby to jsou pouze světlý odstín zelené, šedá a cihlově oranžová.

Přečtení knihy Zátopek …když nemůžeš, tak přidej! je otázkou několika hodin. To na její kvalitě nic neubírá. Čtenáře si najde mezi sportovními fanoušky i mezi těmi, kterým je sport naprosto ukradený. Je to jedna z těch knih, ke které se po čase rádi vrátíte. Současně vás bude hřát u srdce, že Zátopek má místo právě ve vaší knihovně.

Související:

Agatha Christie – Záhada modrého vlaku

Eric Powell – Goon – Nic než utrpení

Sir Arthur C. Doyle, Petr Kopl – Pes Baskervillský

Steve Niles, Ben Templesmith – 30 dní dlouhá noc 

Robert L. Stevenson, Mark Jones – Únos

 

Plavec

Joakim Zander - Plavec

Autor: Joakim Zander Nakladatelství: Host / Krimi román Rok vydání: 2015 Počet stran: 384

Můžeme tomu říkat třeba podezíravost, ale knihy s velkou reklamou ve mně budí nedůvěru. Když vidím poutače v metru nad eskalátory, na bannerech a kdoví kde ještě, začnou ve mně hlodat pochybnosti. Pak se mi dostane svazek do ruky, na přebalu se dočtu, jaké významné noviny na ni napsaly pochvalnou recenzi, nebo jaký slavný spisovatel ji vychválil, je prakticky rozhodnuto. Knihu vracím do regálu a můj zájem uvadá.

Pořád totiž věřím, že dobrá kniha se prodá sama, lidi si o ní zkrátka mezi sebou řeknou. O reklamě na knihy resp. o přebalech knih se třeba rozepíšu v budoucnu v samostatné glose, dnes bych se rád věnoval Plavci. Na rozdíl od jiných totiž tentokrát místo zpátky do police knihkupectví putoval k pokladně obchodu. Bohužel. 

Joakim Zander - Plavec

Příběh Plavce začíná v osmdesátých letech minulého století v syrském Damašku, kde pumový útok na auto amerického tajného agenta jeho manželku. Agent zůstane naživu a s ním i jeho několikaměsíční dcera. Vzhledem k okolnostem ji musí opustit a nechat na tamní ambasádě. Kromě opuštění dítěte ho tíží pocity viny i za to, že obětí útoku měl být on sám.

O třicet let později se na Klaru Walldéenovou, zaměstnankyni Evropského parlamentu, obrátí bývalý přítel Mahmúd Šammúš s žádostí o pomoc. Coby bývalému agentovi tajné služby se do rukou dostaly důležité informace. Zveřejnění těchto dat by mělo nedozírné následky mezinárodního rozsahu. Je ve státním zájmu, aby se po dokumentech slehla zem včetně osob, které je mají u sebe.

S agenty CIA v patách se dvojice vydává na cestu s velmi nejistým koncem. Někdy v té době se na právníka prestižní právnické firmy Georga Lööweho obrátí záhadný klient s nabídkou, kterou by většina advokátních kanceláří ihned odmítla.

„Mahmúdovi stačil jediný letmý pohled na jeho obličej, aby pochopil, že něco není v pořádku. Cyril byl bledý a pohledem těkal směrem ke schodům. Očividně nevěděl, co si počít s rukama. Nejdřív je natáhl ke Klaře, ale vzápětí si to rozmyslel. Zkusil si zastrčit levou ruku do kapsy, hned ji však zase vytáhl. Bylo evidentní, že tohle už není slibný francouzský politik, ale zlomený člověk.“ 

Plavec je vyprávěný z pohledu několika aktérů, čtenář má tak ucelený přehled o tom, v jaké situaci se která z postav právě nachází a co se jí honí hlavou. Je to forma vyprávění, která baví, u Plavce ale otravuje, pohledy se totiž střídají až příliš rychle.

Každému „vstupu“ je místy věnováno doslova jenom několik stránek. Pak dojde k pomyslnému střihu a už jsme zase jinde. Důvod je jednoduchý,  čtení rychleji odsýpá, mně to ale zhruba od poloviny začalo obtěžovat. Naopak osvěžující je prokládání scén z dávné historie s událostmi ze současnosti.

Joakim Zander - Plavec

I když je Plavec titulovaný jako „špionážní thriller“, o práci tajných služeb se toho v něm mnoho nedozvíte. Joakim Zander  pracoval řadu let v Evropském parlamentu, prostředí tedy zná velmi dobře. Nabízí se otázka, proč své zkušenosti v knize lépe nezúročil.

Charaktery postav tady mnoho místa rovněž nedostanou, což je velká škoda. U jedné se Joakim Zander sice pokusil o jakýsi charakterní vývoj, bohužel  chybí podrobnější vysvětlení pohnutek za jakých ke změně chování došlo. Výsledek tak nepůsobí příliš důvěryhodně.

Věřím informacím nakladatelství, že se Plavec držel řadu měsíců na předních pozicích žebříčků prodejnosti v mnoha zemích. Věřím i tomu, že kniha byla přeložena do desítek jazyků. Pro mě to je ale jen jedna z mnoha knih, které jsem přečetl a na které si za měsíc ani nevzpomenu. Gratuluji Nakladatelství Host za solidní propagaci díla, kvalitě knihy to ale mnoho nepřidalo.

Související:

James Grady – Šest dnů Kondora

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

Robert Ludlum – Hádův faktor

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Agent bez minulosti

Robert Ludlum – Matlockovo pověření

Metro 2034

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

Autor: Dmitry Glukhovsky Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2011 Počet stran: 304

Po jaderné katastrofě zůstala na Zemi jen hrstka lidí, většinou těch, kteří se před začátkem apokalypsy stačili ukrýt do prostor moskevského metra. Zatímco na povrchu zůstaly jen trosky zamořené radiací, lidé se v metru pokoušejí přežít. Metro 2034 je volným pokračováním úspěšného románu Metro 2033. Této knize se bohužel přihodilo to, co mnoha dalším druhým dílům. S velkou nadsázkou řečeno: skvělou knihu napíše každý, skvělý druhý díl však málokdo. V případě románu Metro 2034 to platí beze zbytku.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

V předchozím díle jsme sledovali chlapce Arťoma, který se vydal na cestu napříč labyrintem metra, aby předal důležitý vzkaz od tajemného Huntera. V druhém díle Glukhovsky příběh vypráví prostřednictvím několik postav – Huntera, staříka říkajícího si Darwin a dívky Saši. Údajně ženský element mezi hlavními hrdiny autor původně zařadit neplánoval, byl přesvědčen lidmi z nakladatelství.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

V prostorách metra se objevila smrtelná epidemie šířící se nejen dotykem, ale dokonce vzduchem. Šíří se velmi rychle a postupně vymírá jedna stanice za druhou. Je tady nastolena otázka, jak situaci řešit. Hunter chce infikované stanice metra spálit na prach, Saša naopak věří, že existuje vakcína, která dokáže epidemii zastavit. Cestou dívka narazí na chlapce Leonida, který tvrdí, že zázračný lék existuje. Saša mu uvěří a společně se vydají jej hledat.

„Saša sáhla po zbrani, ale hned si to zase rozmyslela. To monstrum by nezastavila ani přímá salva, natož aby ho skolila. Kromě toho by ho musela zasáhnout! Rozběhla se nazpět tam, odkud se vypravila na krátkou exkurzi. Ani se nesnažila myslet na to, jak by se mohla zase vrátit do metra.“

Když to zjednoduším, pak Metro 2034 se velmi podobá počítačové hře, která na motivu knihy vznikla. Postavy se musí dostat z bodu A do bodu B a osud, pokud tomu tak budeme říkat, se jim v tom snaží zabránit a klade jim do cesty nejrůznější překážky. Přidaná hodnota obou je zhruba stejná, Metro 2034 je totiž oproti výbornému předchozímu dílu velkým zklamáním. Dějová linie kulhá na obě nohy a místy připomíná podivný slepenec bez jasné sjednocující myšlenky.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

Motivace postav k dělání toho, co dělají, je velmi nepřesvědčivá. Nesedí ani chování vedlejších figur, které kolikrát jednají s ohledem na situaci, ve které se právě nacházejí, vyloženě nelogicky. Nepřesvědčivě vyznívá i milostný trojúhelník Hunter – Saša – Leonid. Docela chápu, proč byla poptávka po milostném jiskření v bezútěšné temnotě tunelů. Výsledek ale prostě nefunguje.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

Autor si neodpustí trochu moralizování, které ostatně předvedl i v knižní prvotině. Ukazuje prostředí dělící se na bohaté a chudé. Některé stanice překypují bohatstvím, jsou plná uměleckých děl a přepychu, zatímco jiné doslova chcípají hladem v prachu a špíně. Podle Glukhovského jsou lidé nepoučitelní. I když jsou na pokraji vyhynutí, místo aby drželi pospolu a vzájemně si pomáhali, zavádí třídní společnost a bezohledně shromažďují majetek na úkor druhých.

S touto vizí se bohužel nedá než souhlasit. Ovšem ani tento morální apel nic nezmění na faktu, že Metro 2034 kvalit svého knižního předchůdce nedosahuje. Budu se hodně rozmýšlet, jestli se do třetího, závěrečného dílu Metro 2035 vůbec pustím.

Související:

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Georges Jean Arnaud – Ledová společnost F Station

Robert Merle – Muži pod ochranou

Robert Merle – Ostrov

Putinovi agenti

Ondřej Kundra - Putinovi agenti

Autor: Ondřej Kundra Nakladatelství: BizBooks Rok vydání: 2016 Počet stran: 208

Je chválihodné, že zvláště v dnešní době, kdy se Česká republika stále víc dostává do hledáčku ruských tajných služeb, vycházejí knihy jako Putinovi agenti. Byla by velká škoda nechat se odradit poněkud prvoplánovým názvem, na druhou stranu je každému hned jasné, o čem to je.

Ondřej Kundra, dlouholetý redaktor týdeníku Respekt se tomuto tématu dlouhodobě věnuje právě na stránkách mateřského periodika. Knihu zahajuje případem ruského agenta Roberta Rachardža, který pronikl do našich nejvyšších armádních kruhů a sbíral informace na generály působící ve složkách NATO, které pak předával do Moskvy.

Ondřej Kundra - Putinovi agenti

Kromě „oficiálních“ agentů působících na ruském velvyslanectví a dokonce chráněných diplomatickou imunitou působí na našem území neznámý počet tzv. ilegálů. Vesměs to jsou lidé vykonávající běžná povolání. Kundra doslova píše: „Pohybují se v řadových profesích kolem nás a jejich život navenek ničím nápadným nevybočuje. Dost možná učí vaše děti na vysokých školách, potkáváte se s nimi na kávě nebo pracují v řadových profesích. Většinou vystupují mile a nikdy byste neřekli, jaká je jejich skutečná identita.“

Ondřej Kundra - Putinovi agenti

Velice podrobně se Kundra zaměřuje na osobu Vladimíra Putina, od jeho pohnutek vedoucích do vstupu do KGB, po jeho vzestup v politické hierarchii až na post ruského prezidenta. Připomíná jeho působení v tehdejším Východním Německu i dobře známou historku z Drážďan. Těsně po pádu berlínské zdi Putin, tehdy řadový pracovník vyšel před budovu KGB, do které se lidé snažili vniknout. Putin rozvášněný dav přesvědčil, že v budově je pouze kulturní středisko. Tím zachránil pro Rusy velmi cenné dokumenty.

Ondřej Kundra - Putinovi agenti

Autor zmiňuje informační válku, kterou Rusko proti Západu rozpoutalo. Moskva má na tyto aktivity prakticky neomezené prostředky a hojně je využívá. Západ velice těžko hledá proti takovému tlaku obranu. Paradoxně největší naší slabinou jsou právě výdobytky, na které jsme tolik hrdí – otevřená společnost, svoboda slova a demokracie.

Dojde i na polopravdy a dezinformace šířené proruskými weby. Jedná se vesměs o stránky s texty, kde se neuvádí zdroje a ani autoři. Nikdo ani pořádně neví, kdo za těmito weby stojí, jejich provozovatelé se většinou snaží zůstat v anonymitě.

Ondřej Kundra - Putinovi agenti

Jejich cílem je podkopat naši stále křehkou demokracii a ovlivňovat veřejné mínění. V neposlední řadě pak zpochybnit důvěryhodnost tradičních médií a vnášet mezi lidi nejistotu a pochybnosti. Situace je o to horší, že se mezi našimi vrcholnými politiky najde dost takových, kterým ruské snahy nevadí ba dokonce je nepřímo podporují.

V situaci, kdy prezident republiky Miloš Zeman pronáší hlouposti o vyvázání České republiky z područí Spojených států amerických a Evropské unie, mohou si v Kremlu spokojeně mnout ruce. Proto si myslím, že knih jako je tato by mělo vycházet mnohem více.

Související:

James Grady – Šest dnů Kondora

Umberto Eco – Nulté číslo

Tom Rob Smith – Dítě číslo 44

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

 

Vrána

James O'Barr - Vrána

Autor: James O’Barr Kresba: James O’Barr Rok vydání: 2012 Počet stran: 272

Kult, legenda nebo komiksová klasika jsou přívlastky, které zazní hned potom, když se řekne Vrána. Knihu napsal a nakreslil Američan James O’Barr. Práci na knize pojal svým způsobem i jako terapii, nějaký čas před tím totiž za tragických okolností ztratil přítelkyni.

James O'Barr - Vrána

Vránu vůbec od chvíle vzniku údajně provází řada podivných událostí. K záhadě s tragickým koncem došlo i při natáčení filmu, který vznikl na motivy komiksu, při kterém zahynul představitel hlavního hrdiny a syn slavného karatisty Brandon Lee.

Při scéně, kde se střílelo kdosi zaměnil slepou munici za ostrou. Když ale dáme stranou všechny záhady a podivnosti ať skutečné či jen marketingově vyhnané, zjistíme, že Vrána samotná zase taková bomba není.

James O'Barr - Vrána

Příběh je až překvapivě banální, při jízdě autem se milenecké dvojici porouchá motor. Odstavené auto si vyhlédne parta feťáků, které nenapadne nic lepšího, než si s nimi „užít trochu zábavy“. Kluka skoro zabijí, zatímco děvče na následky zranění zemře. Tady někde se zrodí Vrána – tvor, který se vydává po stopách útočníků, aby pomstil smrt své milé.

Kniha se skládá ze dvou dějových rovin. První je ryzí retrospektiva, kde se dozvídáme, jak moc se dvojice milovala a co pro hlavního hrdinu dívka znamenala. Scény zamilované dvojice odehrávající se v ložnici či koupelně jsou vykresleny jemným skoro až snovým stylem.

Druhá linie je vyloženě současná, kdy Vrána likviduje jednoho padoucha po druhém. Dříve než někoho sejme udělá si chvíli a zarecituje nějaký verš od Baudelaira či Rimbauda. Občas přihodí i text od Joy Division či The Cure. Tady je kresba ostřejší, propracovanější s větším důrazem pro detail.

Je evidentní, že James O’Barr do Vrány promítl smutek prožívaný po ztrátě nejdražší osoby. Celá kniha je od začátku do konce prostoupena zoufalstvím, beznadějí, nenávistí, ale také skoro až kýčovitou romantikou. A v tom vidím kámen úrazu. Vrána je plná scén, kdy se hrdina do půl těla nahý kroutí v slzách po podlaze, objímá se rukama a fňuká. James O’Barr ho ztvárnil jako vypracovaného svalovce, takže si hlavně čtenářky užijí velkou porci komiksového bolavého chlapáctví. Prvoplánového patosu je tady tolik, až to po několika stránkách začne obtěžovat.

James O'Barr - Vrána

I když to má být hlavně o bolesti ze ztráty nejdražší osoby, Vrána je bohapustá vyvražďovačka postavená na chatrném ději. A řeknu to ještě jinak – kdyby se ke knize nevázal tragický příběh autora velké části publika by Vrána nejspíš byla k smíchu. Nic na tom nezmění, že některé scény jsou autentické a autor je se svojí přítelkyní skutečně prožil.

Vrána je zároveň jedním z mála případů, kdy filmové zpracování dopadlo lépe než knižní předloha. Osobně miluji scénu, kde Vrána běží po střechách domů a do toho zní hudba Nine Inch Nails.

Říkejte Vráně klasika nebo kultovka, pro mě to je jen průměrný komiks s nadprůměrně zvládnutým public relation. Ufňukaný hrdina mě nedojímá a jeho hlášky pronesené těsně před tím, než někoho odstřelí, nebaví. Pokud vás navíc postihla stejná životní tragédie jako autora, víte o čem mluvím.

Související:

Brian Azzarello, Eduardo Risso – 100 nábojů: První výstřel, poslední šance

Steve Niles, Ben Templesmith – 30 dní dlouhá noc 

Kauze Koike, Rjóči Ikegami – Plačící drak 1.

Scotland Yard

Alex Grecian - Scotland Yard

Autor: Alex Grecian Nakladatelství: Argo Rok vydání: 2015 Počet stran: 392

Pokud máte rádi příběhy Sherlocka Holmese od Sira Arthura Conana Doyla stejně jako já, pak vás dost možná baví i seriály jako je Ripper Street či Whitechapel odehrávající se v Londýně na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Vůbec v poslední době o sobě dávají vědět tvůrci odkazující k dobám vlády královny Viktorie. Literární čtenáře potěší, že tento trend, pokud tomu tak budeme říkat, se promítl i do literatury. Kniha Scotland Yard od Alexe Greciana je názornou ukázkou.

Alex Grecian - Scotland Yard

Jsme v Londýně roku 1898 nedlouho poté, co legendární Jack Rozparovač ukončil své vražedné běsnění. Neznamená to ale, že by si město oddechlo. Zločinů se páchá čím dál víc a Londýňané po zkušenosti s Rozparovačem policii přestali věřit. Nález kufru na nádraží s rozřezaným policistou uvnitř situaci nezlepší.

Vyšetřováním je pověřen nováček v policejním sboru inspektor Day. Alex Grecian nechává čtenáře sledovat inspektorovo pátrání po brutálním vrahovi. Souběžně s ním sleduje příběhy jeho kolegů vyšetřujících další zločiny, které jak se časem ukáže, více či méně souvisí s mrtvolou z nádraží

Alex Grecian - Scotland Yard

Těžko si představit pochmurnější místo než je Londýn, jak ho popisuje Grecian. Do rychle rozrůstající metropole se stahuje spodina z celého království, město je plné prostitutek, zlodějů a vrahů. Mlha a déšť obraz naprostého zmaru dotváří. Jméno hlavního hrdiny úsměvně kontrastuje s jinak beznadějně temným příběhem. Při čtení knihy se nelze zbavit pocitu, že v Londýně těch časů se nedělo nic jiného, než vraždilo, loupilo a unášely malé děti.

„Shaw zkusil kývat hlavou, ale zjevně mu to bolest zhoršovalo. Dlouho stáli a dávali mu čas, aby se vzpamatoval. Nakonec si od Daye vzal sešit i tužku. Sešit si položil naplocho na břicho. Dokonce i hýbat rukou si očividně vyžadovalo velké úsilí, a tak Shaw při psaní nezvedal špičku tužky z papíru. Day sledoval, jak na něm přibývá kudrlinek. Protože Shaw na to, co píše, neviděl, jednotlivé tahy nenapojoval správně a souvislá čára vytvářela mezi jednotlivými písmeny neúmyslná spojení.“

Alex Grecian se kromě samotného vyšetřování z části zaměřuje i na soukromé životy jednotlivých policistů. Dozvídáme se o dětství konstábla Hammersmitha prožitého v uhelném dole či manželce inspektora Daye a její marné snaze být svému manželovi co nejvíc užitečná. Pozoruhodné je vyšetřování sledovat očima vraha, což nám autor průběžně umožňuje. Máme tak možnost vžít se do pocitů a pohnutek, které stojí za jeho chováním.

Alex Grecian - Scotland Yard

Scotland Yard je vcelku detektivka s banální zápletkou. Styl, jakým ji Alex Grecian vypráví je ale natolik jedinečný, že ji staví minimálně o dva pomyslné stupně výš nad žánrově blízkými díly. Místy se z detektivního žánru přesouváme do vod hororu, a to ve chvílích, kdy Grecian s děsivým citem pro detail například popisuje prostředí márnice plné nehybných těl.

Coby velký fanoušek knih Sira Arthura Conana Doyla jsem si od knihy Scotland Yard původně mnoho nesliboval. V mém podvědomí patřil viktoriánský Londýn výhradně Sherlocku Holmesovi a pro další bojovníky za spravedlnost v něm už nebylo zkrátka místo. Teď od svého trochu ukvapeného názoru musím ustoupit. Věřte, že to dělám velice rád.

Související:

Marc Pastor – Zlá žena

Jan Seghers – Spis Rosenherzová

Tom Rob Smith – Dítě číslo 44

Marc Frost – Seznam sedmi

Marc Frost – Šest mesiášů

Sir Arthur Conan Doyle – Pes Baskervillský