Archiv pro štítek: nakladatelství Argo

Zátopek …když nemůžeš, tak přidej!

 


Autoři:
Jan Novák Kresba: Jaromír 99 Nakladatelství: Paseka, Argo Rok vydání: 2016 Počet stran: 200

Těžko bychom v dějinách československého sportu hledali významnější postavu, než jakou byl Emil Zátopek. O jeho běžeckých výkonech dodnes ví každý, a už je jedno, zda jde o zapáleného sportovního fandu nebo naprostého ignoranta, který si plete basketbal s volejbalem.

Zátopkův životní příběh před lety zaujal režiséra Davida Ondříčka a scénáristu Jana Nováka, který se chopil napsání filmového scénáře. Z natáčení nakonec sešlo, což se tak nějak dalo v Česku čekat. Počítám, že místo toho se peníze vložily do nějaké k smrti zábavné rodinné komedie.

Místo světa pohyblivých obrázků se pozornost Jana Nováka obrátila do světa obrázků kreslených, statických a s bublinami. Oslovil kreslíře Jaromíra 99 s nabídkou, zda by se Zátopkova příběhu neujal. Jaromír 99 aka Jaromír Švejdík jinak také mj. zpěvák kapely Priessnitz souhlasil.

Komiks nebo chcete-li grafický román nakonec vyšel ve spolupráci nakladatelství Paseka, Argo a Českého olympijského výboru. S ohledem na rozmanitý a kolikrát těžko uvěřitelný Zátopkův život se museli autoři zaměřit pouze na některé jeho etapy.

Příběh začíná v třicátých letech, kdy v životě náctiletého zaměstnance Baťových závodů ve Zlíně běhání dostává čím dál větší význam. A to přesto, že s tím jeho rodiče nesouhlasí. Sledujeme, jak se Zátopek seznámí s budoucí ženou, oštěpařkou Danou, sblíží se a později jí pomáhá s přípravou na olympiádu.

Když Zátopek překoná český rekord v běhu na tři kilometry, jeho hvězda československé atletiky pozvolna stoupá vzhůru. Při tom zvládá studovat školu a chodit do zaměstnání. Jeho úspěchy autoři dávají do kontextu doby, tedy První republiky, Protektorátu a následného převzetí moci komunisty.

Úspěšnému atletovi však komunistická garnitura nepřeje, spíše naopak se mu snaží co nejvíce ztrpčovat život. Děj graduje ve chvíli, kdy na rozdíl od Zátopka povolení k účasti na olympiádě nedostane jeho přítel mílař Stanislav Jungwirth. Zátopek se postaví na jeho stranu a odmítne bez Jungwirtha odletět.

Kdo zná tvorbu Jaromíra 99 bude možná překvapen. V Aloisi Nebelovi, Kafkově Zámku a dalších dílech si vystačil pouze s černou a bílou. Tady barvy používá, ovšem v souladu s minimalistickým stylem kresby to jsou pouze světlý odstín zelené, šedá a cihlově oranžová.

Přečtení knihy Zátopek …když nemůžeš, tak přidej! je otázkou několika hodin. To na její kvalitě nic neubírá. Čtenáře si najde mezi sportovními fanoušky i mezi těmi, kterým je sport naprosto ukradený. Je to jedna z těch knih, ke které se po čase rádi vrátíte. Současně vás bude hřát u srdce, že Zátopek má místo právě ve vaší knihovně.

Související:

Agatha Christie – Záhada modrého vlaku

Eric Powell – Goon – Nic než utrpení

Sir Arthur C. Doyle, Petr Kopl – Pes Baskervillský

Steve Niles, Ben Templesmith – 30 dní dlouhá noc 

Robert L. Stevenson, Mark Jones – Únos

 

Scotland Yard

Alex Grecian - Scotland Yard

Autor: Alex Grecian Nakladatelství: Argo Rok vydání: 2015 Počet stran: 392

Pokud máte rádi příběhy Sherlocka Holmese od Sira Arthura Conana Doyla stejně jako já, pak vás dost možná baví i seriály jako je Ripper Street či Whitechapel odehrávající se v Londýně na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Vůbec v poslední době o sobě dávají vědět tvůrci odkazující k dobám vlády královny Viktorie. Literární čtenáře potěší, že tento trend, pokud tomu tak budeme říkat, se promítl i do literatury. Kniha Scotland Yard od Alexe Greciana je názornou ukázkou.

Alex Grecian - Scotland Yard

Jsme v Londýně roku 1898 nedlouho poté, co legendární Jack Rozparovač ukončil své vražedné běsnění. Neznamená to ale, že by si město oddechlo. Zločinů se páchá čím dál víc a Londýňané po zkušenosti s Rozparovačem policii přestali věřit. Nález kufru na nádraží s rozřezaným policistou uvnitř situaci nezlepší.

Vyšetřováním je pověřen nováček v policejním sboru inspektor Day. Alex Grecian nechává čtenáře sledovat inspektorovo pátrání po brutálním vrahovi. Souběžně s ním sleduje příběhy jeho kolegů vyšetřujících další zločiny, které jak se časem ukáže, více či méně souvisí s mrtvolou z nádraží

Alex Grecian - Scotland Yard

Těžko si představit pochmurnější místo než je Londýn, jak ho popisuje Grecian. Do rychle rozrůstající metropole se stahuje spodina z celého království, město je plné prostitutek, zlodějů a vrahů. Mlha a déšť obraz naprostého zmaru dotváří. Jméno hlavního hrdiny úsměvně kontrastuje s jinak beznadějně temným příběhem. Při čtení knihy se nelze zbavit pocitu, že v Londýně těch časů se nedělo nic jiného, než vraždilo, loupilo a unášely malé děti.

„Shaw zkusil kývat hlavou, ale zjevně mu to bolest zhoršovalo. Dlouho stáli a dávali mu čas, aby se vzpamatoval. Nakonec si od Daye vzal sešit i tužku. Sešit si položil naplocho na břicho. Dokonce i hýbat rukou si očividně vyžadovalo velké úsilí, a tak Shaw při psaní nezvedal špičku tužky z papíru. Day sledoval, jak na něm přibývá kudrlinek. Protože Shaw na to, co píše, neviděl, jednotlivé tahy nenapojoval správně a souvislá čára vytvářela mezi jednotlivými písmeny neúmyslná spojení.“

Alex Grecian se kromě samotného vyšetřování z části zaměřuje i na soukromé životy jednotlivých policistů. Dozvídáme se o dětství konstábla Hammersmitha prožitého v uhelném dole či manželce inspektora Daye a její marné snaze být svému manželovi co nejvíc užitečná. Pozoruhodné je vyšetřování sledovat očima vraha, což nám autor průběžně umožňuje. Máme tak možnost vžít se do pocitů a pohnutek, které stojí za jeho chováním.

Alex Grecian - Scotland Yard

Scotland Yard je vcelku detektivka s banální zápletkou. Styl, jakým ji Alex Grecian vypráví je ale natolik jedinečný, že ji staví minimálně o dva pomyslné stupně výš nad žánrově blízkými díly. Místy se z detektivního žánru přesouváme do vod hororu, a to ve chvílích, kdy Grecian s děsivým citem pro detail například popisuje prostředí márnice plné nehybných těl.

Coby velký fanoušek knih Sira Arthura Conana Doyla jsem si od knihy Scotland Yard původně mnoho nesliboval. V mém podvědomí patřil viktoriánský Londýn výhradně Sherlocku Holmesovi a pro další bojovníky za spravedlnost v něm už nebylo zkrátka místo. Teď od svého trochu ukvapeného názoru musím ustoupit. Věřte, že to dělám velice rád.

Související:

Marc Pastor – Zlá žena

Jan Seghers – Spis Rosenherzová

Tom Rob Smith – Dítě číslo 44

Marc Frost – Seznam sedmi

Marc Frost – Šest mesiášů

Sir Arthur Conan Doyle – Pes Baskervillský

Nulté číslo

Nulté číslo

Autor: Umberto Eco Nakladatelství: Argo Rok vydání: 2015 Počet stran: 218

V zatím poslední knize nás Umberto Eco zavádí do redakce nově vznikajícího časopisu Zítřek. Seznámíme se s doktorem Colonnou – literárním zkrachovalcem, kterému je jistým Simeiem nabídnuta pozice šéfredaktora. V pozadí časopisu stojí komtur Vimercate, pro něhož Zítřek není nic jiného než potencionální zbraň proti politickým konkurentům.

Simei doktoru Colonnovi hned v úvodu vysvětlí, jak se věcí mají a dodá, že časopis svůj účel splní i kdyby světlo světa nikdy nespatřil. Za práci a také mlčení Colonnovi slíbí více než slušný honorář. Colonna souhlasí a pustí se do práce. Kromě jiných figurek se tady Colonna setkává s naivní Maiou, které skutečný smysl jejich práce zůstává dlouho utajen. Do redakce patří i  Bragadoccio – nadšenec do konspiračních teorií všeho druhu.

Nulté číslo se odehrává v roce 1992 tedy v době před rozmachem internetu a současně po invazi do Iráku, která je dodnes braná jako revoluce ve zpravodajství. Zároveň se stala jakýmsi dějinným milníkem, který naplno ukázal sílu médií. Irácký konflikt byla zároveň událost, po které si lidé začali uvědomovat, že věci se mohou dít i jinak, než jak jim média tvrdí.

Umberto Eco

V Nultém čísle si však Eco nevystačí pouze s událostmi starými zhruba dvacet let, a jde hlouběji do historie. Prostřednictvím zmíněného Bragadoccia Eco představuje teorii o fingované smrti Benita Mussoliniho a rozvíjí spekulace o přísně tajné organizaci působící během studené války. Koho zajímají méně známé události druhé světové války, bude z Nultého čísla nejspíš nadšen. Zahlcení dějinnými událostmi, jakého jsme byli svědky u předchozího Pražského hřbitova, tady nehrozí.

    “Colonno, “ poučil mě Simei, “něco vám povím. Když v osmapadesátém vláda zavřela veřejné domy, v šedesátých letech kdosi koupil starý nevěstinec v ulici Fiori Chiari a udělal z něho restauraci, s těmi barevnými dlaždicemi velmi šik. A několik pokojíků tam majitel nechal, jak byly, jen dal pozlatit bidety. Neumíte si představit, kolik vzrušených dam prosilo manžele, aby s nimi do těch šmajchlkabinetů zašli, všichni toužili zažít tu atmosféru starých časů…”

Ač Umberto Eco tradičně dává na odiv znalosti historických reálií, Nulté číslo je kniha maximálně současná. Ukazuje praktiky dnešních médií při výrobě zpravodajství a jejich vlivu na veřejné mínění. Zároveň je představuje coby účinnou zbraň v rukou mocných. V České republice o tom ostatně víme své.

Dějová linie příběhu se odvíjí kdesi v pozadí, to hlavní se odehrává ve formě dialogů členů redakce. Kniha je psaná lehkou rukou, přečtení je otázkou několika málo večerů. Pro tvorbu Umberta Eca to je věc nevídaná. Čtivost je podpořena skoro až absurdně velkým fontem, jakým je text vytištěný.

Umberta Eca známe hlavně coby autora velkých románů, v souvislosti s Nultým číslem a rozsahem dvěstědvacet stránek lze mluvit spíše o eseji. V tomto ohledu bude patrně nejeden věrný čtenář zklamán.

Související:

Ladislav Fuks – Příběh kriminálního rady