Archiv pro štítek: postkatastrofický román

Přechod

Justin Cronin - Přechod

Autor: Justin Cronin Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2010 Počet stran: 688

Se čtením Přechodu jsem dlouho váhal. Znám lidi, které objemné knihy odrazují, sám se mezi ně však nepočítám. I když je mám naopak docela rád, tady jsem znejistěl. Při letmém prolistování a začtení se do několika pasáží ve mně totiž vyvolalo podezření, jestli má autor na tak velkém prostoru vůbec co říct. Nepůjde jen o literární onanii přenesenou na papír? Jak na dalších řádcích uvidíte, moje předtucha se potvrdila.

Justin Cronin - Přechod

Přechod je postkatastrofický román zjednodušeně řečeno rozdělený do dvou částí. První se odehrává v současnosti, kde poznáváme malou Amy, na první pohled obyčejnou holčičku vyrůstající jen s matkou v karavanu. Podrobně se seznámíme s ní i neveselými okolnostmi jejího raného dětství. 

„Peter se s Calebem rozběhl k žebříku. Alicia za nimi dál pálila, výstřely zněly jako tlumený praskot a jejich zvuk se vracel s ozvěnou. Peter si hodil pušku na rameno a začal šplhat po žebříku. Na poslední příčce se podíval dolů. Alicia stála zády ke zdi a pálila do stínů. Pak její zbraň ztichla, když si ji hodila na rameno a začala šplhat. Peter zamířil hlaveň stejným směrem jako ona a stiskl kohoutek. Pažba ho kopla, střela neškodně vylétla do povětří. Peterovo tělo se otřáslo mohutným zpětným nárazem i pocitem mocné síly výstřelu.“

Poznáme i zvláštního agenta Wolgasta, jehož úkol je Amy najít a dopravit do vojenské laboratoře v Coloradu. Kromě Amy do tajného prostoru míří i další “objekty”, na kterých se mají provádět přísně tajné výzkumy a testovat účinky nového viru. Jedním z “objektů” je i Anthony Carter, zločinec odsouzený na smrt.

Justin Cronin - Přechod

Během testů dojde k selhání a pokusné “objekty” se dostanou z karanténních cel ven. Vlivem experimentů se z nich stali krvežízniví upíři. Co se jim postaví do cesty buď na místě roztrhají nebo kousnutím promění ve stejný živočišný druh jako jsou oni sami. Tolik k první části knihy.

Druhá část na první pohled s tou první nesouvisí, dokonce se zdá, že jde o zcela odlišný román. Sledujeme tady úplně nové postavy ve zcela neznámém světě. Teprve časem zjistíme, že jsme se přesunuli v čase o několik desítek let po nezdařených pokusech. Dozvídáme se, že se smrtící virus rozšířil po světě, miliony lidí buď zahynuly nebo byly proměněny v upíry.

Justin Cronin - Přechod

Města a vesnice byly zničeny nebo zůstaly zcela opuštěny. Přežily jen hrstky nenakažených lidí žijících v izolovaných osadách za vysokými ploty chráněnými silnými reflektory. Světlo je totiž jednou z mála věcí, která čmoudům, drakům, zářivkám nebo virákům, jak lidé tvorům říkají, může ublížit.

Cronin vystavěl Přechod na pohledech několika postav vystupujících v různých časových rovinách. Samo o sobě by to bylo v pořádku, pokud by se řídil aspoň základními literárními pravidly. Justin Cronin si však s nějakými zákonitostmi hlavu nedělá. S linií příběhu si hraje jako se stavebnicí, jednotlivé kusy odděluje a zase spojuje dohromady. Skládá jednu součástku za druhou nebo je dokonce pokládá přes sebe. Uvede do děje postavy, podrobně nás s nimi seznámí, aby je na stovky stránek nechal zmizet.

Již od prvních řádků knihy Cronin na čtenáře valí ohromné množství informací a detailů, u kterých není jasné, jaký význam mají a zda jsou pro další vývoj knihy důležité. Všechny postavy vykresluje až do absurdních detailů. Stejné to je i u popisu snových obrazů zabírajících velkou část knihy.

Justin Cronin - Přechod

Zatímco vykreslení snové imaginace obětuje klidně tři listy, informaci zásadní pro další vývoj příběhu sdělí v jedné větě a ještě jen jakoby mimochodem. Přechod místy více než román působí jako dílo grafomana píšícího pro psaní samotné než pro obsah. Budiž mu dík za to, že román nezakončil velkým patetickým finále a spokojil se s přiměřeným závěrem.

Pořádek a logické posloupnosti se v záplavě textu autorovi daří udržovat hlavně díky spisovatelskému talentu, jenž je nesporný. Cronin je vynikající spisovatel píšící poutavým a čtivým stylem. Za jiných okolností by nedovolil čtenáři knihu odložit. Bohužel tím, že nedokáže udržet na uzdě svoje vášně a pokládá jednu vrstvu literárního balastu na druhou udělal z knihy obtížně stravitelné dílo, které až do konce dočte jen málokdo.

Související:

Robert Merle – Muži pod ochranou

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Georges Jean Arnaud – Ledová společnost – F Station

Metro 2034

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

Autor: Dmitry Glukhovsky Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2011 Počet stran: 304

Po jaderné katastrofě zůstala na Zemi jen hrstka lidí, většinou těch, kteří se před začátkem apokalypsy stačili ukrýt do prostor moskevského metra. Zatímco na povrchu zůstaly jen trosky zamořené radiací, lidé se v metru pokoušejí přežít. Metro 2034 je volným pokračováním úspěšného románu Metro 2033. Této knize se bohužel přihodilo to, co mnoha dalším druhým dílům. S velkou nadsázkou řečeno: skvělou knihu napíše každý, skvělý druhý díl však málokdo. V případě románu Metro 2034 to platí beze zbytku.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

V předchozím díle jsme sledovali chlapce Arťoma, který se vydal na cestu napříč labyrintem metra, aby předal důležitý vzkaz od tajemného Huntera. V druhém díle Glukhovsky příběh vypráví prostřednictvím několik postav – Huntera, staříka říkajícího si Darwin a dívky Saši. Údajně ženský element mezi hlavními hrdiny autor původně zařadit neplánoval, byl přesvědčen lidmi z nakladatelství.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

V prostorách metra se objevila smrtelná epidemie šířící se nejen dotykem, ale dokonce vzduchem. Šíří se velmi rychle a postupně vymírá jedna stanice za druhou. Je tady nastolena otázka, jak situaci řešit. Hunter chce infikované stanice metra spálit na prach, Saša naopak věří, že existuje vakcína, která dokáže epidemii zastavit. Cestou dívka narazí na chlapce Leonida, který tvrdí, že zázračný lék existuje. Saša mu uvěří a společně se vydají jej hledat.

„Saša sáhla po zbrani, ale hned si to zase rozmyslela. To monstrum by nezastavila ani přímá salva, natož aby ho skolila. Kromě toho by ho musela zasáhnout! Rozběhla se nazpět tam, odkud se vypravila na krátkou exkurzi. Ani se nesnažila myslet na to, jak by se mohla zase vrátit do metra.“

Když to zjednoduším, pak Metro 2034 se velmi podobá počítačové hře, která na motivu knihy vznikla. Postavy se musí dostat z bodu A do bodu B a osud, pokud tomu tak budeme říkat, se jim v tom snaží zabránit a klade jim do cesty nejrůznější překážky. Přidaná hodnota obou je zhruba stejná, Metro 2034 je totiž oproti výbornému předchozímu dílu velkým zklamáním. Dějová linie kulhá na obě nohy a místy připomíná podivný slepenec bez jasné sjednocující myšlenky.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

Motivace postav k dělání toho, co dělají, je velmi nepřesvědčivá. Nesedí ani chování vedlejších figur, které kolikrát jednají s ohledem na situaci, ve které se právě nacházejí, vyloženě nelogicky. Nepřesvědčivě vyznívá i milostný trojúhelník Hunter – Saša – Leonid. Docela chápu, proč byla poptávka po milostném jiskření v bezútěšné temnotě tunelů. Výsledek ale prostě nefunguje.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

Autor si neodpustí trochu moralizování, které ostatně předvedl i v knižní prvotině. Ukazuje prostředí dělící se na bohaté a chudé. Některé stanice překypují bohatstvím, jsou plná uměleckých děl a přepychu, zatímco jiné doslova chcípají hladem v prachu a špíně. Podle Glukhovského jsou lidé nepoučitelní. I když jsou na pokraji vyhynutí, místo aby drželi pospolu a vzájemně si pomáhali, zavádí třídní společnost a bezohledně shromažďují majetek na úkor druhých.

S touto vizí se bohužel nedá než souhlasit. Ovšem ani tento morální apel nic nezmění na faktu, že Metro 2034 kvalit svého knižního předchůdce nedosahuje. Budu se hodně rozmýšlet, jestli se do třetího, závěrečného dílu Metro 2035 vůbec pustím.

Související:

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Georges Jean Arnaud – Ledová společnost F Station

Robert Merle – Muži pod ochranou

Robert Merle – Ostrov

Ledová společnost – F Station

Ledová společnost - F Station

Autor: Georges Jean Arnaud  Nakladatelství: Najáda Rok vydání: 1992 Počet stran: 218

Planeta Země zažívá druhou dobu ledovou. Všechno je pod ledem, obloha je pokrytá neprostupnými mračny, ze kterých neustále sněží. Slunce nevyšlo tak dlouho, že si na to nikdo nepamatuje.

Lidstvo vytvořilo Společnosti, které kvůli velké zimě mohou existovat jen pod obrovskými kopulemi. Tyto Společnosti mezi sebou neustále válčí a frontové linie se přibližují či vzdalují od obydlených kopulí v závislosti na vojenských úspěších jednotlivých armád.

Lidé jsou pod neustálým dohledem Bezpečnosti, která kontroluje veškeré dění a postupem času její moc neustále roste. Hlavním dopravním prostředkem jsou vlaky, zledovatělá země je protkaná desítkami tratí po kterých se přesouvají dokonce celá města. Lien Rag je inženýr mající na starost stavbu nových železnic. Neustále ho pronásledují sny a podivné představy z dob dávno minulých.

Georges Jean Arnaud

Na autorech žánru sci-fi mě často zaráží, jak jednoduché výrazové prostředky při psaní používají. Některé knižní série běžně mají desítky pokračování, což budí dojem, že při psaní jde hlavně o kvantitu než kvalitu.

Ledová společnost má kolem sedmdesáti pokračování. Fanoušci sci-fi zřejmě potřebují číst jen nenáročné knihy, kde hlubší pocity postav, promyšlené zápletky či podrobné popisy nemají místo.

  „Byla to vypolstrovaná cela, dokonale odizolovaná od všech hluků a vibrací. Lien nevěděl, jestli je uvězněn ve vojenském vlaku nebo někde jinde. Dva dny zůstal v úplné izolaci, jídlo a pití mu podávali malým okénkem v dvojitých dveřích. Mohl si ho vzít teprve když se venkovní dveře zavřely, takže za celou dobu neviděl tvář svého žalářníka. Zachoval si trochu ponětí o čase, i když mu vzali hodinky. Vzpomněl si na Flou Sadonovou, která měla implantované hodinky, poháněné nervovými impulsy.“

Najdeme tady i několik nejasností. Na několika místech se postavy nějak zachovají, ale není zcela jasné proč. F – Station je velice jednoduché čtení bez valných ambicí. Stačí pouze otevřít knihu, vypnout mozek a začít číst. Ideální čtení na do vlaku či autobusu.

Autor knihu ozdobil řadou erotických scén. Žádnou významnou roli v ději nehrají, otázkou tedy je, proč je autor vůbec do knihy dával. Patrně tím chtěl udělat čtení více atraktivní a rozšířit tak cílovou skupinu čtenářů.

Máte rádi zimní sporty, v dětství jste si hráli s vláčky, nechce se vám při čtení přemýšlet a jste návštěvníky erotických serverů? Chystáte se na delší cestu nejlépe vlakem? F – Station by neměla uniknout vaší pozornosti. V opačném případě dejte ruce pryč!

Související:

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033