Archiv pro štítek: Příběh kriminálního rady

Příběh kriminálního rady

Příběh kriminálního rady

Autor: Ladislav Fuks Vydavatelství: Československý spisovatel Rok vydání: 1982 Počet stran: 272

 

Vzpomínám si na svoje první setkání s dílem Ladislava Fukse. Román Pan Theodor Mundstock byl jednou z položek na seznamu povinné literatury na střední škole. Ostatně to je možná jeden z důvodů, proč si k jeho tvorbě řada lidí najde cestu až s odstupem let.

Nutno zároveň dodat, že na jeho knihy zkrátka musí být správné duševní rozpoložení. Je zřejmé, že Fuksův nelehký život se zásadně projevil v jeho románech. „Nepovolená“ sexuální orientace spisovateli život zrovna neusnadňovala. Řada jeho knih vykazuje mnoho společného, včetně řady autobiografických prvků.

Stejně jako ve většině Fuksových knih tak i v Příběhu kriminálního rady je hlavním
hrdinou chlapec žijící ve svém vlastním světě, toužící po přátelství a harmonii.
Vikiho situace je o to horší, že sdílí domácnost s despotickým, necitelným
otcem, vrchním kriminálním radou. Jejich vztah je všechno, jenom ne harmonický.

Ladislav Fuks

Místo rodičovského porozumění dostává se Vikimu jeden zákaz za druhým, včetně
trestů za pozdní příchody domů. Vrchní kriminální rada právě vyšetřuje vraždy dětí,
které byly nalezeny střelené zezadu do týla. Aby se otci vyrovnal či pokud možno jej překonal, rozhodne se po vrahovi pátrat na vlastní pěst.

    „Bylo k jedenácté hodině polední, když Barry kývl na slečnu, že chce platit. Dámy u vedlejšího stolu platily už dřív, už dřív si oblékly a zapnuly kožichy, a když odcházely, Viki si všiml, přímo i v jednom zrcadle, že na něho a Barryho zas trochu pohlédly, a spatřil je pak ještě oknem, jak se na chodníku před kavárnou loučí, každý šla zvlášť, jedna doprava, druhá doleva a třetí přes ulici, bylo to, jako by se na chodníku rozlétl na všechny strany nějaký trojlístek. Mladý číšník, syn majitele, přistoupil ke stolu a bez tužky a bez papíru sečetl útratu.“
 

Název knihy budí dojem, že se jedná o detektivku. Pravdou je, že je to román nepostrádá detektivní zápletku, včetně popisu průběhu vyšetřování. Jenže víc než o hledání vraha malých dětí se autor soustředí na vztah otce a syna.

S trochou nadsázky lze říct, že se jedná o jeho závěrečnou fázi. Hlavní hrdina si přestává dělat iluze, že si s otcem někdy porozumí. Na to je již příliš pozdě. Místo toho plánuje definitivní odchod z domova.

Ladislav Fuks podrobně vykresluje charaktery postav, jejich psychologii a myšlenkové
pochody. Pozoruhodné je, že se nejedná o úvahy pouze hlavních protagonistů, ale
také lidí, kteří mají v knize pouze vedlejší úlohy. Řeč je o momentech, kdy si
vypravěč představuje, co by si pomyslel komorník, kdyby byl konkrétní situaci
přítomen.

 Fuks nenechává bez povšimnutí drobné detaily, v některých případech skoro
až banality. Čtenář si nemůže být jistý jejich významem, dokud nedočte poslední
stránku. Současně opakujícím se popisem stejných obrazů vytváří pomyslné pilíře
vyprávění. Za rámec příběhu pak lze označit vyšetřování spáchaných vražd.

Kniha má pozvolné tempo vyprávění a současně nepostrádá kouzelnou, skoro až magickou atmosféru. Čtenář z valné části může nabýt pocit, že se toho zase až tak mnoho neděje. Tento dojem umocňuje výše zmíněné bazírování na drobných detailech a maličkostech.

Lze mu jen doporučit, aby se ponořil do příběhu a nechal se na jeho vlnách unášet. Příběh kriminálního rady je třeba dočíst do posledního slova. Teprve na úplném konci se kruh uzavře a dějová linie vygraduje do pro někoho těžko pochopitelného závěru. Teprve pak bude tato zpráva o nedostatku lidského citu a nefungující rodině kompletní.