Archiv pro štítek: próza

V lese visí anděl

Titul: V lese visí anděl Autor: Samuel Bjørk Nakladatelství: Plus Rok vydání: 2015 Počet stran: 384

Mrtvá šestiletá děvčátka pověšená v lese v upravených nažehlených šatech, se školními aktovkami a cedulí “Cestuji sama” jsou středobodem detektivního románu V lese visí anděl. Po stopách vraha se pouští na první pohled nesourodá dvojice vyšetřovatelů – Holger Munch a Mia Krügerová.

Munch je stárnoucí policejní veterán s rozpadlým manželstvím, kily navíc a zálibou v jídle a kouření. Mia byla policejní celebritou s řadou úspěchů na kontě. Nyní je to jen zlomená a opuštěná žena systematicky pracující na tom, aby skončila se svým životem.

Pod románem V lese visí anděl je podepsaný Samuel Bjørk což je pseudonym slavného norského spisovatele, autora divadelních her, zpěváka a skladatele Frodeho Sandera Øiena. Na kontě má již několik knih, tentokrát jde však o první detektivní román.

„Když se Tobias Iversen plazil při kraji kopečku, snažil se co nejvíce přikrčit. Seshora měl na usedlost dobrý výhled. Stan postavil kousek za stromy, kde ho nikdo nemohl zahlédnout, a přenocoval v něm. Původně se chtěl vrátit, ale po setkání s dívkou v šedých šatech tady prostě musel zůstat. Ráchel. Tak se jmenuje. Napsala mu vzkaz, požádala ho o pomoc.“

Najdeme tady typické atributy toho, čemu se před lety začalo říkat „severská detektivka“. Příběh tvoří několik dějových linií vyprávěných řadou více či méně důležitých postav. Postupně autor odrývá souvislosti a vazby mezi nimi a objasňuje jejich role v příběhu. S přibývajícími stránkami se osudy začnou splétat dohromady.

Kouzlo severského žánru je v peripetiích, které musí hlavní postavy řešit mimo vyšetřování, tedy ve svém soukromém životě. Ne jinak je tomu i tady. Holger Munch ani Mia Krügerová to nemají v životě zrovna jednoduché. Kromě vnučky Holgerovi v životě mnoho radostí nezbylo, Mia přišla o všechny členy rodiny a sebevražda se jí aspoň z počátku zdá jako jediné řešení.

 

V lese visí anděl se čte velmi příjemně, tedy pokud se dá takto mluvit o textu pojednávajícím o vyšetřování vražd malých holčiček předškolního věku. Ačkoliv se bavíme o téměř čtyřech stovkách stránek textu, V lese visí anděl se dá zvládnout přečíst doslova za pár dnů. Svižnost čtení ještě zrychlují poměrně krátké kapitoly.

Nepatřím mezi čtenáře, kteří se při čtení snaží odhalit pachatele dřív, než kniha skončí. Nepokoušel jsem se o to ani tentokrát. Pár dní poté, co jsem román dočetl můžu říct, že autor Samuel Bjørk již v druhé polovině odhalí dost indícií k tomu, aby nějaký bystrý „soukromý detektiv“ záhadu rozlouskl dřív, než kniha skončí. Jestli se o to pokusíte, nechám na vás.

Související:

Henning Mankell – Číňan

Henning Mankell – Neklidný muž

Jo Nesbo – Přízrak

Jo Nesbo – Levhart

Jo Nesbo – Sněhulák

Jo Nesbo – Spasitel

Jo Nesbo – Netopýr

Jussi Adler-Olsen – Složka 64

Jussi Adler-Olsen – Žena v kleci

Jussi Adler-Olsen – Vzkaz v láhvi

Jussi Adler-Olsen – Zabijáci

Utajovaný projev

Autor: Tom Rob Smith Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2011 Počet stran: 352

Utajovaný projev je volným pokračováním úspěšné knihy Dítě číslo 44. I tentokrát sledujeme Lva Děmidova a jeho ženu Raisu snažící se o normální život v kulisách kruté totality tehdejšího Sovětského svazu. Lev již není u tajné policie, místo toho pracuje v oddělení vražd. Společně s manželkou Raisou adoptovali Zoju a Jelenu, dvě dívky, jejichž rodiče byly zavražděny Lvovým kolegou v předchozí knize.

Pocit viny za jejich smrt byl jedním z důvodů adopce. Ani několik let poté se Lvovi nepodařilo najít k Zoje cestu. Dívka ho nenávidí a dokonce plánuje jeho smrt. Několika lidem, jejichž minulost je spojená s nechvalně proslavenými čistkami, kdosi posílá krabice s fotografiemi zabitých a umučených lidí. Lva Děmidova se věc z počátku netýká. Aspoň prozatím.

Středobodem knihy Utajovaný projev je skutečná historická událost roku 1956. Tehdejší generální tajemník Nikita Chruščov šokoval nejen Sovětský svaz, ale i celý svět, když na 20. sjezdu sovětských bolševiků odsoudil kult osobnosti Josifa Visarionoviče Stalina a jeho diktátorské praktiky označil za zločinné. Zatímco část obyvatelstva tuto zprávu přivítalo s opatrnou radostí, členy bezpečnostních složek či přímo tajné policie, které se na zločinech přímo podílely, vyloženě rozzlobil. Role se totiž najednou obrátily a z lovců se stala lovná zvěř. Lidé si s nimi chtěli vyřizovat účty za spáchaná příkoří.

„Dívka bezmocně vzhlédla k namířené pistoli. Než stačila žena vystřelit podruhé, vyhoupl se jí Mališ na záda a zaryl jí prsty do očí. Ňurinová se rozječela, upustila zbraň, zběsile mu zatínala nehty do rukou. Chlapec ještě zesílil tlak a křikl na Zoju: „Dveře!“

V souvislosti s Utajovaným projevem se logicky nabízí srovnání s předchozím dílem Dítě číslo 44. V tomto ohledu Utajovaný projev vcelku pokulhává. Ačkoliv bylo Dítě číslo 44 vymyšleným konstruktem, přesto si uchoval důvěryhodnost a uvěřitelnost. Utajovaný projev je však jen těžko uvěřitelný příběh. Nic proti fabulacím, pokud mají své opodstatnění a aspoň trochu dávají smysl. Tady však Tom Rob Smith vyloženě pokouší čtenářovu trpělivost a testuje, jak až daleko může zajít.

Autor nechá Lva Děmidova zavřít do trestaneckého tábora, kde vyvolá povstání, aby ho vzápětí nechal uprchnout. Budiž. Později jej společně s Raisou vyšle do Budapešti, kde zrovna zuří protisovětské povstání, aby zachránili adoptivní dceru Zoju. Jsme svědky scény, kdy vzbouřenci strhnou Leninovu sochu, hlavu zachytí za auto a tahají po náměstí. Zoju nenapadne nic lepšího, než si ji osedlat a vozit se po ní. A takto bych mohl pokračovat.

Ponechme stranou nesmysly i nelogické chování některých postav, jakých je kniha plná. Na Utajovaný projev můžeme pohlížet i z jiného úhlu. Je to výpověď o hrůzách komunistického režimu, který vlastní občany zavíral do gulagů, fyzicky i psychicky týral a zabíjel. Výpověď je to o to děsivější, když si uvědomíme, že i v dnešní době se najdou tací, kteří takové praktiky schvalují a komunismus obdivují. Utajovaný projev je kniha o beznaději, smrti, utrpení, ale také o lásce, hledání, nacházení a odpuštění.

Související:

Tom Rob Smith – Dítě číslo 44

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Elizabeth Speller – Návrat kapitána Johna Emmetta

Robert Merle – Muži pod ochranou

Amsterdam

Autor: Ian McEwan Nakladatelství: Odeon Rok vydání: 2012 Počet stran: 168

„Je to knížka úplně o ničem“, svěřilo se mi několik známých, když jsem se zeptal na jejich názor na knihu Amsterdam. Vlastně nevím o nikom, kdo by Amsterdam chválil. Někdy se ale vyplatí nedat na to, co říkají druzí a obrazně řečeno se vydat proti proudu. V případě Amsterdamu se to vyplatilo. Pro pořádek dodám, že při rozhodování nehrálo roli, že kniha jako jediná z autorových děl získala prestižní Man Bookerovu cenu.

Na počátku Amsterdamu je setkání dvou přátel na pohřbu jejich společné milenky. Clive Linley patří k předním skladatelům současné vážné hudby. Sebestředný umělec je fascinován sám sebou a opájí se vědomím vlastní geniality. Vernon Halliday šéfuje vlivným novinám Judge, které se momentálně potýkají s problémem úbytku čtenářů.

„Kdyby šel někdo s ním, mohl by žertovat o ponížení, jaké člověku přináší stárnutí. Neměl ale dnes v Anglii žádné blízké kamarády, kteří by s ním jeho vášeň sdíleli. Všichni, které znal, se docela dobře obešli bez divoké přírody – venkovská restaurace, jarní Hyde Park, to byl veškerý pobyt na čerstvém vzduchu, jaký kdy potřebovali. „

Molly Lane, jak se žena jmenovala, si s životem hlavu zrovna nelámala a milenců měla mnohem více. Jedním z nich byl i ministr zahraničí země Julian Garmony. Jeho kariéra se vyvíjí natolik slibně, že se o něm mluví coby o budoucím ministerském předsedovi. Všechny tyto postavy se při smutečním obřadu sejdou a jak se později ukáže, pro některé z nich bude mít setkání fatální následky.

Nechci prozrazovat příliš, přesto zmíním, že o žádné z postav se nedá mluvit coby o kladné. Každá je sebestředná, egoistická a jediné, o co se zajímá, je vlastní prospěch. Je ovšem zajímavé sledovat, jak si každý z protagonistů snaží svá morální selhání vnitřně ospravedlnit.

Amsterdam je absurdní, přesto pozoruhodná sonda do lidského chování. Mimo jiné pokládá otázku, kam až je člověk při touze po pomstě ochoten zajít. McEwan tady absurditu žene až na samou hranici únosného. Po přečtení poslední stránky ji možná někdo označí za hodně černou komedii. Odpusťme autorovi, že ne všechno v knize dává úplně smysl. V některých momentech protagonisté jednají vyloženě nelogicky.

Amsterdam není typickým McEwanovým románem. Neodpovídá tomu rozsah ani styl psaní. Kniha Amsterdam snese označení nedoceněná. Je to jedno z těch děl, které sklidí větší úspěch u kritiky než u běžných čtenářů.

Související:

Ian McEwan – Nevinný

Robert Merle – Ostrov

Joseph Kanon – Istanbul – Křižovatka cest

 

Křik Halidonu

Autor: Robert Ludlum Nakladatelství: Domino Rok vydání: 1999 Počet stran: 415

Stejně jako každý literární žánr, tak i ten špionážní nebo chcete-li politický román má svoje klasiky. Kdo se aspoň částečně orientuje, jako první mu na mysl vytanou Frederick Forsyth, Graham Greene nebo John le Carré. Je jich mnohem víc, proš je ale všechny vypisovat? S velkým zdráháním uvádím i Dana Browna. Spíše než spisovatel to je literární dělník toužící po slávě a penězích a kvůli tomu je schopen před celým světem dělat ze sebe hňupa. Ostatně téměř pohrdlivý postoj nedávno zesnulého Umberta Eca k Brownovi hovoří za vše. 

Kdo tady ale rozhodně nesmí chybět, je Robert Ludlum. Během života, který před šestnácti lety pohasl, si vysloužil přízvisko “čtivý Forsyth.” Tady asi není třeba cokoliv dodávat. Jeho někdy až neuvěřitelná znalost prostředí tajných služeb, postupů policie, ale i zákulisních politických her mu dávala potenciál, kterého při psaní využíval.

Bohužel po jeho smrti pod jménem Robert Ludlum začaly vycházet tituly nemající s jeho psaním pranic společného. Nakladatelství vlastnící práva se rozhodlo dál vydělávat peníze na jeho jménu. To ale není případ Křiku Halidonu, první vydání totiž spatřilo světlo světa již v roce 1975. Mimochodem jej Ludlum napsal pod pseudonymem Jonathan Ryder.

Alex McAuliff je zkušený a ve svém oboru respektovaný geolog mající za sebou řadu vědeckých výprav. Společnost Dunstone se na něj obrátí s nabídkou vést výpravu do hloubi jamajské džungle za účelem jistého projektu. Odměna je více než štědrá – dva miliony dolarů. Členy výpravy si McAuliff může vybrat sám, o pravém účelu výpravy však musí pomlčet.

Nedlouho po skončení schůzky se zástupci Dunstone se na něj obrátí agent britské tajné služby. McAuliff se dozvídá, že jedna taková výprava již před časem proběhla a všichni její členové během ní zemřeli. Podezřelí jsou právě lidé z Dunstone. MI5 začne McAluliffa připravovat na nelehký úkol, který ho na Jamajce čeká. Ovšem i ona má svoje zájmy. Alex McAuliff se tak ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny, kromě odhalení, o co na Jamajce doopravdy jde, musí to nejdůležitější – přežít.

„A pak ho McAuliff uviděl. Za pomalu se zavírajícími dveřmi, na zadním konci chodby. Zavalitého muže ve tmavém saku a světlých kalhotách. Právě odemkl dveře a chystal se vstoupit do pokoje; při tom si odhrnul sako, aby vrátil klíče do kapsy u kalhot. Pod sakem zazářila žlutá košile. Dveře výtahu se zavřely.“

Stojí za to položit vedle sebe knihy vyšlé před desítkami let a těmi, které se v nabídce knihkupectví objevily relativně nedávno. Dnešní tituly nesoucí Ludlumovo jméno jsou jako vystřižené ze série o nesmrtelném agentovi Jamesi Bondovi. Jedna akce střídá druhou, děj má spád a spíše než o literaturu jde o popisy klipů. Čtenář nemusí čekat dlouho, aby věděl, s kým má tu čest, kdo kope za hodné a kdo za ty zlé.

Křik Halidonu je vyprávěn o poznání pomaleji, leckdo by mohl říct rozvláčněji. Scény jsou popisovány s větším rozmyslem a dějové zvraty si tak trochu dávají načas. Při popisu tehdejších reálií občas narazíme i na roztomilý archaismus a o to snáze se přeneseme do sedmdesátých let minulého století.

Křik Halidonu jinak splňuje všechny atributy předchozích i budoucích knih Roberta Ludluma. Opět tady máme hrdinu, který se nikoliv vlastním přičiněním připlete do „velké hry velkých hochů“ a je postaven do role “sám proti všem”. Tedy když nepočítáme krásnou ženu, která nesmí chybět a v níž hlavní hrdina najde nejen morální oporu.    

Křik Halidonu je sázka na jistotu. Je to precizně napsaný špionážní román, jaký od klasika žánru můžeme čekat. Samozřejmě je možné, že čtenář zvyklý na rychlé čtení, nad pozvolna vyprávěným příběhem ohrne nos. To je ale problém čtenářův nikoliv pana spisovatele. 

Související:

Robert Ludlum – Jansonův rozsudek

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

Robert Ludlum – Matlockovo ultimátum

Robert Ludlum – Agent bez minulosti

James Grady – Šest dnů Kondora

Robert Ludlum – Hádův faktor

Přechod

Justin Cronin - Přechod

Autor: Justin Cronin Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2010 Počet stran: 688

Se čtením Přechodu jsem dlouho váhal. Znám lidi, které objemné knihy odrazují, sám se mezi ně však nepočítám. I když je mám naopak docela rád, tady jsem znejistěl. Při letmém prolistování a začtení se do několika pasáží ve mně totiž vyvolalo podezření, jestli má autor na tak velkém prostoru vůbec co říct. Nepůjde jen o literární onanii přenesenou na papír? Jak na dalších řádcích uvidíte, moje předtucha se potvrdila.

Justin Cronin - Přechod

Přechod je postkatastrofický román zjednodušeně řečeno rozdělený do dvou částí. První se odehrává v současnosti, kde poznáváme malou Amy, na první pohled obyčejnou holčičku vyrůstající jen s matkou v karavanu. Podrobně se seznámíme s ní i neveselými okolnostmi jejího raného dětství. 

„Peter se s Calebem rozběhl k žebříku. Alicia za nimi dál pálila, výstřely zněly jako tlumený praskot a jejich zvuk se vracel s ozvěnou. Peter si hodil pušku na rameno a začal šplhat po žebříku. Na poslední příčce se podíval dolů. Alicia stála zády ke zdi a pálila do stínů. Pak její zbraň ztichla, když si ji hodila na rameno a začala šplhat. Peter zamířil hlaveň stejným směrem jako ona a stiskl kohoutek. Pažba ho kopla, střela neškodně vylétla do povětří. Peterovo tělo se otřáslo mohutným zpětným nárazem i pocitem mocné síly výstřelu.“

Poznáme i zvláštního agenta Wolgasta, jehož úkol je Amy najít a dopravit do vojenské laboratoře v Coloradu. Kromě Amy do tajného prostoru míří i další “objekty”, na kterých se mají provádět přísně tajné výzkumy a testovat účinky nového viru. Jedním z “objektů” je i Anthony Carter, zločinec odsouzený na smrt.

Justin Cronin - Přechod

Během testů dojde k selhání a pokusné “objekty” se dostanou z karanténních cel ven. Vlivem experimentů se z nich stali krvežízniví upíři. Co se jim postaví do cesty buď na místě roztrhají nebo kousnutím promění ve stejný živočišný druh jako jsou oni sami. Tolik k první části knihy.

Druhá část na první pohled s tou první nesouvisí, dokonce se zdá, že jde o zcela odlišný román. Sledujeme tady úplně nové postavy ve zcela neznámém světě. Teprve časem zjistíme, že jsme se přesunuli v čase o několik desítek let po nezdařených pokusech. Dozvídáme se, že se smrtící virus rozšířil po světě, miliony lidí buď zahynuly nebo byly proměněny v upíry.

Justin Cronin - Přechod

Města a vesnice byly zničeny nebo zůstaly zcela opuštěny. Přežily jen hrstky nenakažených lidí žijících v izolovaných osadách za vysokými ploty chráněnými silnými reflektory. Světlo je totiž jednou z mála věcí, která čmoudům, drakům, zářivkám nebo virákům, jak lidé tvorům říkají, může ublížit.

Cronin vystavěl Přechod na pohledech několika postav vystupujících v různých časových rovinách. Samo o sobě by to bylo v pořádku, pokud by se řídil aspoň základními literárními pravidly. Justin Cronin si však s nějakými zákonitostmi hlavu nedělá. S linií příběhu si hraje jako se stavebnicí, jednotlivé kusy odděluje a zase spojuje dohromady. Skládá jednu součástku za druhou nebo je dokonce pokládá přes sebe. Uvede do děje postavy, podrobně nás s nimi seznámí, aby je na stovky stránek nechal zmizet.

Již od prvních řádků knihy Cronin na čtenáře valí ohromné množství informací a detailů, u kterých není jasné, jaký význam mají a zda jsou pro další vývoj knihy důležité. Všechny postavy vykresluje až do absurdních detailů. Stejné to je i u popisu snových obrazů zabírajících velkou část knihy.

Justin Cronin - Přechod

Zatímco vykreslení snové imaginace obětuje klidně tři listy, informaci zásadní pro další vývoj příběhu sdělí v jedné větě a ještě jen jakoby mimochodem. Přechod místy více než román působí jako dílo grafomana píšícího pro psaní samotné než pro obsah. Budiž mu dík za to, že román nezakončil velkým patetickým finále a spokojil se s přiměřeným závěrem.

Pořádek a logické posloupnosti se v záplavě textu autorovi daří udržovat hlavně díky spisovatelskému talentu, jenž je nesporný. Cronin je vynikající spisovatel píšící poutavým a čtivým stylem. Za jiných okolností by nedovolil čtenáři knihu odložit. Bohužel tím, že nedokáže udržet na uzdě svoje vášně a pokládá jednu vrstvu literárního balastu na druhou udělal z knihy obtížně stravitelné dílo, které až do konce dočte jen málokdo.

Související:

Robert Merle – Muži pod ochranou

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Georges Jean Arnaud – Ledová společnost – F Station

Plavec

Joakim Zander - Plavec

Autor: Joakim Zander Nakladatelství: Host / Krimi román Rok vydání: 2015 Počet stran: 384

Můžeme tomu říkat třeba podezíravost, ale knihy s velkou reklamou ve mně budí nedůvěru. Když vidím poutače v metru nad eskalátory, na bannerech a kdoví kde ještě, začnou ve mně hlodat pochybnosti. Pak se mi dostane svazek do ruky, na přebalu se dočtu, jaké významné noviny na ni napsaly pochvalnou recenzi, nebo jaký slavný spisovatel ji vychválil, je prakticky rozhodnuto. Knihu vracím do regálu a můj zájem uvadá.

Pořád totiž věřím, že dobrá kniha se prodá sama, lidi si o ní zkrátka mezi sebou řeknou. O reklamě na knihy resp. o přebalech knih se třeba rozepíšu v budoucnu v samostatné glose, dnes bych se rád věnoval Plavci. Na rozdíl od jiných totiž tentokrát místo zpátky do police knihkupectví putoval k pokladně obchodu. Bohužel. 

Joakim Zander - Plavec

Příběh Plavce začíná v osmdesátých letech minulého století v syrském Damašku, kde pumový útok na auto amerického tajného agenta jeho manželku. Agent zůstane naživu a s ním i jeho několikaměsíční dcera. Vzhledem k okolnostem ji musí opustit a nechat na tamní ambasádě. Kromě opuštění dítěte ho tíží pocity viny i za to, že obětí útoku měl být on sám.

O třicet let později se na Klaru Walldéenovou, zaměstnankyni Evropského parlamentu, obrátí bývalý přítel Mahmúd Šammúš s žádostí o pomoc. Coby bývalému agentovi tajné služby se do rukou dostaly důležité informace. Zveřejnění těchto dat by mělo nedozírné následky mezinárodního rozsahu. Je ve státním zájmu, aby se po dokumentech slehla zem včetně osob, které je mají u sebe.

S agenty CIA v patách se dvojice vydává na cestu s velmi nejistým koncem. Někdy v té době se na právníka prestižní právnické firmy Georga Lööweho obrátí záhadný klient s nabídkou, kterou by většina advokátních kanceláří ihned odmítla.

„Mahmúdovi stačil jediný letmý pohled na jeho obličej, aby pochopil, že něco není v pořádku. Cyril byl bledý a pohledem těkal směrem ke schodům. Očividně nevěděl, co si počít s rukama. Nejdřív je natáhl ke Klaře, ale vzápětí si to rozmyslel. Zkusil si zastrčit levou ruku do kapsy, hned ji však zase vytáhl. Bylo evidentní, že tohle už není slibný francouzský politik, ale zlomený člověk.“ 

Plavec je vyprávěný z pohledu několika aktérů, čtenář má tak ucelený přehled o tom, v jaké situaci se která z postav právě nachází a co se jí honí hlavou. Je to forma vyprávění, která baví, u Plavce ale otravuje, pohledy se totiž střídají až příliš rychle.

Každému „vstupu“ je místy věnováno doslova jenom několik stránek. Pak dojde k pomyslnému střihu a už jsme zase jinde. Důvod je jednoduchý,  čtení rychleji odsýpá, mně to ale zhruba od poloviny začalo obtěžovat. Naopak osvěžující je prokládání scén z dávné historie s událostmi ze současnosti.

Joakim Zander - Plavec

I když je Plavec titulovaný jako „špionážní thriller“, o práci tajných služeb se toho v něm mnoho nedozvíte. Joakim Zander  pracoval řadu let v Evropském parlamentu, prostředí tedy zná velmi dobře. Nabízí se otázka, proč své zkušenosti v knize lépe nezúročil.

Charaktery postav tady mnoho místa rovněž nedostanou, což je velká škoda. U jedné se Joakim Zander sice pokusil o jakýsi charakterní vývoj, bohužel  chybí podrobnější vysvětlení pohnutek za jakých ke změně chování došlo. Výsledek tak nepůsobí příliš důvěryhodně.

Věřím informacím nakladatelství, že se Plavec držel řadu měsíců na předních pozicích žebříčků prodejnosti v mnoha zemích. Věřím i tomu, že kniha byla přeložena do desítek jazyků. Pro mě to je ale jen jedna z mnoha knih, které jsem přečetl a na které si za měsíc ani nevzpomenu. Gratuluji Nakladatelství Host za solidní propagaci díla, kvalitě knihy to ale mnoho nepřidalo.

Související:

James Grady – Šest dnů Kondora

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

Robert Ludlum – Hádův faktor

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Agent bez minulosti

Robert Ludlum – Matlockovo pověření

Metro 2034

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

Autor: Dmitry Glukhovsky Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2011 Počet stran: 304

Po jaderné katastrofě zůstala na Zemi jen hrstka lidí, většinou těch, kteří se před začátkem apokalypsy stačili ukrýt do prostor moskevského metra. Zatímco na povrchu zůstaly jen trosky zamořené radiací, lidé se v metru pokoušejí přežít. Metro 2034 je volným pokračováním úspěšného románu Metro 2033. Této knize se bohužel přihodilo to, co mnoha dalším druhým dílům. S velkou nadsázkou řečeno: skvělou knihu napíše každý, skvělý druhý díl však málokdo. V případě románu Metro 2034 to platí beze zbytku.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

V předchozím díle jsme sledovali chlapce Arťoma, který se vydal na cestu napříč labyrintem metra, aby předal důležitý vzkaz od tajemného Huntera. V druhém díle Glukhovsky příběh vypráví prostřednictvím několik postav – Huntera, staříka říkajícího si Darwin a dívky Saši. Údajně ženský element mezi hlavními hrdiny autor původně zařadit neplánoval, byl přesvědčen lidmi z nakladatelství.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

V prostorách metra se objevila smrtelná epidemie šířící se nejen dotykem, ale dokonce vzduchem. Šíří se velmi rychle a postupně vymírá jedna stanice za druhou. Je tady nastolena otázka, jak situaci řešit. Hunter chce infikované stanice metra spálit na prach, Saša naopak věří, že existuje vakcína, která dokáže epidemii zastavit. Cestou dívka narazí na chlapce Leonida, který tvrdí, že zázračný lék existuje. Saša mu uvěří a společně se vydají jej hledat.

„Saša sáhla po zbrani, ale hned si to zase rozmyslela. To monstrum by nezastavila ani přímá salva, natož aby ho skolila. Kromě toho by ho musela zasáhnout! Rozběhla se nazpět tam, odkud se vypravila na krátkou exkurzi. Ani se nesnažila myslet na to, jak by se mohla zase vrátit do metra.“

Když to zjednoduším, pak Metro 2034 se velmi podobá počítačové hře, která na motivu knihy vznikla. Postavy se musí dostat z bodu A do bodu B a osud, pokud tomu tak budeme říkat, se jim v tom snaží zabránit a klade jim do cesty nejrůznější překážky. Přidaná hodnota obou je zhruba stejná, Metro 2034 je totiž oproti výbornému předchozímu dílu velkým zklamáním. Dějová linie kulhá na obě nohy a místy připomíná podivný slepenec bez jasné sjednocující myšlenky.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

Motivace postav k dělání toho, co dělají, je velmi nepřesvědčivá. Nesedí ani chování vedlejších figur, které kolikrát jednají s ohledem na situaci, ve které se právě nacházejí, vyloženě nelogicky. Nepřesvědčivě vyznívá i milostný trojúhelník Hunter – Saša – Leonid. Docela chápu, proč byla poptávka po milostném jiskření v bezútěšné temnotě tunelů. Výsledek ale prostě nefunguje.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

Autor si neodpustí trochu moralizování, které ostatně předvedl i v knižní prvotině. Ukazuje prostředí dělící se na bohaté a chudé. Některé stanice překypují bohatstvím, jsou plná uměleckých děl a přepychu, zatímco jiné doslova chcípají hladem v prachu a špíně. Podle Glukhovského jsou lidé nepoučitelní. I když jsou na pokraji vyhynutí, místo aby drželi pospolu a vzájemně si pomáhali, zavádí třídní společnost a bezohledně shromažďují majetek na úkor druhých.

S touto vizí se bohužel nedá než souhlasit. Ovšem ani tento morální apel nic nezmění na faktu, že Metro 2034 kvalit svého knižního předchůdce nedosahuje. Budu se hodně rozmýšlet, jestli se do třetího, závěrečného dílu Metro 2035 vůbec pustím.

Související:

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Georges Jean Arnaud – Ledová společnost F Station

Robert Merle – Muži pod ochranou

Robert Merle – Ostrov

Jansonův rozsudek

Jansonův rozsudek

Autor: Robert Ludlum Nakladatelství: Domino Rok vydání: 2004 Počet stran: 515

Paul Janson je agentem ve výslužbě.  Tajné operace pověsil na hřebík a živí se jako bezpečnostní poradce. Firmy si ho najímají, aby jim pomohl se zabezpečením citlivých dat a dalších důležitých věcí, o které žádný byznysman či obchodník nechce přijít. Zkušenosti z práce v tajných službách tady využívá takříkajíc beze zbytku.

Při čekání na letišti Paula osloví Marta Langová – pravá ruka slavného filantropa Petera Novaka. Jejího šéfa unesla skupina teroristů a po Paulovi chce, aby se jej pokusil zachránit. Paul po chvíli váhání souhlasí. Dá dohromady tým bývalých kolegů a společně se vydají na nebezpečnou misi.

Z počátku jde všechno hladce, přesto se nakonec záchranná mise nezdaří. Paul navíc zjišťuje, že mu jde kdosi po krku. Podle způsobů boje a použité techniky to vypadá na profesionální zabijáky, konkrétně lidi z Konzulárních operací, pro které Paul kdysi sám pracoval. Nezbývá mu tedy nic jiného, než se pokusit zůstat naživu a zároveň zjistit, do jaké hry se zapletl.

Robert Ludlum

Jansonův rozsudek splňuje všechny atributy Ludlumových knih.  A to přesto, že tento román Ludlum již nenapsal.  Jansonův rozsudek vyšel dlouhých jedenáct let po Ludlumově smrti. Román vznikl na základě spisovatelových poznámek nalezených v jeho pozůstalosti, o dokončení se postaral některý z nájemných spisovatelů „Ludlumovy literární manufaktury“. Vraťme se ale zpátky ke knize.

V hlavní roli vystupuje hrdina, který se dostane do pozice „jeden proti všem“. Ač o to vůbec nestojí, je okolnostmi zatažen do velké mezinárodní konspirace a sám se pouští do jejího odhalení.  S pomocí dávných přátel jde po stopách vedoucích až do nejvyšších pater politiky.

Janson se zadíval na druhou stranu dvora, nic však neviděl. Theo byl schovaný. Nebo mrtvý. Sykl do mikrofonu. Snažil se, aby tiché tsk splynulo se skřehotem hmyzu a ptáků. Vzápětí uslyšel stejnou odpověď. Katsaris byl na místě a připraven. Musel udělat zásadní rozhodnutí: Je nebezpečné ty chlapy zneškodnit? Nejsou jen návnada? Janson se opatrně napřímil a upřel zrak do oken za železnou mříží.

I když má Janson zkušenosti z mnoha tajných operací a prošel i peklem války ve Vietmanu, dochází k momentům, kdy si musí sáhnout na dno svých sil. Táhne mu na padesátku a nejlepší roky má už za sebou. Kde nestačí fyzicky, pomáhá si důvtipem a zkušenostmi.

Autor se tradičně představuje coby znalec prostředí armády a tajných služeb. Do detailu popisuje postupy, které vládní i jiné tajné organizace používají. Zaměřuje se na konkrétní typy ručních zbraní a čtenáře seznamuje s jejich vlastnostmi a možností použití. Skalní fanoušci vojenské techniky si tak mohou přestávky ve čtení krátit dohledáváním fotografií a dalších informací na internetu.

Související:

Robert Ludlum – Pařížská hrozba

Robert Ludlum – Projekt Kassandra

Robert Ludlum – Hádův faktor

Robert Ludlum – Matlockovo pověření

James Grady – Šest dnů Kondora

Zjevení

 

Zjevení

Autor: C. J. Sansom Nakladatelství: BB Art Rok vydání: 2010 Počet stran: 496

Pokud jste se pustili do čtení téhle recenze, dá se tušit, že jméno C. J. Sansoma vám není neznámé. A když se řekne A, musí se doplnit taky B, proto když mluvíme o C. J. Sansomovi musí zaznít další jméno – Mathew Shardlake.  Zjevení je v pořadí čtvrtou historickou detektivkou se sympatickým právníkem z dob vlády Jindřicha VIII.

V úvodu knihy Shardlake objeví mrtvolu svého dobrého přítele Rogera Elliarda. Tělo je utopené v kašně, na nechtěné úmrtí to tedy nevypadá. Shardlake vraždu bere velmi osobně a okamžitě se pouští po vrahových stopách.

Neuplyne mnoho času a po Londýně se začnou objevovat další mrtvá těla. Nejde však jen o obyčejné vraždy, všichni totiž byly provedeny podle určitého klíče. Vrah postupuje systematicky a při vraždění se inspiruje v biblickém evangeliu v knize Zjevení.

C. J. Sansom

Kromě vražd musí Shardlake řešit i na první pohled méně závažné problémy, jako je nepřístojné chování duševně vyšinutého mladíka Adama Kitea zavřeného v ústavu pro choromyslné nebo rozpadající se manželství pomocníka Baraka.

Zjevení je téměř čítankový příběh boje dobra proti zlu zasazený do Londýna šestnáctého století. V knize jsou zmiňované ulice a místa, pro milovníky britské metropole doporučuji vzít k ruce mapu města, hledat zmíněné ulice, popustit uzdu fantazie a představovat si, jak tato místa před staletími vypadala.

V tehdejší společnosti měla hlavní slovo církev a Bůh byl nadevše. Mathew Shardlake je bezvěrec, který po zkušenostech, částečně popsaných v předchozích knihách, bere otázku náboženství s velkým odstupem. C. J. Sansom ukazuje, jak byla tehdejší společnost rozdělena podle příslušnosti k reformní nebo radikální části církve.

    „Když jsem se probral, moje první myšlenka byla, že jsem umřel a přišel do pekla, protože všude byla spousta kouře a skrze něj prosvítal oheň. Pak jsem v kouři rozeznal kulaté světlé skvrny. Jedna z nich se ke mně přiblížila a na okamžik jsem se lekl, že je to nějaký démon, pak se ale skvrna zformovala v Harsnetovu tvář. Klečel vedle mě a já si uvědomil, že ležím ve vlhké trávě.“

Sansom čtenáře zavádí do královských paláců, kde žil výkvět tehdejší společnosti. Protipólem jsou zaostalé části města, kde živořila chudina a kde byly životní podmínky více než zoufalé. Do podrobného popisu se ale nepouští, nesnaží se ani ukazovat běžný život středověkého člověka. Je to trochu promarněná šance, na druhou stranu je to typické i pro předchozí knihy.

Zjevení má spád i přesto, že Sansom akčními scénami zrovna neplýtvá. Dávkuje je s rozvahou a zaměřuje se hlavně na pátrání po sériovém vrahovi. Tentokrát jde o mimořádně prohnaného zločince, který je po většinu knihy stále krok před svými pronásledovateli.

V pořadí čtvrtý příběh londýnského právníka splňuje beze zbytku všechna očekávání. Jediným rozdílem je snad jen to, že se čte ještě lépe než předchozí romány.

Související:

C. J. Sansom – Temný oheň

C. J. Sansom – Vladař

C. J. Sansom – Rozpuštění

C. J. Sansom – Zima v Madridu

František Niedl – Čtvrtý králův pes

František Niedl – Platnéř

 

Nulté číslo

Nulté číslo

Autor: Umberto Eco Nakladatelství: Argo Rok vydání: 2015 Počet stran: 218

V zatím poslední knize nás Umberto Eco zavádí do redakce nově vznikajícího časopisu Zítřek. Seznámíme se s doktorem Colonnou – literárním zkrachovalcem, kterému je jistým Simeiem nabídnuta pozice šéfredaktora. V pozadí časopisu stojí komtur Vimercate, pro něhož Zítřek není nic jiného než potencionální zbraň proti politickým konkurentům.

Simei doktoru Colonnovi hned v úvodu vysvětlí, jak se věcí mají a dodá, že časopis svůj účel splní i kdyby světlo světa nikdy nespatřil. Za práci a také mlčení Colonnovi slíbí více než slušný honorář. Colonna souhlasí a pustí se do práce. Kromě jiných figurek se tady Colonna setkává s naivní Maiou, které skutečný smysl jejich práce zůstává dlouho utajen. Do redakce patří i  Bragadoccio – nadšenec do konspiračních teorií všeho druhu.

Nulté číslo se odehrává v roce 1992 tedy v době před rozmachem internetu a současně po invazi do Iráku, která je dodnes braná jako revoluce ve zpravodajství. Zároveň se stala jakýmsi dějinným milníkem, který naplno ukázal sílu médií. Irácký konflikt byla zároveň událost, po které si lidé začali uvědomovat, že věci se mohou dít i jinak, než jak jim média tvrdí.

Umberto Eco

V Nultém čísle si však Eco nevystačí pouze s událostmi starými zhruba dvacet let, a jde hlouběji do historie. Prostřednictvím zmíněného Bragadoccia Eco představuje teorii o fingované smrti Benita Mussoliniho a rozvíjí spekulace o přísně tajné organizaci působící během studené války. Koho zajímají méně známé události druhé světové války, bude z Nultého čísla nejspíš nadšen. Zahlcení dějinnými událostmi, jakého jsme byli svědky u předchozího Pražského hřbitova, tady nehrozí.

    “Colonno, “ poučil mě Simei, “něco vám povím. Když v osmapadesátém vláda zavřela veřejné domy, v šedesátých letech kdosi koupil starý nevěstinec v ulici Fiori Chiari a udělal z něho restauraci, s těmi barevnými dlaždicemi velmi šik. A několik pokojíků tam majitel nechal, jak byly, jen dal pozlatit bidety. Neumíte si představit, kolik vzrušených dam prosilo manžele, aby s nimi do těch šmajchlkabinetů zašli, všichni toužili zažít tu atmosféru starých časů…”

Ač Umberto Eco tradičně dává na odiv znalosti historických reálií, Nulté číslo je kniha maximálně současná. Ukazuje praktiky dnešních médií při výrobě zpravodajství a jejich vlivu na veřejné mínění. Zároveň je představuje coby účinnou zbraň v rukou mocných. V České republice o tom ostatně víme své.

Dějová linie příběhu se odvíjí kdesi v pozadí, to hlavní se odehrává ve formě dialogů členů redakce. Kniha je psaná lehkou rukou, přečtení je otázkou několika málo večerů. Pro tvorbu Umberta Eca to je věc nevídaná. Čtivost je podpořena skoro až absurdně velkým fontem, jakým je text vytištěný.

Umberta Eca známe hlavně coby autora velkých románů, v souvislosti s Nultým číslem a rozsahem dvěstědvacet stránek lze mluvit spíše o eseji. V tomto ohledu bude patrně nejeden věrný čtenář zklamán.

Související:

Ladislav Fuks – Příběh kriminálního rady