Archiv pro štítek: psychologický román

Amsterdam

Autor: Ian McEwan Nakladatelství: Odeon Rok vydání: 2012 Počet stran: 168

„Je to knížka úplně o ničem“, svěřilo se mi několik známých, když jsem se zeptal na jejich názor na knihu Amsterdam. Vlastně nevím o nikom, kdo by Amsterdam chválil. Někdy se ale vyplatí nedat na to, co říkají druzí a obrazně řečeno se vydat proti proudu. V případě Amsterdamu se to vyplatilo. Pro pořádek dodám, že při rozhodování nehrálo roli, že kniha jako jediná z autorových děl získala prestižní Man Bookerovu cenu.

Na počátku Amsterdamu je setkání dvou přátel na pohřbu jejich společné milenky. Clive Linley patří k předním skladatelům současné vážné hudby. Sebestředný umělec je fascinován sám sebou a opájí se vědomím vlastní geniality. Vernon Halliday šéfuje vlivným novinám Judge, které se momentálně potýkají s problémem úbytku čtenářů.

„Kdyby šel někdo s ním, mohl by žertovat o ponížení, jaké člověku přináší stárnutí. Neměl ale dnes v Anglii žádné blízké kamarády, kteří by s ním jeho vášeň sdíleli. Všichni, které znal, se docela dobře obešli bez divoké přírody – venkovská restaurace, jarní Hyde Park, to byl veškerý pobyt na čerstvém vzduchu, jaký kdy potřebovali. „

Molly Lane, jak se žena jmenovala, si s životem hlavu zrovna nelámala a milenců měla mnohem více. Jedním z nich byl i ministr zahraničí země Julian Garmony. Jeho kariéra se vyvíjí natolik slibně, že se o něm mluví coby o budoucím ministerském předsedovi. Všechny tyto postavy se při smutečním obřadu sejdou a jak se později ukáže, pro některé z nich bude mít setkání fatální následky.

Nechci prozrazovat příliš, přesto zmíním, že o žádné z postav se nedá mluvit coby o kladné. Každá je sebestředná, egoistická a jediné, o co se zajímá, je vlastní prospěch. Je ovšem zajímavé sledovat, jak si každý z protagonistů snaží svá morální selhání vnitřně ospravedlnit.

Amsterdam je absurdní, přesto pozoruhodná sonda do lidského chování. Mimo jiné pokládá otázku, kam až je člověk při touze po pomstě ochoten zajít. McEwan tady absurditu žene až na samou hranici únosného. Po přečtení poslední stránky ji možná někdo označí za hodně černou komedii. Odpusťme autorovi, že ne všechno v knize dává úplně smysl. V některých momentech protagonisté jednají vyloženě nelogicky.

Amsterdam není typickým McEwanovým románem. Neodpovídá tomu rozsah ani styl psaní. Kniha Amsterdam snese označení nedoceněná. Je to jedno z těch děl, které sklidí větší úspěch u kritiky než u běžných čtenářů.

Související:

Ian McEwan – Nevinný

Robert Merle – Ostrov

Joseph Kanon – Istanbul – Křižovatka cest

 

Příběh kriminálního rady

Příběh kriminálního rady

Autor: Ladislav Fuks Vydavatelství: Československý spisovatel Rok vydání: 1982 Počet stran: 272

 

Vzpomínám si na svoje první setkání s dílem Ladislava Fukse. Román Pan Theodor Mundstock byl jednou z položek na seznamu povinné literatury na střední škole. Ostatně to je možná jeden z důvodů, proč si k jeho tvorbě řada lidí najde cestu až s odstupem let.

Nutno zároveň dodat, že na jeho knihy zkrátka musí být správné duševní rozpoložení. Je zřejmé, že Fuksův nelehký život se zásadně projevil v jeho románech. „Nepovolená“ sexuální orientace spisovateli život zrovna neusnadňovala. Řada jeho knih vykazuje mnoho společného, včetně řady autobiografických prvků.

Stejně jako ve většině Fuksových knih tak i v Příběhu kriminálního rady je hlavním
hrdinou chlapec žijící ve svém vlastním světě, toužící po přátelství a harmonii.
Vikiho situace je o to horší, že sdílí domácnost s despotickým, necitelným
otcem, vrchním kriminálním radou. Jejich vztah je všechno, jenom ne harmonický.

Ladislav Fuks

Místo rodičovského porozumění dostává se Vikimu jeden zákaz za druhým, včetně
trestů za pozdní příchody domů. Vrchní kriminální rada právě vyšetřuje vraždy dětí,
které byly nalezeny střelené zezadu do týla. Aby se otci vyrovnal či pokud možno jej překonal, rozhodne se po vrahovi pátrat na vlastní pěst.

    „Bylo k jedenácté hodině polední, když Barry kývl na slečnu, že chce platit. Dámy u vedlejšího stolu platily už dřív, už dřív si oblékly a zapnuly kožichy, a když odcházely, Viki si všiml, přímo i v jednom zrcadle, že na něho a Barryho zas trochu pohlédly, a spatřil je pak ještě oknem, jak se na chodníku před kavárnou loučí, každý šla zvlášť, jedna doprava, druhá doleva a třetí přes ulici, bylo to, jako by se na chodníku rozlétl na všechny strany nějaký trojlístek. Mladý číšník, syn majitele, přistoupil ke stolu a bez tužky a bez papíru sečetl útratu.“
 

Název knihy budí dojem, že se jedná o detektivku. Pravdou je, že je to román nepostrádá detektivní zápletku, včetně popisu průběhu vyšetřování. Jenže víc než o hledání vraha malých dětí se autor soustředí na vztah otce a syna.

S trochou nadsázky lze říct, že se jedná o jeho závěrečnou fázi. Hlavní hrdina si přestává dělat iluze, že si s otcem někdy porozumí. Na to je již příliš pozdě. Místo toho plánuje definitivní odchod z domova.

Ladislav Fuks podrobně vykresluje charaktery postav, jejich psychologii a myšlenkové
pochody. Pozoruhodné je, že se nejedná o úvahy pouze hlavních protagonistů, ale
také lidí, kteří mají v knize pouze vedlejší úlohy. Řeč je o momentech, kdy si
vypravěč představuje, co by si pomyslel komorník, kdyby byl konkrétní situaci
přítomen.

 Fuks nenechává bez povšimnutí drobné detaily, v některých případech skoro
až banality. Čtenář si nemůže být jistý jejich významem, dokud nedočte poslední
stránku. Současně opakujícím se popisem stejných obrazů vytváří pomyslné pilíře
vyprávění. Za rámec příběhu pak lze označit vyšetřování spáchaných vražd.

Kniha má pozvolné tempo vyprávění a současně nepostrádá kouzelnou, skoro až magickou atmosféru. Čtenář z valné části může nabýt pocit, že se toho zase až tak mnoho neděje. Tento dojem umocňuje výše zmíněné bazírování na drobných detailech a maličkostech.

Lze mu jen doporučit, aby se ponořil do příběhu a nechal se na jeho vlnách unášet. Příběh kriminálního rady je třeba dočíst do posledního slova. Teprve na úplném konci se kruh uzavře a dějová linie vygraduje do pro někoho těžko pochopitelného závěru. Teprve pak bude tato zpráva o nedostatku lidského citu a nefungující rodině kompletní.

Ostrov

Ostrov

Autor: Robert Merle Vydavatelství: SNKLU Rok vydání: 1964 Počet stran: 444

Chování člověka v extrémních situacích, to je literární téma vděčné, oblíbené a
přesto prakticky nevyčerpatelné. Těžko bychom spočítali knihy, kde lidská psychika stála předlohou a současně motivem.  Jenže co naplat, pořád je co objevovat, ať už je řeč o zápletce nebo formě zpracování.

Francouzský prozaik a historik Robert Merle v knize Ostrov pokládá na první pohled prozaickou otázku: jak se zachová skupina lidí na nevelkém ostrově ztracené kdesi v nekonečných pláních Pacifiku?

Píše se polovina devatenáctého století a nacházíme se na palubě britské plachetnice
Blossom. Na přesném datu ostatně až tak nezáleží. Nesnesitelné zacházení
s posádkou ze strany kapitána a prvního důstojníka hned z kraje vyvolá
vzpouru.

Robert Merle

Na jejím konci leží oba tyrani mrtví na vydrhnutých prknech paluby. Šikana
je sice zažehnána, pro zbytek posádky ovšem vyvstává otázka, co dál?

Podle platného práva Jeho veličenstva královny, jsou všichni účastníci vzpoury
odsouzeni k trestu smrti.  Po doplutí na Tahiti se vzbouřenci rozhodnou nalodit několik Tahiťanů a Tahiťanek, najít dosud nezmapovaný ostrov, a na něm založit kolonii.

    „Mezi tanečnice a Purcella padl na zem stín. Poručík zvedl oči. Byl to Mason s puškou pod paží. Pokročil blíž a opřel se o kmen palmy, dva metry od Purcella, nedívaje se na něj. A když začal mluvit, nepřestal se neklidně rozhlížet kolem sebe. Za ním ve stínu dalšího stromu se jenom nejasně rýsovaly nehybné postavy Mac Leoda a Smudge. I oni byli ozbrojeni. Purcell je ani neslyšel přicházet.“

Skutečnost, že ve skupině je méně žen než mužů, je pouze jedním ze signálů, které napovídají, že další události naberou dramatický spád. Nicméně kýžený ostrov se po čase podaří najít. Ovšem hned od prvních dnů osidlování nalezené pevniny je jasné, že společné soužití příslušníků západní civilizace a domorodců se neobejde bez komplikací.

Rozdíly v mentalitách obou skupin jsou příliš velké, nemluvě o tom, že Angličané domorodce odmítají přijmout coby sobě rovné. Hlavní hrdina, námořní poručík Adam Purcell, stojí někde mezi oběma skupinami, a v duchu nebetyčného pacifismu se pokouší brousit hrany konfliktu, ke kterému se schyluje.

Bylo by naprosto nedostačující klást těžiště Ostrova pouze na odlišnosti kultur pohybujících se na přesně vymezeném prostoru. I když faktem je, že právě zmíněná rozdílnost platí za jednu z rozbušek blížících se nesvárů.

Merle zároveň poukazuje na pacifismus prosazovaný za každou cenu, který v konečném důsledku může paradoxně mít přesně opačný dopad. Ačkoliv se příběh odehrává
v předminulém století, je až zarážející podoba a souvislosti s dobou současnou.

Řeč je o vyjednávání a vedení mírových dialogů mezi znesvářenými skupinami. Paralela se současným politickým děním je až zarážející. Otázka rasismu, která v knize rovněž zazní, je pak další věcí, která umocní úvahy o nadčasovosti knihy.

Je-li však něco, na co je nutné v románu Ostrov upozornit především, pak je to autorova
schopnost, s jakou dokáže pracovat s atmosférou příběhu. Do jisté míry je to zapříčiněné způsobem, jakým jsou vedeny a vystavěny jednotlivé dialogy.

Ačkoliv obsahují pouze to, co je nutné, a nic navíc, přesto se o nich nedá mluvit jako o minimalistických. Z části také díky tomu, že jsou prokládány myšlenkovými pochody zúčastněných postav. Čtenář má tak o momentálním stavu věcí dokonalou představu.

Na druhou stranu i přes strhující zápletku románu autor nalezl místo na popis úchvatného prostředí tichomořského ostrova, včetně pestrobarevné vegetace.

Bůh svěřil lidem pozemský ráj a nechal už jenom na nich, jak s ním naloží. Tak by se dalo také chápat poselství téhle knihy. Ostrov vyvolává úvahy o existenci lidské rasy všeobecně.

Je to kniha o zákonech lidí, jejich hodnotách a v neposlední řadě také o předsudcích. Všechny tyto aspekty se promítají do života na ostrově. Je až zarážející, jak dokonale lze
dění na ostrově srovnat s událostmi v dnešním skutečném světě.

Související:

Robert Merle – Pro nás slunce nevychází

Robert Merle – Muži pod ochranou

Robert Merle – Víkend na Zuydcoote