Archiv pro štítek: Robert Merle

Vzkaz v láhvi

 

Vzkaz v láhvi

Autor: Jussi Adler – Olsen Vydavatelství: Host Rok vydání: 2012 Počet stran: 552

Než jsem začal psát tenhle text, došlo mi, že Jussi Adler – Olsen spolu s Robertem Merlem jsou na tomhle blogu nejvíce zastoupení autoři. Pravda, velkou pozornost jsem věnoval také Jo Nesbovi.

Přemýšlím, co se z toho dá vyvodit. Mám sklony k nenáročnému čtení? Jsem líný objevovat nové autory? Každopádně to může být téma pro některý z dalších textů. Teď bych se ale rád podíval na v pořadí třetí příběh dánského komisaře Carla Mørcka.

U pobřeží Skotska se objeví láhev se vzkazem, ve kterém kdosi žádá o pomoc. Papír je napůl rozmočený a text sotva čitelný. Nikdo mu nevěnuje velkou pozornost a chvíli trvá, než se různými oklikami dostane na Mørckův stůl.

Jussi Adler-Olsen

Společně se syrským asistentem Asadem a podivnou osobou Rose, tedy přesněji s její sestrou Yrsou, komisař rozbíhá vyšetřování. A to přesto, že vůbec není jisté, zda nejde o pouhý žert. Postupně vychází najevo, že vzkaz psal před mnoha lety jeden z bratrů uvězněných neznámým mužem v odlehlé loděnici.

Vtom Ráchel otevřela oči. Dívala se přímo na něj, jako by byla při plném vědomí. Zírala prázdnýma očima, a přece tak pronikavě. Bude těžké ze sebe ten pohle setřást. Náhle oči zase zavřela. Chvíli počkal, jestli se to nebude opakovat, ale nic dalšího už se nedělo. Pravděpodobně šlo jen o nějaký reflex. Zaposlouchal se do pípání přístrojů u lůžka. Během poslední minuty jí srdce začalo bít rychleji. “ 

Vydavatel na přebalu knihy uvádí, že Vzkaz v láhvi získal Harald Mogensen Prize za nejlepší dánský detektivní román. V roce 2010 obdržel ocenění Glass Key. Můžete si o cenách a oceněních myslet cokoliv, ale faktem je, že pokud si nějaká detektivka zaslouží „medaili“, pak je to Vzkaz v láhvi. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy setkal s tak precizně vystavěným dějem a skvěle vyfabulovanou zápletkou.

 Stejně jako u předchozích knih, tak i tady Adler – Olsen příběh vypráví z několika pohledů. Je pozoruhodné sledovat myšlenkové pochody pachatele a postupně se dozvídat motiv jeho zločinů. Styl psaní je stále lehký, svižný a doslova návykově čtivý. Téma knihy je neveselé, místy není nouze o vyloženě tragické momenty, přesto si autor najde místo i na vtipné chvíle.
Carl Mørck vybrané události glosuje osobitým způsobem. V čem se ale Vzkaz v láhvi liší od předchozích knih, tak je to především větší důraz na akci. Jednu za všechny zmíním honičku v autech v druhé polovině knihy. Taková akce by se dokonale vyjímala některém z hollywoodských akčních blockbusterů.

Adler – Olsen je někdy ze strany kritiků a novinářů obviňován, že jeho knihy nejsou věrohodné. Zkrátka nejsou možné. Myslím, že to samé se dá říct o nekonečném zástupu jiných autorů detektivek.

Osobně nepovažuji věrohodnost za nejdůležitější podmínku dobré detektivky. Adler – Olsen zkrátka nabízí hru a záleží na čtenáři, jestli na její pravidla přistoupí. Stále se tady bavíme o nenáročném čtení, ze kterého si nikdo nic moc neodnese, ale skvěle se pobaví.

Související:

Jussi Adler-Olsen – Zabijáci

Jussi Adler-Olsen – Vzkaz v láhvi

Jussi Adler-Olsen – Složka 64

Jo Nesbo – Netopýr

Jo Nesbo – Levhart

Jo Nesbo – Sněhulák

Pro nás slunce nevychází

Pro nás slunce nevychází

Autor: Robert Merle Vydavatelství: Maťa Rok vydání: 1992 Počet stran: 201

Je mi záhadou, proč Robert Merle tuto knihu nepojmenoval například Kapesní průvodce po jaderné ponorce. Takový název by totiž přesně vystihoval, o čem tahle dvousetstránková publikace pojednává. Pro fanoušky vojenské techniky, ponorek především, bude kniha jistě přínosem. Pro ostatní poněkud nudné čtení.

Jaderná ponorka je svět sám pro sebe. Je schopna se na několik měsíců ponořit pod mořskou hladinu a tiše se plížit světovými oceány. Je tedy jasné, že na palubě musí být lékař, který dohlíží na zdravotní stav posádky. Jedním takovým je vypravěč příběhu. Coby záskok za nemocného kolegu se na dlouhé týdny spolu s ostatními námořníky ponořil do mořských hlubin.

Robert Merle

    „Forget zakašle a rukou si opět přejíždí po lebce. V té chvíli to cítím a později mi to všichni potvrdí: tento malý, plešatý, zavalitý chlapík se těší na palubě velká vážnosti. Je schopný, skromný, šlechetný. Řídí tři šéfy služby – tři vrchní – a jedna z prvních věcí, které se o něm dozvím, je, že si bere třikrát týdně střídavě službu na palubě místo některého z nich, aby si mohli vydechnout.“ 

Pro nás slunce nevychází je pro autora poměrně netypické dílo. Zatímco se Merle do literární historie zapsal hlavně jako autor fikcí z blízké budoucnosti nebo naopak psaním historických románů, tato kniha stojí jaksi stranou.

Více než o román, jedná se spíš o jistou formu dokumentu. Nic na tom nemění zvolený způsob vyprávění. Ústřední postava se obrací na dívku Sofii, které adresuje své poznámky a postřehy z pobytu na palubě podmořského plavidla.

Když to hodně zjednoduším, příběh spočívá v tom, že lékař chodí po ponorce, potkává členy posádky a baví se s nimi. Zatímco jeden mu vysvětluje svojí pracovní náplň, druhý vypráví o důležitosti a nepostradatelnosti právě té jeho práce. Můžeme se tak dozvědět o principu plnění nádrží, díky kterým se ponorka dostane pod hladinu, nebo způsob jakým se v ponorce vytváří kyslík.

Prostor dostanou i osudy a názory jednotlivých členů posádky na službu v ponorkovém námořnictvu. Jsou tady dopodrobna zachyceny radosti i starosti vyplývající z nepřetržité služby v uzavřeném prostoru bez možnosti zahlédnout denní světlo.

Připouštím, problematika jaderných ponorek a všeho kolem nich je přitažlivé téma. Z pocitu, že tato plavidla na palubách vozí náklad, který je schopen během okamžiku vyhladit město kdekoliv na světě, běhá mráz po zádech.

S nadsázkou řečeno, mohou se vám podlamovat kolena z odpovědnosti, kterou vám v práci šéf hodil na krk. Ve srovnání s námořníky na atomových ponorkách to je jistě jenom slabý odvar.

Související:

Robert Merle – Ostrov

Robert Merle – Víkend na Zuydcoote

Robert Merle – Muži pod ochranou

Muži pod ochranou

Muži pod ochranou

 Autor: Robert Merle Vydavatelství: Svoboda Rok vydání: 1985  Počet stran: 326

Romány francouzského spisovatele Roberta Merleho lze zjednodušeně rozdělit na historická díla a utopická sci-fi. Při podrobnějším zkoumání v nich nacházíme známky autorova levicového smýšlení, stejně jako kritiku diktatur, smysl pro humánnost a v neposlední řadě odpor k rasismu.

Ostatně o problematice posledně jmenovaného pojednává román Muži pod ochranou. Není bez zajímavosti, že vyšel také u nás dokonce v době temné normalizace. Pochopitelně s nezbytným vysvětlujícím“ doslovem.

Robert Merle

Amerika, a vlastně celý svět, má problém. Mužskou populací se začne šířit vir, který je
vzápětí označován jako encefalitida 16. Ženy, chlapce a starce nechává bez povšimnutí, za oběti mu padají pouze muži v produktivním věku.

Pokud přežijí, jedinou možností jak si zachránit život, je kastrace. Netrvá dlouho a reprodukce schopní muži jsou na pokraji vyhynutí. Jak jde čas, ženy ovládnou veškeré důležité posty a ve společnosti zavládne ženský rasismus. Na post presidenta Spojených států amerických usedne žena, která svými extrémními feministickými postoji nastolený protimužský rasismus ještě podporuje.

Doktor Ralph Martinelli je společně s dalšími vědci izolován nedaleko kanadských hranic
v táboře, který si nic nezadá s koncentračním. Spolu s kolegy tady pracuje na vývoji léku proti zhoubné nemoci. Postupem času se však objeví otázka: Bude o vakcínu vůbec zájem?

    „Tušil jsem to i dřív, ale pořádně to vím, teprve co jsem v Bluevillu. Na mužích je nejhorší, že polovinu života promarní tím, že se těší nebo obávají toho, co přinese zítřek. Život je nemilosrdně strká od jednoho neúspěchu k druhému, pořád jen na něco čekají
a nedokáží se potěšit přítomností.“

Vláda žen nad světem je téma, které se přetřásá už od dob antiky. Feministky snad
odpustí, když řeknu, že svět šéfují hlavně muži. Merle popustil uzdu fantazie a
nastínil svět, který se vychýlil ze zavedené rovnováhy.

Podle jeho představ to pro muže nevypadá kdovíjak růžově. Spíše naopak. Věci se vymknou kontrole a přeživší muži se stanou oběťmi perzekucí ze stran žen. I když se dá říct, že to je skoro až absurdní představa, Merleho sdělení je jasné – jakýkoliv extrém má
destruktivní dopady pro všechny.

 Ve svých představách však autor jde mnohem dál, až na samou hranici absurdity. To je dobře vidět především v dialozích. Při jejich čtení se chce vyprsknout smíchy, aby se vzápětí rozeběhl mráz po zádech.

Kniha nepostrádá psychologický, stejně jako sociologický rozměr. Při hlubší úvaze tak čtenáři dojde, že pokud by k podobné situaci došlo, společnost by se s velkou pravděpodobností do takového stavu dostala.

Aby nedošlo k omylu, Muži pod ochranou není knihou namířenou proti feminismu nebo
dokonce proti ženám. To rozhodně ne. Kdybychom v románu místo žen dosadili
cokoliv jiného, výsledek bude stejně neutěšený a skličující.

Současně si dovedu představit, jaký brak by se z této látky dal vykřesat, kdyby se jej chopil
někdo jiný, než Merle. Ostatně si nedělám iluze, že někdo již tak učinil.

Související:

Robert Merle – Víkend na Zuydcoote

Robert Merle – Pro nás slunce nevychází

Robert Merle – Ostrov

 

Ostrov

Ostrov

Autor: Robert Merle Vydavatelství: SNKLU Rok vydání: 1964 Počet stran: 444

Chování člověka v extrémních situacích, to je literární téma vděčné, oblíbené a
přesto prakticky nevyčerpatelné. Těžko bychom spočítali knihy, kde lidská psychika stála předlohou a současně motivem.  Jenže co naplat, pořád je co objevovat, ať už je řeč o zápletce nebo formě zpracování.

Francouzský prozaik a historik Robert Merle v knize Ostrov pokládá na první pohled prozaickou otázku: jak se zachová skupina lidí na nevelkém ostrově ztracené kdesi v nekonečných pláních Pacifiku?

Píše se polovina devatenáctého století a nacházíme se na palubě britské plachetnice
Blossom. Na přesném datu ostatně až tak nezáleží. Nesnesitelné zacházení
s posádkou ze strany kapitána a prvního důstojníka hned z kraje vyvolá
vzpouru.

Robert Merle

Na jejím konci leží oba tyrani mrtví na vydrhnutých prknech paluby. Šikana
je sice zažehnána, pro zbytek posádky ovšem vyvstává otázka, co dál?

Podle platného práva Jeho veličenstva královny, jsou všichni účastníci vzpoury
odsouzeni k trestu smrti.  Po doplutí na Tahiti se vzbouřenci rozhodnou nalodit několik Tahiťanů a Tahiťanek, najít dosud nezmapovaný ostrov, a na něm založit kolonii.

    „Mezi tanečnice a Purcella padl na zem stín. Poručík zvedl oči. Byl to Mason s puškou pod paží. Pokročil blíž a opřel se o kmen palmy, dva metry od Purcella, nedívaje se na něj. A když začal mluvit, nepřestal se neklidně rozhlížet kolem sebe. Za ním ve stínu dalšího stromu se jenom nejasně rýsovaly nehybné postavy Mac Leoda a Smudge. I oni byli ozbrojeni. Purcell je ani neslyšel přicházet.“

Skutečnost, že ve skupině je méně žen než mužů, je pouze jedním ze signálů, které napovídají, že další události naberou dramatický spád. Nicméně kýžený ostrov se po čase podaří najít. Ovšem hned od prvních dnů osidlování nalezené pevniny je jasné, že společné soužití příslušníků západní civilizace a domorodců se neobejde bez komplikací.

Rozdíly v mentalitách obou skupin jsou příliš velké, nemluvě o tom, že Angličané domorodce odmítají přijmout coby sobě rovné. Hlavní hrdina, námořní poručík Adam Purcell, stojí někde mezi oběma skupinami, a v duchu nebetyčného pacifismu se pokouší brousit hrany konfliktu, ke kterému se schyluje.

Bylo by naprosto nedostačující klást těžiště Ostrova pouze na odlišnosti kultur pohybujících se na přesně vymezeném prostoru. I když faktem je, že právě zmíněná rozdílnost platí za jednu z rozbušek blížících se nesvárů.

Merle zároveň poukazuje na pacifismus prosazovaný za každou cenu, který v konečném důsledku může paradoxně mít přesně opačný dopad. Ačkoliv se příběh odehrává
v předminulém století, je až zarážející podoba a souvislosti s dobou současnou.

Řeč je o vyjednávání a vedení mírových dialogů mezi znesvářenými skupinami. Paralela se současným politickým děním je až zarážející. Otázka rasismu, která v knize rovněž zazní, je pak další věcí, která umocní úvahy o nadčasovosti knihy.

Je-li však něco, na co je nutné v románu Ostrov upozornit především, pak je to autorova
schopnost, s jakou dokáže pracovat s atmosférou příběhu. Do jisté míry je to zapříčiněné způsobem, jakým jsou vedeny a vystavěny jednotlivé dialogy.

Ačkoliv obsahují pouze to, co je nutné, a nic navíc, přesto se o nich nedá mluvit jako o minimalistických. Z části také díky tomu, že jsou prokládány myšlenkovými pochody zúčastněných postav. Čtenář má tak o momentálním stavu věcí dokonalou představu.

Na druhou stranu i přes strhující zápletku románu autor nalezl místo na popis úchvatného prostředí tichomořského ostrova, včetně pestrobarevné vegetace.

Bůh svěřil lidem pozemský ráj a nechal už jenom na nich, jak s ním naloží. Tak by se dalo také chápat poselství téhle knihy. Ostrov vyvolává úvahy o existenci lidské rasy všeobecně.

Je to kniha o zákonech lidí, jejich hodnotách a v neposlední řadě také o předsudcích. Všechny tyto aspekty se promítají do života na ostrově. Je až zarážející, jak dokonale lze
dění na ostrově srovnat s událostmi v dnešním skutečném světě.

Související:

Robert Merle – Pro nás slunce nevychází

Robert Merle – Muži pod ochranou

Robert Merle – Víkend na Zuydcoote

Víkend na Zuydcoote

 

Víkend na Zuydcoote

Autor: Robert Merle Vydavatelství: Naše vojsko Rok vydání: 2009 Počet stran: 248

Patrně neexistuje jiná historická událost, které se dostalo ze strany spisovatelů takové pozornosti a která je dodnes tak čtenářský vděčná. Druhá světová válka stále přitahuje pozornost. S trochou nadsázky se dá říci, že byla podrobně popsána snad její každá minuta. Víkend na Zuydcoote se soustředí na události dvou dní největšího válečného konfliktu v lidských dějinách.

Julien Malliat je voják rozsypané francouzské armády, která táboří na břehu moře. Shodou
okolností nedaleko místa, odkud se evakuují britští vojáci. Na druhé straně mají postupující Wehrmacht, od kterého je dělí sotva pár kilometrů. Malliat opustí své přátele, aby se pokusil dostat na jednu z evakuačních lodí.

Robert Merle

Když se pokus nezdaří, vydává se do vnitrozemí. V opuštěném domě zabrání znásilnění dívky dvojicí jeho „spolubojovníků.“ Vzápětí se dívku snaží přesvědčit, aby dům opustila. Zůstat znamená jistou smrt. Pro oba.

    „Maillat vystřelil. Muž se svezl na kolena, položil ruce před sebe, otevřel ústa a nepřestával dělat hlavou „ne, ne“. Maillat stiskl spoušť znovu. Muž se převalil, zachytil se rukama pelesti postele, svezl se po ní a stáhl přitom pokrývku. Vypadalo to, jako by si chtěl na ni lehnout nosem dolů. Maillat už viděl jen jeho záda, krk a černé vlasy, které zametaly podlahu, ale malý vrahoun jako by nepřestával dělat „ne“. Nahnul se přes postel, a ruku opřenu o žíněnk, vyprázdnil zásobník.“ 

  

Merle se nezabývá dějinnými událostmi v širším kontextu ani nepitvá politické
souvislosti. Zaměřuje se na pouhý okamžik v životě člověka, kterého vyšší moc zavlekla do soukolí války.

Současně vykresluje lidské přátelství a jeho fungování v kulisách válečného mezičasu. Popisem úvah a myšlenkových pochodů hlavního hrdiny Merle nepřímo odkazuje k E. M. Remarqouvi a jeho románu Na západní frontě klid.

Víkend na Zuydcoote vypráví o pouhých několika desítkách hodin. Jejich dopad na běh dějin je prakticky nulový. Pro postavy knihy to jsou ovšem hodiny v jejich životech doslova nejdůležitější.

Související:

Robert Merle – Pro nás slunce nevychází

Robert Merle – Muži pod ochranou

Robert Merle – Ostrov