Archiv pro štítek: román

V lese visí anděl

Titul: V lese visí anděl Autor: Samuel Bjørk Nakladatelství: Plus Rok vydání: 2015 Počet stran: 384

Mrtvá šestiletá děvčátka pověšená v lese v upravených nažehlených šatech, se školními aktovkami a cedulí “Cestuji sama” jsou středobodem detektivního románu V lese visí anděl. Po stopách vraha se pouští na první pohled nesourodá dvojice vyšetřovatelů – Holger Munch a Mia Krügerová.

Munch je stárnoucí policejní veterán s rozpadlým manželstvím, kily navíc a zálibou v jídle a kouření. Mia byla policejní celebritou s řadou úspěchů na kontě. Nyní je to jen zlomená a opuštěná žena systematicky pracující na tom, aby skončila se svým životem.

Pod románem V lese visí anděl je podepsaný Samuel Bjørk což je pseudonym slavného norského spisovatele, autora divadelních her, zpěváka a skladatele Frodeho Sandera Øiena. Na kontě má již několik knih, tentokrát jde však o první detektivní román.

„Když se Tobias Iversen plazil při kraji kopečku, snažil se co nejvíce přikrčit. Seshora měl na usedlost dobrý výhled. Stan postavil kousek za stromy, kde ho nikdo nemohl zahlédnout, a přenocoval v něm. Původně se chtěl vrátit, ale po setkání s dívkou v šedých šatech tady prostě musel zůstat. Ráchel. Tak se jmenuje. Napsala mu vzkaz, požádala ho o pomoc.“

Najdeme tady typické atributy toho, čemu se před lety začalo říkat „severská detektivka“. Příběh tvoří několik dějových linií vyprávěných řadou více či méně důležitých postav. Postupně autor odrývá souvislosti a vazby mezi nimi a objasňuje jejich role v příběhu. S přibývajícími stránkami se osudy začnou splétat dohromady.

Kouzlo severského žánru je v peripetiích, které musí hlavní postavy řešit mimo vyšetřování, tedy ve svém soukromém životě. Ne jinak je tomu i tady. Holger Munch ani Mia Krügerová to nemají v životě zrovna jednoduché. Kromě vnučky Holgerovi v životě mnoho radostí nezbylo, Mia přišla o všechny členy rodiny a sebevražda se jí aspoň z počátku zdá jako jediné řešení.

 

V lese visí anděl se čte velmi příjemně, tedy pokud se dá takto mluvit o textu pojednávajícím o vyšetřování vražd malých holčiček předškolního věku. Ačkoliv se bavíme o téměř čtyřech stovkách stránek textu, V lese visí anděl se dá zvládnout přečíst doslova za pár dnů. Svižnost čtení ještě zrychlují poměrně krátké kapitoly.

Nepatřím mezi čtenáře, kteří se při čtení snaží odhalit pachatele dřív, než kniha skončí. Nepokoušel jsem se o to ani tentokrát. Pár dní poté, co jsem román dočetl můžu říct, že autor Samuel Bjørk již v druhé polovině odhalí dost indícií k tomu, aby nějaký bystrý „soukromý detektiv“ záhadu rozlouskl dřív, než kniha skončí. Jestli se o to pokusíte, nechám na vás.

Související:

Henning Mankell – Číňan

Henning Mankell – Neklidný muž

Jo Nesbo – Přízrak

Jo Nesbo – Levhart

Jo Nesbo – Sněhulák

Jo Nesbo – Spasitel

Jo Nesbo – Netopýr

Jussi Adler-Olsen – Složka 64

Jussi Adler-Olsen – Žena v kleci

Jussi Adler-Olsen – Vzkaz v láhvi

Jussi Adler-Olsen – Zabijáci

Amsterdam

Autor: Ian McEwan Nakladatelství: Odeon Rok vydání: 2012 Počet stran: 168

„Je to knížka úplně o ničem“, svěřilo se mi několik známých, když jsem se zeptal na jejich názor na knihu Amsterdam. Vlastně nevím o nikom, kdo by Amsterdam chválil. Někdy se ale vyplatí nedat na to, co říkají druzí a obrazně řečeno se vydat proti proudu. V případě Amsterdamu se to vyplatilo. Pro pořádek dodám, že při rozhodování nehrálo roli, že kniha jako jediná z autorových děl získala prestižní Man Bookerovu cenu.

Na počátku Amsterdamu je setkání dvou přátel na pohřbu jejich společné milenky. Clive Linley patří k předním skladatelům současné vážné hudby. Sebestředný umělec je fascinován sám sebou a opájí se vědomím vlastní geniality. Vernon Halliday šéfuje vlivným novinám Judge, které se momentálně potýkají s problémem úbytku čtenářů.

„Kdyby šel někdo s ním, mohl by žertovat o ponížení, jaké člověku přináší stárnutí. Neměl ale dnes v Anglii žádné blízké kamarády, kteří by s ním jeho vášeň sdíleli. Všichni, které znal, se docela dobře obešli bez divoké přírody – venkovská restaurace, jarní Hyde Park, to byl veškerý pobyt na čerstvém vzduchu, jaký kdy potřebovali. „

Molly Lane, jak se žena jmenovala, si s životem hlavu zrovna nelámala a milenců měla mnohem více. Jedním z nich byl i ministr zahraničí země Julian Garmony. Jeho kariéra se vyvíjí natolik slibně, že se o něm mluví coby o budoucím ministerském předsedovi. Všechny tyto postavy se při smutečním obřadu sejdou a jak se později ukáže, pro některé z nich bude mít setkání fatální následky.

Nechci prozrazovat příliš, přesto zmíním, že o žádné z postav se nedá mluvit coby o kladné. Každá je sebestředná, egoistická a jediné, o co se zajímá, je vlastní prospěch. Je ovšem zajímavé sledovat, jak si každý z protagonistů snaží svá morální selhání vnitřně ospravedlnit.

Amsterdam je absurdní, přesto pozoruhodná sonda do lidského chování. Mimo jiné pokládá otázku, kam až je člověk při touze po pomstě ochoten zajít. McEwan tady absurditu žene až na samou hranici únosného. Po přečtení poslední stránky ji možná někdo označí za hodně černou komedii. Odpusťme autorovi, že ne všechno v knize dává úplně smysl. V některých momentech protagonisté jednají vyloženě nelogicky.

Amsterdam není typickým McEwanovým románem. Neodpovídá tomu rozsah ani styl psaní. Kniha Amsterdam snese označení nedoceněná. Je to jedno z těch děl, které sklidí větší úspěch u kritiky než u běžných čtenářů.

Související:

Ian McEwan – Nevinný

Robert Merle – Ostrov

Joseph Kanon – Istanbul – Křižovatka cest

 

Přechod

Justin Cronin - Přechod

Autor: Justin Cronin Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2010 Počet stran: 688

Se čtením Přechodu jsem dlouho váhal. Znám lidi, které objemné knihy odrazují, sám se mezi ně však nepočítám. I když je mám naopak docela rád, tady jsem znejistěl. Při letmém prolistování a začtení se do několika pasáží ve mně totiž vyvolalo podezření, jestli má autor na tak velkém prostoru vůbec co říct. Nepůjde jen o literární onanii přenesenou na papír? Jak na dalších řádcích uvidíte, moje předtucha se potvrdila.

Justin Cronin - Přechod

Přechod je postkatastrofický román zjednodušeně řečeno rozdělený do dvou částí. První se odehrává v současnosti, kde poznáváme malou Amy, na první pohled obyčejnou holčičku vyrůstající jen s matkou v karavanu. Podrobně se seznámíme s ní i neveselými okolnostmi jejího raného dětství. 

„Peter se s Calebem rozběhl k žebříku. Alicia za nimi dál pálila, výstřely zněly jako tlumený praskot a jejich zvuk se vracel s ozvěnou. Peter si hodil pušku na rameno a začal šplhat po žebříku. Na poslední příčce se podíval dolů. Alicia stála zády ke zdi a pálila do stínů. Pak její zbraň ztichla, když si ji hodila na rameno a začala šplhat. Peter zamířil hlaveň stejným směrem jako ona a stiskl kohoutek. Pažba ho kopla, střela neškodně vylétla do povětří. Peterovo tělo se otřáslo mohutným zpětným nárazem i pocitem mocné síly výstřelu.“

Poznáme i zvláštního agenta Wolgasta, jehož úkol je Amy najít a dopravit do vojenské laboratoře v Coloradu. Kromě Amy do tajného prostoru míří i další “objekty”, na kterých se mají provádět přísně tajné výzkumy a testovat účinky nového viru. Jedním z “objektů” je i Anthony Carter, zločinec odsouzený na smrt.

Justin Cronin - Přechod

Během testů dojde k selhání a pokusné “objekty” se dostanou z karanténních cel ven. Vlivem experimentů se z nich stali krvežízniví upíři. Co se jim postaví do cesty buď na místě roztrhají nebo kousnutím promění ve stejný živočišný druh jako jsou oni sami. Tolik k první části knihy.

Druhá část na první pohled s tou první nesouvisí, dokonce se zdá, že jde o zcela odlišný román. Sledujeme tady úplně nové postavy ve zcela neznámém světě. Teprve časem zjistíme, že jsme se přesunuli v čase o několik desítek let po nezdařených pokusech. Dozvídáme se, že se smrtící virus rozšířil po světě, miliony lidí buď zahynuly nebo byly proměněny v upíry.

Justin Cronin - Přechod

Města a vesnice byly zničeny nebo zůstaly zcela opuštěny. Přežily jen hrstky nenakažených lidí žijících v izolovaných osadách za vysokými ploty chráněnými silnými reflektory. Světlo je totiž jednou z mála věcí, která čmoudům, drakům, zářivkám nebo virákům, jak lidé tvorům říkají, může ublížit.

Cronin vystavěl Přechod na pohledech několika postav vystupujících v různých časových rovinách. Samo o sobě by to bylo v pořádku, pokud by se řídil aspoň základními literárními pravidly. Justin Cronin si však s nějakými zákonitostmi hlavu nedělá. S linií příběhu si hraje jako se stavebnicí, jednotlivé kusy odděluje a zase spojuje dohromady. Skládá jednu součástku za druhou nebo je dokonce pokládá přes sebe. Uvede do děje postavy, podrobně nás s nimi seznámí, aby je na stovky stránek nechal zmizet.

Již od prvních řádků knihy Cronin na čtenáře valí ohromné množství informací a detailů, u kterých není jasné, jaký význam mají a zda jsou pro další vývoj knihy důležité. Všechny postavy vykresluje až do absurdních detailů. Stejné to je i u popisu snových obrazů zabírajících velkou část knihy.

Justin Cronin - Přechod

Zatímco vykreslení snové imaginace obětuje klidně tři listy, informaci zásadní pro další vývoj příběhu sdělí v jedné větě a ještě jen jakoby mimochodem. Přechod místy více než román působí jako dílo grafomana píšícího pro psaní samotné než pro obsah. Budiž mu dík za to, že román nezakončil velkým patetickým finále a spokojil se s přiměřeným závěrem.

Pořádek a logické posloupnosti se v záplavě textu autorovi daří udržovat hlavně díky spisovatelskému talentu, jenž je nesporný. Cronin je vynikající spisovatel píšící poutavým a čtivým stylem. Za jiných okolností by nedovolil čtenáři knihu odložit. Bohužel tím, že nedokáže udržet na uzdě svoje vášně a pokládá jednu vrstvu literárního balastu na druhou udělal z knihy obtížně stravitelné dílo, které až do konce dočte jen málokdo.

Související:

Robert Merle – Muži pod ochranou

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Georges Jean Arnaud – Ledová společnost – F Station

Metro 2034

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

Autor: Dmitry Glukhovsky Nakladatelství: Knižní klub Rok vydání: 2011 Počet stran: 304

Po jaderné katastrofě zůstala na Zemi jen hrstka lidí, většinou těch, kteří se před začátkem apokalypsy stačili ukrýt do prostor moskevského metra. Zatímco na povrchu zůstaly jen trosky zamořené radiací, lidé se v metru pokoušejí přežít. Metro 2034 je volným pokračováním úspěšného románu Metro 2033. Této knize se bohužel přihodilo to, co mnoha dalším druhým dílům. S velkou nadsázkou řečeno: skvělou knihu napíše každý, skvělý druhý díl však málokdo. V případě románu Metro 2034 to platí beze zbytku.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

V předchozím díle jsme sledovali chlapce Arťoma, který se vydal na cestu napříč labyrintem metra, aby předal důležitý vzkaz od tajemného Huntera. V druhém díle Glukhovsky příběh vypráví prostřednictvím několik postav – Huntera, staříka říkajícího si Darwin a dívky Saši. Údajně ženský element mezi hlavními hrdiny autor původně zařadit neplánoval, byl přesvědčen lidmi z nakladatelství.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

V prostorách metra se objevila smrtelná epidemie šířící se nejen dotykem, ale dokonce vzduchem. Šíří se velmi rychle a postupně vymírá jedna stanice za druhou. Je tady nastolena otázka, jak situaci řešit. Hunter chce infikované stanice metra spálit na prach, Saša naopak věří, že existuje vakcína, která dokáže epidemii zastavit. Cestou dívka narazí na chlapce Leonida, který tvrdí, že zázračný lék existuje. Saša mu uvěří a společně se vydají jej hledat.

„Saša sáhla po zbrani, ale hned si to zase rozmyslela. To monstrum by nezastavila ani přímá salva, natož aby ho skolila. Kromě toho by ho musela zasáhnout! Rozběhla se nazpět tam, odkud se vypravila na krátkou exkurzi. Ani se nesnažila myslet na to, jak by se mohla zase vrátit do metra.“

Když to zjednoduším, pak Metro 2034 se velmi podobá počítačové hře, která na motivu knihy vznikla. Postavy se musí dostat z bodu A do bodu B a osud, pokud tomu tak budeme říkat, se jim v tom snaží zabránit a klade jim do cesty nejrůznější překážky. Přidaná hodnota obou je zhruba stejná, Metro 2034 je totiž oproti výbornému předchozímu dílu velkým zklamáním. Dějová linie kulhá na obě nohy a místy připomíná podivný slepenec bez jasné sjednocující myšlenky.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

Motivace postav k dělání toho, co dělají, je velmi nepřesvědčivá. Nesedí ani chování vedlejších figur, které kolikrát jednají s ohledem na situaci, ve které se právě nacházejí, vyloženě nelogicky. Nepřesvědčivě vyznívá i milostný trojúhelník Hunter – Saša – Leonid. Docela chápu, proč byla poptávka po milostném jiskření v bezútěšné temnotě tunelů. Výsledek ale prostě nefunguje.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2034

Autor si neodpustí trochu moralizování, které ostatně předvedl i v knižní prvotině. Ukazuje prostředí dělící se na bohaté a chudé. Některé stanice překypují bohatstvím, jsou plná uměleckých děl a přepychu, zatímco jiné doslova chcípají hladem v prachu a špíně. Podle Glukhovského jsou lidé nepoučitelní. I když jsou na pokraji vyhynutí, místo aby drželi pospolu a vzájemně si pomáhali, zavádí třídní společnost a bezohledně shromažďují majetek na úkor druhých.

S touto vizí se bohužel nedá než souhlasit. Ovšem ani tento morální apel nic nezmění na faktu, že Metro 2034 kvalit svého knižního předchůdce nedosahuje. Budu se hodně rozmýšlet, jestli se do třetího, závěrečného dílu Metro 2035 vůbec pustím.

Související:

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Georges Jean Arnaud – Ledová společnost F Station

Robert Merle – Muži pod ochranou

Robert Merle – Ostrov

Ledová společnost – F Station

Ledová společnost - F Station

Autor: Georges Jean Arnaud  Nakladatelství: Najáda Rok vydání: 1992 Počet stran: 218

Planeta Země zažívá druhou dobu ledovou. Všechno je pod ledem, obloha je pokrytá neprostupnými mračny, ze kterých neustále sněží. Slunce nevyšlo tak dlouho, že si na to nikdo nepamatuje.

Lidstvo vytvořilo Společnosti, které kvůli velké zimě mohou existovat jen pod obrovskými kopulemi. Tyto Společnosti mezi sebou neustále válčí a frontové linie se přibližují či vzdalují od obydlených kopulí v závislosti na vojenských úspěších jednotlivých armád.

Lidé jsou pod neustálým dohledem Bezpečnosti, která kontroluje veškeré dění a postupem času její moc neustále roste. Hlavním dopravním prostředkem jsou vlaky, zledovatělá země je protkaná desítkami tratí po kterých se přesouvají dokonce celá města. Lien Rag je inženýr mající na starost stavbu nových železnic. Neustále ho pronásledují sny a podivné představy z dob dávno minulých.

Georges Jean Arnaud

Na autorech žánru sci-fi mě často zaráží, jak jednoduché výrazové prostředky při psaní používají. Některé knižní série běžně mají desítky pokračování, což budí dojem, že při psaní jde hlavně o kvantitu než kvalitu.

Ledová společnost má kolem sedmdesáti pokračování. Fanoušci sci-fi zřejmě potřebují číst jen nenáročné knihy, kde hlubší pocity postav, promyšlené zápletky či podrobné popisy nemají místo.

  „Byla to vypolstrovaná cela, dokonale odizolovaná od všech hluků a vibrací. Lien nevěděl, jestli je uvězněn ve vojenském vlaku nebo někde jinde. Dva dny zůstal v úplné izolaci, jídlo a pití mu podávali malým okénkem v dvojitých dveřích. Mohl si ho vzít teprve když se venkovní dveře zavřely, takže za celou dobu neviděl tvář svého žalářníka. Zachoval si trochu ponětí o čase, i když mu vzali hodinky. Vzpomněl si na Flou Sadonovou, která měla implantované hodinky, poháněné nervovými impulsy.“

Najdeme tady i několik nejasností. Na několika místech se postavy nějak zachovají, ale není zcela jasné proč. F – Station je velice jednoduché čtení bez valných ambicí. Stačí pouze otevřít knihu, vypnout mozek a začít číst. Ideální čtení na do vlaku či autobusu.

Autor knihu ozdobil řadou erotických scén. Žádnou významnou roli v ději nehrají, otázkou tedy je, proč je autor vůbec do knihy dával. Patrně tím chtěl udělat čtení více atraktivní a rozšířit tak cílovou skupinu čtenářů.

Máte rádi zimní sporty, v dětství jste si hráli s vláčky, nechce se vám při čtení přemýšlet a jste návštěvníky erotických serverů? Chystáte se na delší cestu nejlépe vlakem? F – Station by neměla uniknout vaší pozornosti. V opačném případě dejte ruce pryč!

Související:

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Žena v kleci

Žena v kleci

Autor: Jussi Adler – Olsen Vydavatelství: Host  Rok vydání: 2011 Počet stran: 405

S oblibou říkám, že s literaturou to je podobné jako s hudbou. Vytvořit skvělý debut umí leckdo. Ovšem přijít s druhou knihou nebo deskou, která potvrdí kvality prvotiny, je podstatně těžší. Jaká je druhá a vůbec další knihy Jussiho Adlera – Olsena, zatím nevím. S jistotou však můžu říct, že jeho prvotina Žena v kleci stojí za pozornost.

 Carl Mørck je klasický model „divného detektiva.“ Moc přátel nemá a ani je nehledá. Vztahy s kolegy v práci taky nejsou zrovna ideální. O vztazích s nadřízenými to platí možná dvojnásob. Kdyby se nejednalo o prvotřídního kriminalistu, kdoví kde by skončil.  Kromě manželky, která od něj odešla, nevlastního syna a bláznivého spolubydlícího, vlastně nemá nikoho.
Jussi Adler-Olsen

    „Opatrně zaklepal na dveře Jesperova pokoje, ale nikdo mu samozřejmě neodpověděl. Jako obyčejně není doma, pomyslel si, neboť si vzpomněl na sto dvanáct decibelů, které jinak bombardují dveře zevnitř. Ovšem tentokrát se zmýli, jak se ukázalo, když dveře otevřel.“

Policejní vedení se rozhodne nadbytečného komisaře zbavit a usadí ho do křesla nově vzniknuvšího oddělení Q. Aby Mørck šel šéfům doslova z očí, zřídí mu kancelář ve sklepě. Jeho pracovní náplní je  znovu otevírat odložené a nevyřešené případy.

K ruce dostane svérázného pomocníka ze Sýrie – Hafeze el-Assada. Prvním případem, který oddělení Q začne řešit, je zmizení političky Merete Lyngaardové. Členka předsednického klubu demokratické strany se ztratila před pěti lety. Nikdy se netěšila valné popularitě, a proto kromě postiženého bratra, nikomu dvakrát nechybí.

 Jussi Adler – Olsen knihu postavil na dvou rovinách vyprávění. První je pátrání po zmizelé političce odehrávající se v současnosti. Druhou je příběh unesené ženy, jenž začíná před pěti lety. Patrně netřeba zmiňovat, že se obě roviny na konci knihy protnou.
Hlavně v té první se Olsenovi podařilo sloučit na první pohled neslučitelné, totiž dobře vystavěnou detektivní zápletku s prvky humoru. Když pomineme vtipné glosy, které se  komisaři Mørckovi honí hlavou, o komické momenty se stará především jeho asistent. Právě střet dvou odlišných kultur způsobuje vyloženě kouzelné okamžiky.

Žena v kleci je román o skrytém zlu v nás a kolem nás. Jsme jím obklopeni, i když jej na první pohled nevidíme. A někdy ani na ten druhý. Lidé, do kterých bychom to nikdy neřekli, v sobě skrývají zvrácenou touhu ubližovat ostatním. To vše v nezkrotné touze po pomstě. Lehký a čtivý styl, jakým je Žena v kleci psaná, z valné části brousí pomyslné hrany jinak těžkého tématu.

Druhé pokračování případů komisaře Mørcka se jmenuje Zabijáci. Jak již zaznělo, jaká kniha je, netuším. Nicméně již ji mám připravenou na imaginární poličce s označením „Výhledově k přečtení“. Pokud je aspoň z části tak dobrá, jako Žena v kleci, k dokonalé spokojenosti mi už nebude chybět skoro nic.
Související:

Muži pod ochranou

Muži pod ochranou

 Autor: Robert Merle Vydavatelství: Svoboda Rok vydání: 1985  Počet stran: 326

Romány francouzského spisovatele Roberta Merleho lze zjednodušeně rozdělit na historická díla a utopická sci-fi. Při podrobnějším zkoumání v nich nacházíme známky autorova levicového smýšlení, stejně jako kritiku diktatur, smysl pro humánnost a v neposlední řadě odpor k rasismu.

Ostatně o problematice posledně jmenovaného pojednává román Muži pod ochranou. Není bez zajímavosti, že vyšel také u nás dokonce v době temné normalizace. Pochopitelně s nezbytným vysvětlujícím“ doslovem.

Robert Merle

Amerika, a vlastně celý svět, má problém. Mužskou populací se začne šířit vir, který je
vzápětí označován jako encefalitida 16. Ženy, chlapce a starce nechává bez povšimnutí, za oběti mu padají pouze muži v produktivním věku.

Pokud přežijí, jedinou možností jak si zachránit život, je kastrace. Netrvá dlouho a reprodukce schopní muži jsou na pokraji vyhynutí. Jak jde čas, ženy ovládnou veškeré důležité posty a ve společnosti zavládne ženský rasismus. Na post presidenta Spojených států amerických usedne žena, která svými extrémními feministickými postoji nastolený protimužský rasismus ještě podporuje.

Doktor Ralph Martinelli je společně s dalšími vědci izolován nedaleko kanadských hranic
v táboře, který si nic nezadá s koncentračním. Spolu s kolegy tady pracuje na vývoji léku proti zhoubné nemoci. Postupem času se však objeví otázka: Bude o vakcínu vůbec zájem?

    „Tušil jsem to i dřív, ale pořádně to vím, teprve co jsem v Bluevillu. Na mužích je nejhorší, že polovinu života promarní tím, že se těší nebo obávají toho, co přinese zítřek. Život je nemilosrdně strká od jednoho neúspěchu k druhému, pořád jen na něco čekají
a nedokáží se potěšit přítomností.“

Vláda žen nad světem je téma, které se přetřásá už od dob antiky. Feministky snad
odpustí, když řeknu, že svět šéfují hlavně muži. Merle popustil uzdu fantazie a
nastínil svět, který se vychýlil ze zavedené rovnováhy.

Podle jeho představ to pro muže nevypadá kdovíjak růžově. Spíše naopak. Věci se vymknou kontrole a přeživší muži se stanou oběťmi perzekucí ze stran žen. I když se dá říct, že to je skoro až absurdní představa, Merleho sdělení je jasné – jakýkoliv extrém má
destruktivní dopady pro všechny.

 Ve svých představách však autor jde mnohem dál, až na samou hranici absurdity. To je dobře vidět především v dialozích. Při jejich čtení se chce vyprsknout smíchy, aby se vzápětí rozeběhl mráz po zádech.

Kniha nepostrádá psychologický, stejně jako sociologický rozměr. Při hlubší úvaze tak čtenáři dojde, že pokud by k podobné situaci došlo, společnost by se s velkou pravděpodobností do takového stavu dostala.

Aby nedošlo k omylu, Muži pod ochranou není knihou namířenou proti feminismu nebo
dokonce proti ženám. To rozhodně ne. Kdybychom v románu místo žen dosadili
cokoliv jiného, výsledek bude stejně neutěšený a skličující.

Současně si dovedu představit, jaký brak by se z této látky dal vykřesat, kdyby se jej chopil
někdo jiný, než Merle. Ostatně si nedělám iluze, že někdo již tak učinil.

Související:

Robert Merle – Víkend na Zuydcoote

Robert Merle – Pro nás slunce nevychází

Robert Merle – Ostrov

 

Nevinný

Nevinný

Autor: Ian McEwan Vydavatelství: Odeon Rok vydání: 2010 Počet stran: 272

Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že řada čtenářů má s dílem Iana McEwana větší nebo menší problém. Ostatně přezdívku „Děsivý Ian“ si na počátku svojí spisovatelské kariéry nevysloužil pro nic za nic.

 

V knize Betonová zahrada obcuje bratr se sestrou, v případě románu Nevinný zase dochází k rozřezávání mrtvoly na kusy. Je však třeba dodat, že se nejedná o brutalitu za každou cenu. V ději mají svůj význam a opodstatnění. Morbidní výjevy nejsou to hlavní, o co v knihách Iana McEwana jde.

Deset let po skončení druhé světové války přijíždí do Berlína mladý zaměstnanec
britských pošt Leonard Marnham. V životě toho dosud mnoho neprožil, o zkušenostech se ženami ani nemluvě. Jeho úkol je ovšem ryze pracovní.

Ian McEwan

Má spolupracovat na přísně tajném projektu, který rozjela CIA spolu s britskou tajnou službou MI6. Jedná se o kopání podzemního tunelu, pomocí kterého se budou odposlouchávat telefonní hovory mezi východním Berlínem a Moskvou.

 Tento pracovní pobyt je Leonardova vůbec první cesta z domu, ve kterém dosud s rodiči žil. Při nočním tahu městem s kolegy se Leonard seznámí s Marií, starší a daleko zkušenější německou ženou.

Román Nevinný lze vnímat  ze dvou pohledů. Tím první je milostný příběh nezkušeného Leonarda a životem ostřílené Marie. Je to právě ona, kdo mladíčka zasvěcuje do tajů lásky a díky komu získává pocit opravdové dospělosti.

 Jako druhý pohled pak lze chápat špionážní příběh odehrávající se na pozadí skutečných událostí. Není bez zajímavosti zmínit, že tajná akce Gold se v roce 1955 v Berlíně skutečně odehrála. Ani jednu z uvedených rovin nelze označit za důležitější více či méně. Ostatně obě se navzájem prolínají a mají na sebe přímý vliv.

    „Šel rychle a snažil se na holých prknech podlahy opatrně a tiše našlapovat. Vypínač byl na zdi hned vedle skříně. Nebylo možné nepocítit lidskou přítomnost, neuvědomit si její silové pole na bříškách prstů a na temeni hlavy. Chystali se sami sebe prozradit, dát na vědomí, že o cizím člověku vědí. Přejel kotníky prstů po naleštěném povrchu skříně a chňapl po vypínači. Marii měl za zády, cítil její dlaň, jak se mu jí opírá v kříži. Výbuch světla představoval určitě mnohem větší sílu než pouhých šedesát wattů. Přihmouřil proti jasu oči. Ruce měl zdvižené a připravené k obraně. Dveře skříně by se měly už už rozletět. Teď.“

Neméně významnou úlohu v příběhu hraje poválečný Berlín. Město zničené největším válečným konfliktem všech dob staví sugestivní kulisy celého příběhu. Ačkoliv od konce
války uteklo již několik let a zdálo by se, že je všem útrapám konec, není tomu tak.

Do ulic se vkradlo napětí a obavy způsobené novým rozdělením světa a
nebezpečí dalšího válečného konfliktu. Ostatně kontrast mezi západní částí a
tou, spravovanou sovětskými vojsky, tady také hraje svoji roli.

Pokud bychom to chtěli bagatelizovat, pak Nevinný je typický román svého autora. A to i přesto, že styl psaní ve srovnání s předchozími díly je poněkud odlišný. V knize je zastoupena tragikomika, náhoda, stejně jako nečekané rozuzlení v samotném finále.

Pro někoho však bohužel budou naturální momenty nepřekonatelné překážky, takže o Nevinného zůstane ochuzen. A bude to škoda.

Čtvrtá kostka

Čtvrtá kostka

Autor: Jan Rybář Vydavatelství: Knížní klub Rok vydání: 2010 Počet stran: 400

Hned v úvodu odsuňme do pozadí otázku, do jaké míry to byla náhoda nebo jen bohapustý kalkul, že se kniha pojednávající o rudolfínské Praze objevila na pultech
obchodů právě koncem roku 2010.

Tedy v době, kdy byly v plném proudu výzkumy ostatků slavného hvězdáře Tycha De Brahe, uložených ve staroměstském chrámu Matky boží před Týnem. Faktem je, že probíhající práce dánských odborníků ve spolupráci s těmi tuzemskými, zajistily knize slušnou propagaci. Ať už byla strategie vydavatele jakákoliv, na obsahu knihy jako takové to patrně mnoho nezměnilo.

Jsme na samém počátku sedmnáctého století. Čechám a přilehlým zemím vládne císař Rudolf II., který si coby místo svého sídla vybral Prahu. Císařova možná až chorobná
záliba v alchymii a astrologii je pověstná.

Jan Rybář

Město uprostřed středověké Evropy se tak postupem doby naplnilo až po okraj svých obvodových hradeb odborníky ve zmíněných oborech. A právě na pozadí těchto historických kulis Jan Rybář vystavěl příběh Jana Víta ze Rzavé, zchudlého šlechtice odkudsi z jihu Čech.

Vojenská minulost, neveselá finanční situace, smysl pro čest a oddanost, stejně
tak jako řada dalších vlastností, z něj dělá  ideálního adepta pro záměr jistého pražského
velmože. Úkol zní: vyšetřit zločiny, které se ve městě v poslední době udály.
Skutečnost, že se události záhy vymknou vyšetřovatelově kontrole, jsou jasné po
pár stránkách.

    „Kepler nenáviděl mnoho věcí, například pokušení. Člověk byl stvořen, aby vykonával vůli Boží, avšak pokušení jsou překážkami, s nimiž musí každý člověk bojovat. Kepler nerad bojoval a to, co právě zahlédl, v něm vyvolalo pokušení opravdu velké. Byly to pootevřené dveře. Teď se držel zábradlí Braheho domu a snažil se zaplašit hlas pokušitelův.“

 

Z předchozího textu by se mohlo zdát, že Čtvrtá kostka je určena hlavně pro milovníky historických románů a detektivek.  S tím se v zásadě nedá než souhlasit. Ostatně i takový podtitul tento svazek nese. Ovšem jak se říká, jedna vlaštovka jaro nedělá. Ať to bude znít sebevíc krutě, o knize nelze mluvit jinak, než jako o polovičatém a svým způsobem nedotaženém díle.

Janu Rybářovi se nedá upřít fakt, že přípravy na psaní románu nepodcenil. Evidentně
byl pilný žák, když studoval a sbíral historická fakta týkající se doby vlády Rudolfa II. Ostatně při vykreslování dobových reálií zachází někdy až do překvapivých detailů. Dlužno dodat, že hluboká znalost tehdejší doby patří k nepřehlédnutelným kladům knihy.

To je asi její největší plus. V čem ale spočívá kámen úrazu Čtvrté kostky, je chatrnost a celková kostrbatost, s jakou je vystavěna dějová linie. Postavy ve čtenáři nebudí důvěru ani kdyby sebevíc chtěly. Důvodů je hned několik, nicméně nedostatečná hloubka, s jakou jsou nastíněny jejich charaktery, patří k těm hlavním.

Kdybychom se snažili o připodobnění, patrně bychom neměli přehlédnout dílo Miloše Urbana. Ten také kombinuje historické fragmenty s detektivním žánrem, ačkoliv nezachází
tak daleko do minulosti jako Rybář.

Ovšem jeho způsob vyprávění je o poznání poutavější a vypsanější. Zároveň si udržuje nadhled a jistou dávku ironie. Nemluvě o tom, že jeho knihy nabízejí atmosféru a kouzlo, kterého se Čtvrté kostce  nedostává.

Čtvrtá kostka je jedna z těch knih, které se za historickou vlastně jenom vydávají.
Precizně vykreslené dobové reálie totiž tvoří pouze kulisy k dialogům, které bychom s klidem mohli označit za současné. Kdybychom je s trochou nadsázky odstranili a místo nich dosadili současné rekvizity, dialogy by fungovaly naprosto stejně.

Josef Formánek – Umřel jsem v sobotu

 
Je to
příběh, který se skutečně stal. A jak to u takových bývá, při jeho četbě místy
až mrazí. Ani se nechce věřit, jaké osudy lidem přiřknul sám život. Ačkoliv je
hlavní postavou Josef Maran, neméně významné role hraje dům, který postavil,
nápis, který na něj napsal a Boží oko, který do zdi domu vsadil. Autor sám
uvádí, že se mu psaní románu vymklo kontrole a ponořil se do něj víc, než je
zdrávo. Někdo by spíš řekl, že popustil uzdu vlastní sebestřednosti a zároveň
překročil pomyslnou hranici klišé. 
Josef
Maran žil svůj život s manželkou, malou dcerkou a vše nasvědčovalo tomu, že
mají před sebou měsíce a roky rodinného štěstí. Jenže osud rozhodl jinak a
rukou vraha přišla jejich malá o život. Celý svět se jim zhroutil. Mohl to být
konec, ale nebyl. Naši hrdinové dostali druhou šanci. Odstěhovali se do jiného
města, postavili dům. Dokonce se jim narodila druhá dcera. Jenže Josef Maran stále
nenacházel klidu, vždyť vrah dcery pořád chodil po světě. Minulost mu nedávala
spát a tak svoji druhorozenou prostřednictvím spiritistických seancí posílal na
„druhou stranu“, aby mu pomohla vraha najít. Jenže jsou věci, které
by se měly nechat tak, jak jsou a člověk by do nich neměl zasahovat.
Když
pomineme fakt, že se jedná o pravdivý příběh, na chvíli bych se zastavil u
stylu, jakým je kniha napsána. Ačkoliv se jedná o relativně těžkou látku, jazyk
je odlehčený a svižný. Čte se to samo, jak se říká. To je ostatně v přímém
rozporu s tím, o čem pojednává. Jazyková přímočarost je „nabourávána“
abstraktními monology a úvahami, které jako kameny do toku řeky autor naházel.
A s tím je právě potíž.
Už obal
jaksi prvoplánově naznačuje, o čem kniha bude. Příběh rodiny Maratů je
pozoruhodný a temný sám o sobě, tak proč to ještě ostentativně dávat najevo?
Jak již bylo uvedeno, text je rozmělněn jakýmisi autorovými úvahami. V nich se
vyznává z potíží při psaní, které však hraničí s kýčovitostí. Jakoby si na
příběhu samotném chtěl namasírovat vlastní ego a přihřát pomyslnou polívčičku.
Proč autor tak činí, zůstává záhadou.    

Umřel
jsem v sobotu
je
kniha o lásce, pomstě, druhé šanci a neschopnosti vyrovnat se s minulostí.
Zároveň to je kniha osobní, chvílemi připomínající deníkové zápisky. Dá se
říct, že to jsou dvě knihy v jedné. Kdyby Josef Formánek nabídl čtenářům pouze
jednu a druhou ponechal skrytou, udělal by lépe.