Archiv pro štítek: vojenství

Totální rauš – Drogy ve třetí říši

Autor: Normal Ohler Nakladatelství: Host Rok: 2015 Počet stran: 344

Čtete knihy o druhé světové válce a myslíte si, že vás již nic nepřekvapí? Máte dojem, že o německém vpádu do Polska a Francie víte všechno? Považovali jste Adolfa Hitlera za zásadového asketu? Začtěte se do knihy Totální rauš a zjistíte, že všechno bylo úplně jinak.

Spisovatel Norman Ohler několik let studoval německé archivy, pečlivě procházel dostupné historické prameny a udělal bezpočet rozhovorů s řadou vědeckých kapacit. Výsledkem jeho práce je kniha pojednávající o zálibě německé veřejnosti v pro někoho šokujícím preparátu – pervitinu.

První metamfetamin připravili japonští farmaceuti na konci devatenáctého století. Od té doby se začal v menší míře používat pro léčebné účely. K širšímu využívání došlo až ve třicátých letech v Německu, kdy si v roce 1934 německá firma Temmler Werke nechala patentovat výrobní postupy. Netrvalo dlouho a za podpory masivní reklamní kampaně pervitin zaplavil trh.

Užívali ho dělníci v těžkém průmyslu, na stavbách, brali ho herci, spisovatelé i intelektuálové. Ve formě pralinek byl nabízen i ženám v domácnostech. Pervitin pomáhal zvládat fyzickou i psychickou zátěž, zaháněl chuť k jídlu nebo potřebu spánku. Jeho účinky pochopitelně nezůstaly skryty před představiteli nacistické armády. Pervitin byl podáván hlavně letcům a tankistům. Když vypukla válka, tuby se stimulujícími tabletami již patřily ke standardní výbavě vojáků Wehrmachtu.

Totální rauš tvoří několik rovin vyprávění. I když jde na první pohled o odbornou knihu, ve skutečnosti to je román s prvky thrilleru. Hlavní postavou je Theodor Morell – osobní lékař Adolfa Hitlera. Díky jeho injekčním koktejlům složených z výtažků ze zvířecích orgánů, vitamínů, ale hlavně z chemických stimulantů, se z „pacienta A“ brzy stal regulérní narkoman, který se bez ranní injekce ráno nezvedl ani z postele. Na sklonku života má fyzickou závislost na velmi silném opiátu eukodal.

„Časté útěky  před realitou Göringovým úředním záležitostem příliš nesvědčily. Aby u něj někdo mohl zastávat vysoký post, spíše než odbornost se očekávalo, že daná osoba umí být zábavná. Kritiku jednoho z jeho nejbližších spolupracovníků, Bruna Loerzera, kterého sám Göring popsal jako svého nejlínějšího generála, šmahem odmítl s poznámkou: „Potřebuji někoho, s kým si budu moct večer vypít láhev červeného vína.“ Něco podobného nejspíš sehrálo roli také při jmenování Ernsta Udeta do funkce takzvaného generála zbrojmistra luftwaffe a tím i jednoho z nejvlivnějších mužů třetí říše.“ 

Druhá popisuje situaci v nacistické armádě, kde úspěchy při vpádu do Polska a vzápětí do Francie jsou nepřímo připisovány právě pervitinu. Na jeho účincích byla v podstatě postavena koncepce tzv. bleskové války. Díky zázračnému stimulantu se mohla celá armádní uskupení přesouvat bez zastávky několik dní a nocí, což na straně spojenců vyvolávalo úžas a zděšení. Třetí linie se odehrává v současnosti, kdy se Norman Ohler setkává s odborníky, prochází archivy a navštěvuje místa související s knihou.

Normal Ohler odhaluje paradox, kdy diktátorský režim hlásající čistotu rasy a všechny návykové látky striktně zakazoval, sbíral energii ke svému fungování v tvrdé droze. Byly to chemické preparáty, díky kterým se Hitler držel dál od skutečného světa. Pervitin resp. eukodal mu umožňoval nepřipouštět si stále se zhoršující situaci německé armády. I když generálové trvali na změně strategie, Hitler si dál udržoval euforickou náladu a byl nadále přesvědčen o konečném vítězství nacistického Německa.

O Hitlerově závislosti na drogách se historici zmiňují již od konce druhé světové války. Stejně jako o využívání stimulantů pro chemické účely. Mimochodem nešlo pouze o výsadu nacistů, spojenci své letce dopovali benzedrinem. Začali s tím ale až poté, co u sestřelených německých pilotů našli tuby s pervitinovými tabletami. Norman Ohler tato fakta doplnil o nové poznatky ve čtivé formě nabídl ve zcela nových souvislostech.

Související:

Dmitry Glukhovsky – Metro 2033

Dmitry Glukhovsky – Metro 2034

Elizabeth Speller – Návrat kapitána Johna Emmetta

Joseph Kanon – Istanbul – Křižovatka cest

 

Pro nás slunce nevychází

Pro nás slunce nevychází

Autor: Robert Merle Vydavatelství: Maťa Rok vydání: 1992 Počet stran: 201

Je mi záhadou, proč Robert Merle tuto knihu nepojmenoval například Kapesní průvodce po jaderné ponorce. Takový název by totiž přesně vystihoval, o čem tahle dvousetstránková publikace pojednává. Pro fanoušky vojenské techniky, ponorek především, bude kniha jistě přínosem. Pro ostatní poněkud nudné čtení.

Jaderná ponorka je svět sám pro sebe. Je schopna se na několik měsíců ponořit pod mořskou hladinu a tiše se plížit světovými oceány. Je tedy jasné, že na palubě musí být lékař, který dohlíží na zdravotní stav posádky. Jedním takovým je vypravěč příběhu. Coby záskok za nemocného kolegu se na dlouhé týdny spolu s ostatními námořníky ponořil do mořských hlubin.

Robert Merle

    „Forget zakašle a rukou si opět přejíždí po lebce. V té chvíli to cítím a později mi to všichni potvrdí: tento malý, plešatý, zavalitý chlapík se těší na palubě velká vážnosti. Je schopný, skromný, šlechetný. Řídí tři šéfy služby – tři vrchní – a jedna z prvních věcí, které se o něm dozvím, je, že si bere třikrát týdně střídavě službu na palubě místo některého z nich, aby si mohli vydechnout.“ 

Pro nás slunce nevychází je pro autora poměrně netypické dílo. Zatímco se Merle do literární historie zapsal hlavně jako autor fikcí z blízké budoucnosti nebo naopak psaním historických románů, tato kniha stojí jaksi stranou.

Více než o román, jedná se spíš o jistou formu dokumentu. Nic na tom nemění zvolený způsob vyprávění. Ústřední postava se obrací na dívku Sofii, které adresuje své poznámky a postřehy z pobytu na palubě podmořského plavidla.

Když to hodně zjednoduším, příběh spočívá v tom, že lékař chodí po ponorce, potkává členy posádky a baví se s nimi. Zatímco jeden mu vysvětluje svojí pracovní náplň, druhý vypráví o důležitosti a nepostradatelnosti právě té jeho práce. Můžeme se tak dozvědět o principu plnění nádrží, díky kterým se ponorka dostane pod hladinu, nebo způsob jakým se v ponorce vytváří kyslík.

Prostor dostanou i osudy a názory jednotlivých členů posádky na službu v ponorkovém námořnictvu. Jsou tady dopodrobna zachyceny radosti i starosti vyplývající z nepřetržité služby v uzavřeném prostoru bez možnosti zahlédnout denní světlo.

Připouštím, problematika jaderných ponorek a všeho kolem nich je přitažlivé téma. Z pocitu, že tato plavidla na palubách vozí náklad, který je schopen během okamžiku vyhladit město kdekoliv na světě, běhá mráz po zádech.

S nadsázkou řečeno, mohou se vám podlamovat kolena z odpovědnosti, kterou vám v práci šéf hodil na krk. Ve srovnání s námořníky na atomových ponorkách to je jistě jenom slabý odvar.

Související:

Robert Merle – Ostrov

Robert Merle – Víkend na Zuydcoote

Robert Merle – Muži pod ochranou