Archiv pro štítek: Zabijáci

Zabijáci

 

Zabijáci

Autor: Jussi Adler – Olsen  Vydavatelství: Host Rok vydání: 2013 Počet stran: 429

V předchozím textu jsem se zmínil, že kromě Ženy v řetězech, jiné knihy od Adler – Olsena neznám. Jenže mi to nedalo. Knížky tohoto Dána se čtou doslova samy, a tak jsem sáhnul po další. Zabijáci je v pořadí druhý případ svérázného komisaře Carla Mørcka. Pro zaryté fanoušky mám dobrou zprávu – autor se nechal slyšet a připravuje celkem deset knih, kde bude Carl figurovat. Jací tedy Zabijáci jsou?

 Po úspěšně vyřešeném případu političky Merete Lyngaardovou se Carl vrací z dovolené. V práci ho čeká několik překvapení. Jedním z nich je osobitá kolegyně Rose, kterou dostali coby posilu do Oddělení Q.
Společně se syrským asistentem Asadem tak tvoří trojici, obývající sklepní prostory policejní stanice. Netrvá dlouho a Carl na stole objeví složku s dvěma desítkami let starými vraždami. Jenže podle dokumentace bylo všechno vyřešené. Dokonce vrah, který se tehdy ke všemu přiznal, sedí ve vězení. Proč se tedy složka objevila u Carla na stole? A kdo ji tam dal?
Jussi Adler-Olsen
Souběžně s vyšetřováním se odvíjí druhá rovina příběhu. Sleduje partu bývalých spolužáků prestižní školy, kteří mají všechno, na co si vzpomenou – postavení, peníze a moc. Do sestavy ještě patří Kimmie – bezdomovkyně živořící v okolí hlavního nádraží. Co má společného dánská smetánka, bezdomovkyně a případ dvacet let staré vraždy?

 

    „Venku chodili lidé jen v košilích. Stíny se prodloužily a zostřily a lidé se předháněli v úsměvech. Je konec září a lehce přes dvacet stupňů, tak co jim tu hergot připadá k smíchu? Měli by zaklonit hlavu, podívat se na ozónovou díru a pak se zděsit. Svlékl si kabát a hodil si ho přes rameno. Příště bude v lednu chodit v sandálech. Ať žije skleníkový efekt.“ 

Kdo si v předchozí knize oblíbil postavu Carla, bude možná trochu zklamán. Postavě svérázného policajta není vyměřen takový prostor, jak by se dalo čekat. Autor se z velké části zaměřuje na skupinu podezřelých prominentů, včetně bezdomovkyně Kimmie.

Čtenář tak má možnost sledovat vyšetřování z několika úhlů, přesněji z pohledů všech zúčastněných. Autor tak nabízí zajímavý pohled napříč společenskými vrstvami – od naprostého lidského dna až na vrchol společenských žebříčků.

Objevuje se zde v detektivním žánru celkem netradiční fakt, a to že téměř od začátku se zdá být jasné, kdo za vším stojí. Nakonec je všechno trochu jinak, ostatně jak to tak bývá.

Stejně jako v Ženě v řetězech, i tady dochází ke komickým situacím mezi Carlem a jeho asistentem Asadem. Dvojice detektivů je navíc doplněna o novou postavu – kolegyni Rose.. Čerstvá posila Oddělení Q se hned zkraje projeví, že by do týmu mohla dobře zapadnout. Na druhou stranu mi není docela jasné, proč ji Adler – Olsen obsadil.
Pochopil bych to v případě, kdyby tvořila protipól ke svéráznému syrskému pomocníkovi. Jenže ten si s Carlem bohatě vystačí. Jejich kulturní odlišnost je nevyčerpatelný zdroj úsměvných momentů. Jenže co s Rose? Nezbývá jí tak větší role, než jakéhosi křoví.

Ve stylu vyprávění Adler – Olsen zůstává na svém. Nadále používá lehký, svižný, „dovolenkový“ styl psaní, kde se větší zádrhele hledají marně. Ve srovnání s předchzím dílem Adler – Olsen vcelku přitvrdil a místy se zhusta pouští do popisu drastických a erotických scén.

Tady bych rád upozornil na obsah balíčku, který Kimmie neustále nosí při sobě. Slabší povahy by měly zvážit, zda v četbě pokračovat nebo inkriminované pasáže přeskakovat. Je to volba každého. Jenže každý ví, že se to celé čte výborně.

Související:

Jussi Adler-Olsen – Vzkaz v láhvi

Jussi Adler-Olsen – Složka 64

Jussi Adler-Olsen – Žena v kleci 

Jo Nesbo – Červenka

Žena v kleci

Žena v kleci

Autor: Jussi Adler – Olsen Vydavatelství: Host  Rok vydání: 2011 Počet stran: 405

S oblibou říkám, že s literaturou to je podobné jako s hudbou. Vytvořit skvělý debut umí leckdo. Ovšem přijít s druhou knihou nebo deskou, která potvrdí kvality prvotiny, je podstatně těžší. Jaká je druhá a vůbec další knihy Jussiho Adlera – Olsena, zatím nevím. S jistotou však můžu říct, že jeho prvotina Žena v kleci stojí za pozornost.

 Carl Mørck je klasický model „divného detektiva.“ Moc přátel nemá a ani je nehledá. Vztahy s kolegy v práci taky nejsou zrovna ideální. O vztazích s nadřízenými to platí možná dvojnásob. Kdyby se nejednalo o prvotřídního kriminalistu, kdoví kde by skončil.  Kromě manželky, která od něj odešla, nevlastního syna a bláznivého spolubydlícího, vlastně nemá nikoho.
Jussi Adler-Olsen

    „Opatrně zaklepal na dveře Jesperova pokoje, ale nikdo mu samozřejmě neodpověděl. Jako obyčejně není doma, pomyslel si, neboť si vzpomněl na sto dvanáct decibelů, které jinak bombardují dveře zevnitř. Ovšem tentokrát se zmýli, jak se ukázalo, když dveře otevřel.“

Policejní vedení se rozhodne nadbytečného komisaře zbavit a usadí ho do křesla nově vzniknuvšího oddělení Q. Aby Mørck šel šéfům doslova z očí, zřídí mu kancelář ve sklepě. Jeho pracovní náplní je  znovu otevírat odložené a nevyřešené případy.

K ruce dostane svérázného pomocníka ze Sýrie – Hafeze el-Assada. Prvním případem, který oddělení Q začne řešit, je zmizení političky Merete Lyngaardové. Členka předsednického klubu demokratické strany se ztratila před pěti lety. Nikdy se netěšila valné popularitě, a proto kromě postiženého bratra, nikomu dvakrát nechybí.

 Jussi Adler – Olsen knihu postavil na dvou rovinách vyprávění. První je pátrání po zmizelé političce odehrávající se v současnosti. Druhou je příběh unesené ženy, jenž začíná před pěti lety. Patrně netřeba zmiňovat, že se obě roviny na konci knihy protnou.
Hlavně v té první se Olsenovi podařilo sloučit na první pohled neslučitelné, totiž dobře vystavěnou detektivní zápletku s prvky humoru. Když pomineme vtipné glosy, které se  komisaři Mørckovi honí hlavou, o komické momenty se stará především jeho asistent. Právě střet dvou odlišných kultur způsobuje vyloženě kouzelné okamžiky.

Žena v kleci je román o skrytém zlu v nás a kolem nás. Jsme jím obklopeni, i když jej na první pohled nevidíme. A někdy ani na ten druhý. Lidé, do kterých bychom to nikdy neřekli, v sobě skrývají zvrácenou touhu ubližovat ostatním. To vše v nezkrotné touze po pomstě. Lehký a čtivý styl, jakým je Žena v kleci psaná, z valné části brousí pomyslné hrany jinak těžkého tématu.

Druhé pokračování případů komisaře Mørcka se jmenuje Zabijáci. Jak již zaznělo, jaká kniha je, netuším. Nicméně již ji mám připravenou na imaginární poličce s označením „Výhledově k přečtení“. Pokud je aspoň z části tak dobrá, jako Žena v kleci, k dokonalé spokojenosti mi už nebude chybět skoro nic.
Související: